EMPEROKU | AFRIKA 2017

Deník z minulé cesty začínal slovy: „Do třetice všeho dobrého“. Ten letošní začne neoriginálně podobně: „Třikrát a dost?!“ V případě Afriky to ale pro nás neplatí, a proto vyrážíme již na čtvrtou expedici na jih Afriky. Měli jsem v plánu udělat okruh na trase Jižní Afrika, Botswana, Zambie, Malawi, Mosambik a zpět Jižní Afrika. Bohužel jsme museli z bezpečnostních důvodů vynechat Mosambik, protože kdesi na hlavním tahu, po kterém jsme chtěli jet, dochází k občasným přepadům aut a jezdí se tam v konvojích pod vojenskou ostrahou. Možná by to byla zajímavá zkušenost, ale jakási zodpovědnost v nás převládla, takže jsme se z Malawi vraceli přes Zambii zpátky do Botswany. Poprvé jedeme až po období dešťů, takže bychom neměli mít problémy s průjezdností cest. Netušíme, že jsme se mýlili.

29./30. duben 2017
Na letišti jsme 3 hodiny před odletem do Paříže a loučí se s námi Petrova vnučka Frederika. Má 4 nohy, je celá černá a držku od ucha k uchu. Letadlo je natřískané do posledního místa a stevardka říká Petrovi, ať si svůj kabinový kufr dá pod sedačku a ne do úložného prostoru nad hlavou. Do Paříže přilétáme na čas a vydáme se na pochod k terminálu 2E, kde na nás čeká A 380. Připlatili jsme si zase dvousedačku na horní palubě, kde je víc místa. Odlétáme na čas a než začnou roznášet večeři, Petr usne a já neodolám a vyfotím ho, protože má výraz, jako kdyby byl po smrti. V Johannesburgu přistáváme před 10. hodinou. Odbavení proběhne rychle, ve směnárně měníme USD za ZAR a míříme k východu. Najednou se ke mému kufru přimotá bígl a čuchá a čuchá. Ne, žádný drogy nevezu, ale mám tam uherák a sýr, a to se prý nemá, jak mi sděluje páníček toho celního psa. Je to na zabavení, sepsání protokolu a pokutu, říká mi ten chlap. A protože jsme v Africe, kde je téměř každý úředník zkorumpovaný, hned mi šeptá do ouška, že když dostane nějaký bakšiš, provede nás v bezpečí přes kontrolní stanoviště. Dáme mu tedy 10 $ a on nás bezpečně vyvede ven. Tam na nás čeká řidič z Hotelu Gallagher a odjíždíme do Midrandu. Náš hotel je asi 150 metrů od autopůjčovny Bushlore, kdyby měl pokoj okno na druhou stranu, koukali bychom přímo na auta. Dáme si na pokoji kafe a koukáme v TV na anglickou ligu. Pak si jdeme dát večeři, na kterou čekáme asi 50 minut. Jsme tam přitom jen my a jeden další chlapík. Z kuchyně se táhnou všechny pachy, takže jsme tím ještě před jídlem pěkně navoněný. V recepci hotelu zahlídneme několik dospělých, velkých chlapů, který vypadají jako přerostlí skautíci. Khaki kraťasy a košile a občas klobouk. Jsou to lovci! V konferenčním centru, které je pár metrů přes ulici, se totiž koná velký lovecký veletrh. My jsem taky lovci, ale beze zbraní. Jsme utahaní po dlouhém cestování, takže skáčeme do postelí a těšíme se na zítra.

1. květen 2017
Je „Svátek práce“, nikdy by mě nenapadlo, že to budu s Petrem „slavit“ v Jižní Africe. Vstaneme brzo, abychom byli připraveni si v 9. hodin vyzvednout naše auto v Bushloru. Na snídani se k nám přihlásí ten chlapík, co jsme ho večer zahlídli v restauraci na večeři. Je to Čech z Pardubic. Je zástupcem firmy Synthesia a na tom loveckým veletrhu hledá odbyt střelného prachu. Chce směnit prach za prachy! Poklábosíme společně nad snídaní a on je v úžasu z toho, že takhle sami cestujeme po divočině. Tak mu poradíme, ať to jednou zkusí taky a pak snad pochopí. Přijede pro nás Lukas a odveze nás i s kufry celých 250(!) metrů do Bushloru. Bohužel je nějaký problém s naší Toyotou a místo v 10. hodin odjíždíme až ve 13.30! Auto je ale fajn, naskládáme do nástavby naše zavazadla a celý nákup, který jsme měli nachystaný v jedné kanceláři, se v pohodě vejde do plastových boxů. Je pozdě a musíme už měnit plány. Dneska totiž už do Selebi Pikhve v Botswaně nedojedeme a tak zamíříme do Mokopane, do oblíbené Ananzy. To je penzion, kde jsme už 3x spali. Na dálnici N1 najedeme opačně, takže si uděláme zajížďku 30 km. U pumpy natankujeme 135 litrů nafty a Petr si konečně dopřává své oblíbené Magnum. Místním končí prodloužený víkend, takže se vracejí do Johannesburgu a v protisměru je velký provoz. Nám je to fuk, my míříme na opačnou stranu a jedeme v pohodě. Cestou se zastavíme v Shopritu a nakupujeme jogurty, abychom mohli dodržovat zavedený rituál snídaní, tedy müsli s jogurtem. Na parkovišti před obchodním střediskem je nějaká hudební produkce. Když přijdeme blíž, zjistíme, že to je nějaký pošahaný kazatel a do tradiční hudby pořvává, že Bůh je veliký, máme se mu poddat a všechno bude OK. Tak jedeme dál a doufáme, že nás tedy taky ochrání. Do Ananzy dorazíme po 17. hodině a dostaneme apartmán v patře. Tady jsme už nocovali v roce 2014. Krátce pohovoříme s majiteli, dostaneme vychlazený Amstel a rezervujeme si spodní apartmán na poslední noc při návratu z Botswany. K večeři máme Lidlovu gulášovku, kafe a pivko. Zítra nás čeká dlouhý den, takže jdeme brzy spát.

2. květen 2017
Po tradičně dobré snídani vyrážíme z Ananzy kolem 9. hodiny. Jedeme po známe trase N11 směrem na Martin‘s Drift. Na hranice dorazíme ve 12.30 a mimo nás tam je jen jedno auto. Během 5 minut jsme odbaveni a přejíždíme most do Botswany. Tam celé odbavení trvá asi 10 minut, při odjezdu nám ještě zkontrolují lednici, jestli nevezeme syrové maso. Asi 100 metrů za závorou je směnárna, tam si měníme USD za BWP a vyrážíme směrem na Francistown. Silnice je dobrá a nám to ubíhá. Zahlídneme první prasátko savanové a taky pěknou žirafu. Jak nám to tak pěkně jede, tak platíme první pokutu. Kde se vzal, tu se vzal černý četník, který nám na 80 km naměřil 88 km. Stojí nás to 280 BWP, což je asi 30 USD a druhý četník asi 20 minut vypisuje pokutový „bloček“ velikosti A4. Hlavně nikam nepospíchat, jsme v Africe. Najedeme na dálnici A1 a pokračujeme na sever k Francistownu. Tam se kvůli objížďce nějak zamotáme a projíždíme vedlejšími uličkami v jakémsi nákupním bloku. Vymotáme se a najedeme na dálnici A3 směrem na Natu. Provoz není skoro žádný a nám to pěkně ubíhá. Pár km před Natou se dálnice A3 mění v tankodrom. Je tu několik úseků, kde jsou v asfaltu až 50 cm hluboké díry. Hlava to nebere, že na jinak kvalitní silnici je několik takových míst. Sluníčko je už hodně nízko a my jedeme přímo proti němu, takže skoro není vidět na cestu, tedy hlavně na ty díry. V Natě chceme natankovat u pumpy Engen a dát si ve Wimpy výborné kafe, jako v roce 2014. Jenže Engen je zbouraný a Wimpy taky není. Natankujeme tedy u Shellu a už za tmy pokračujeme po A33 do Elephant Sands, což je asi 60 km daleko. Míjíme velkou nehodu, kde jsou do sebe zakousnutý dva obrovský náklaďáky. Kolem se v černé tmě motají černé postavy, je to jako z hororu. V Elephan Sands si zaplatíme bungalov včetně večeře, stojí nás to asi 2800 Kč. Bydlení je fajn a večeře taky. 300 gr. steak, hranolky, zelenina a k tomu 2 vychlazený pivka. Je tu s námi docela dost lidí, nějaká parta mladých Amíků ze „safari trucku“ a ještě nějaký další lidičky. Je docela chladno, tak jdeme do bungalovu, dáme si vlastní kafe a skočíme do postelí.

3. květen 2017
Vstáváme po 6.hodině. Venku je pěkná kos a rosa. Jakmile ale vyleze slunce, začnou všude kolem řvát ptáci a nastává krásné ráno. Po snídani srovnáme v recepci účty a vyrážíme dál na sever Botswany. Silnice je A33 je perfektní, tak nám to pěkně ubíhá. Když jsme tu byli poprvé v roce 2013, tahle silnice se teprve stavěla a my jsme tenkrát jeli po prašných a hrbolatých cestách. Asi po 40 km potkáme prvního slona, vypadá jako by tam na nás čekal. Pak nám přes cestu přeběhne žirafa a taky vidíme pár zeber, prasátek, antilop a taky zoborožce kaferského s tím rudým hudrovadlem. Do Kazunguly přijíždíme kolem půl dvanácté, stojí tu v koloně asi 200 kamionů. Míří do Zambie přes řeku Zambezi a někteří jedou do Zimbabwe. Dotankujeme plnou nádrž nafty, protože tady stojí asi 0,65$, zatímco v Zambii asi 1,3$. Na hranici vyplníme jakýsi formulář na auto, dostaneme razítka do pasu a sjíždíme ke trajektu. Hned se kolem začnou motat ometáci ze Zambie, kteří chtějí obrat bílé tlamy o nějakou sumičku. S jedním se domluvíme, že nám na druhé straně za 10$ pomůže s odbavením. Je tu spousta lidí s množstvím kanystrů plných nafty. S prázdným sem – do Botswany, s plným tam – do Zambie, ať si něco vydělám. Platíme 200 BWP a najíždíme za kamionem na trajekt. Cesta na druhou stranu trvá asi 15 minut, z trajektu si fotíme most, který tu staví a má být hotový v roce 2021. Přistáváme u zambijského břehu a hned se vrací vzpomínky na rok 2013. Šílený bordel, mraky veksláků a podvodníků, co chtějí obrat nás, chudáky turisty. Chudáky v tom smyslu, že je prakticky nemožné vyřídit všechny potřebné papíry a poplatky bez toho, aniž byste museli někomu dát nějaký bakšiš. Jinak tu strávíte hodiny a hodiny. Takže naše domluva s tím chlapíkem za 10$ bere brzy bere za své, protože on je jen pěšák. Celé to tu řídí a ovládají jiní chlapíci a nad nimi je bílá uniforma jednoho z oficírů. Prostě království korupce. Strávíme tu 2 hodiny se všemi těmi papíry, a to to pro nás dělají tihle borci. Je to naprosto nepochopitelná a neuchopitelná procedura, kdy jsou všichni nějak provázaní a upláceni. Naprostá džungle, něco se platí v USD něco v místní měně KWACHA. Platí se vízum, pojištění, dovozní povolení, silniční daň a místní daň. Uff! Když je to vyřízené, na čelní okno nám nalepí jakousi nálepku a konečně nám otevřou bránu „celního prostoru“. Teprve za ní nám ti pacholci předávají papíry a chtějí po nás asi 120 $! Cosi totiž platili za nás v jejich měně, kterou jsme ještě neměli, tak jim to teď musíme zaplatit, včetně „všimného“. Je to strašná domluva, ale potřebujeme ty naše papíry a rychle pokračovat v jízdě, protože máme před sebou ještě kus cesty. Dáme jim tedy za vše asi 50$ a odjíždíme. Ještě nás staví nějaký drzý opruz, ukazuje jakousi kartičku a že prý jsme zastavili, kde to je zakázané a musíme mu zaplatit. Už nás to všechno tak nějak sere, tak na něj uděláme „fakáč“, já šlápnu na plyn a mizíme z toho blázince. Zastavíme pár set metrů dál a pečlivě uložíme všechny doklady a papíry k autu. Kdybychom něco potratili, asi bychom se odsud nemohli vrátit. Vyrážíme po kvalitní silnici směr Lusaka a docela nám to odsýpá. V jednom místě chceme předjet kamion, najednou se ale v protisměru objeví auto, tak to strhnu na pravou stranu a skončíme na opačné krajnici. Toyota drží na silnici jak přibitá, takže je všechno OK. Dnešní cestu končíme v městě Choma, kde bychom měli odbočit k NP Kafue. Je pozdě odpoledne, brzy se bude stmívat, hledáme tedy místo, kde bychom přenocovali. Najdeme na kraji města zánovní lodge, ale mají plno, a tak se vracíme do města a skončíme v Langila Lodge. Mají sice jen pokoje s dvojpostelemi, ale je to slušné, tak tu zůstáváme. Jsme docela utahaní, takže horký čaj, večeře ze zásob, kafe a spát.

4. květen 2017
Vstáváme asi v 7. hodina a po snídani vyrážíme směr Namwala, to je městečko, kde bychom měli odbočit do NP Kafue. Předtím ovšem ještě logistik výpravy Petr popíše všechny krabice, abychom přesně věděli, co a kde jest uloženo. Pořádek prostě musí být! Cesta do Namwaly je asfaltová a kvalitní, takže to hezky utíká. Cestou kupujeme rajčata, cibuli a malé sušené rybičky. Každý ochutnáme jednu a hned víme, že víc už nedáme. Je to hnusné, takže rybičky letí zpět do přírody.
Do Namwaly dorazíme kolem poledne, poptáme se na cestu a po ujištění, že „yes, this is the road to Kafue“ vjedeme do vyjetých písečných kolejí. Několik km se brodíme tím hlubokým pískem a občas zahlédneme nějakou chýši a dobytek. Najednou vjedeme na obrovskou pláň, kterou bychom měli projet rovně, ale nejde to. Voda, hodně vody je před námi. Ptáme se na cestu chlapíků, co tu pasou krávy a oni nás navigují, kudy se to dá objet. Dojedeme k nějakým chýším a nevíme kudy dál. Zase se ptáme a pak ještě asi dvakrát. Konečně pak najedeme na cestu, která vede podél dřevěných sloupů stále rovně. Je to vedení do Kafue, tak si říkáme, že nás to tam dovede. Prodíráme se hustým porostem, kde určitě strašně dlouho nikdo nejel. Musíme sklopit zrcátka, aby nám je neurazily větve, co pořád buší do boků Toyoty z obou stran. Je to fakt divočina a nějakých 40 km jedeme asi 2 hodiny. Najednou musíme zastavit, před námi je zase voda. Rovně jet nelze, tak to zkusíme objet zleva. Asi po 80 metrech je jasné, že to dál opravdu nejde, před námi je bahno. Prostě končíme, musíme se vrátit. Chceme se otočit a zapadneme do toho bahna. Zkoušíme se z toho dostat, ale kousek po kousku zapadáme stále hlouběji, až jsme prakticky na břiše auta. Podkládáme kola gumovými pásy, ale nepomáhá to. To bahno je těžké, nabalí se na ty pásy a my je ani nemůžeme vytáhnout ven. Jeden z těch pásů se nám dokonce podaří kolem úplně roztrhat. Vyndáme sekeru a nasekáme pár větví z nízkých keřů, co jsou okolo. Podkládáme je pod kola, ale nepomáhá to. Pomalu a jistě propadáme do beznaděje. Jsme špinavý, zpocený, utahaný a situace je docela vážná. Jsme totiž prakticky mimo civilizaci, sem nás nikdo nemůže přijet zachránit. Dovolat se není kam a komu. Před pár km jsme míjeli jakousi mini vesničku s pár chýšemi, ale tam žádná mechanika není. Najednou se poblíž objeví pár malých černých kluků. Nejdříve na nás koukají a pak se pokoušejí nám pomoci. Zkoušíme to stále dopředu a dozadu, motor se snaží, ale kola se protáčejí a skoro už nejsou vidět. Pak Petr zavelí: „Vyndat všechny věci z auta, musíme ho odlehčit“! Vyndáme naše kufry a všech 9 plastových krabic, ve kterých je všechna výbava a naše zásoby. I lahve s vodou musí ven. Je tu s námi už 12 malých černoušků a i díky jim se nám po více jak 3,5 hodinách boje konečně podaří dostat Toyotu z bahna. Konečně!! Jsme totálně vyčerpaný, ale šťastný, hodně šťastný, že jsme z té pasti unikli. Naložíme zase všechno zpátky do auta a fotíme se s těmi černými kluky. Každému dáváme malý peníz a nějaké propisky. Je jich 12, tak odpočítám 12 mincí a vyplácím jednoho po druhém. Na toho posledního ale už nezbylo! Jak je to možný, do 12 ještě počítat umím!? Vysvětlení je prosté, milý Watsone. Jeden z těch černoušků, co dostal minci mezi prvními, se fikaně znovu postavil do řady a dostal „výplatu“ 2x, hajzlík jeden vyčuranej! Zjistili jsme, který to je a „bububu, koukej vrátit ty prachy, mizero“! Kluk se na nás tlemil, jak nás převezl. Vyplatili jsme tedy i toho posledního pomocníka a vyrazili na cestu zpátky, do Kafue prostě dneska nedojedeme. Míjíme jeden z „cattle postů“ (pasteveckých osad) a ptáme se takové moudré stařeny, jestli přece jen tady není nějaká možnost, dostat do Kafue. Moudrá stařenka odpoví, že NE, nejde to, pokračujeme tedy do Namwaly. Je nám jasné, že tam dojedeme už za tmy a budeme tam muset přespat. Prodíráme se zase tím hustým porostem a je nám úplně jedno, jestli bude auto poškrábané od těch větví, důležité je, že jsme zachráněni. Hlavou se nám honí různé myšlenky, a protože máme už 2 dny zpoždění proti plánu cesty, napadá mě kacířská myšlenka, že NP Kafue prostě vynecháme. Jeli bychom spoustu km jinou cestou jen kvůli jednomu dni. Místo toho pojedeme rovnou do NP South Luangwa a budeme tam mít o den více času. Říkám to Petrovi jako návrh a on vřele souhlasí. Je tma a my se motáme v křovinách a do Namwaly nám zbývá tak 20 km. Tentokrát přichází s kacířskou myšlenku Petr. Nezůstaneme spát v Namwale, ale pojedeme dál, zpátky až do Chomy. Je to z Namwaly asi 120 km, ale i já s tím souhlasím. Kolem nás je tma jak v pytli a my nemůžeme najít správnou cestu do Namwaly, musíme zastavit u ohně, kde je několik pastevců. Ti nás nasměrují na strašně hrbolatou a prašnou cestu, která nás fakt dovede do té Namwaly. Tam konečně najedeme na asfaltovou silnici a čekají nás ještě asi 2 hodiny jízdy do Chomy. Protože máme kola úplně obalená kily bahna, volant mi pořádně vibruje v rukách. Soudím, že geometrie kol je naprosto rozhozená. Do Chomy, zase do Langlila Lodge, dorazíme těsně po 22. hodině. Zjistili jsme, že jsme ztratili naše magnetické cedule EMPEROKU, když jsme se prodírali tím průsekem v houštinách. Jednu cestou tam a druhou cestou zpátky. A taky jsme cestou do Chomy, už za tmy, zabili velkou hrdličku, která nám vlétla do čelního okna a málem ho rozbila. Vřele se NE-doporučuje jezdit v těchto zemích po setmění, kvůli zvířatům na silnici. Ne však kvůli divé zvěři, ale kvůli kravám, oslům, kozám, ovcím a psům, co se potulují za tmy. Takže hrdlička byla vlastně to nejmenší nebezpečí. Smyjeme ze sebe tu nejhorší nálož bahna, dáme si horkou polévku, čaj, chleba a uherák a totálně utahaní padneme do postele.

5. květen 2017
Po včerejší anabázi spíme jako zabití. Necháváme na pokoji naše zabahněné včerejší oblečení, Petr kraťasy a triko, já dlouhé kalhoty a taky triko. Oboje po vyprání ještě dobře poslouží černému klukovi, co byl v recepci. Po snídani jdeme trochu umýt vnitřek auta, protože jsme tam včera natahali spoustu bahna, dokonce i na volant. Jedeme do města a v jedné boční ulici si u chlapíka jménem Benard Nyirenda necháme WAPkou umýt pořádně celé auto. Je na něm tak asi 80 kilo zaschlého bahna. Trvá to celou hodinu. Dostaneme 2 plastové židle, sedíme a pozorujeme život na ulici. A je se na co dívat. Vidíme prvního černého albína. Je to malé děcko a vede ho hezká, černá mamina. Projde kolem nás asi 2 x kluk s umělohmotným kýblem a má v něm cosi k jídlu. Tak ho zastavíme a kupujeme si od něj cosi jako kukuřičné taštičky, plněné sladkou bramborou a kozím sýrem, Je to moc dobrá mňamka, fakt jsme si pochutnali. Auto je čisté, zaplatíme 100 kwacha, podarujeme kluky kšiltovkami a vyrážíme směr Lusaka, což je asi 300 km. Silnice je ze začátku dobrá, ale pak je dlouhý úsek samá díra. Kličkujeme po silnici jako zajíci. Do Pioneer campu dorazíme asi v 17,30, když jsme se přes Lusaku prodírali skoro 2 hodiny. Zaplatíme si velký stan, kde jsou 2 velké, pohodlné postele a je to kousek od recepce. V ceně 88 $ je i snídaně. My si k tomu ještě připlatíme večeři. Petr polévku, já plněné taštičky a oba dušené hovězí, kuře, zeleninu a cosi jako „fufu“. K tomu ovšem nesmí chybět 2 x pivko Windhoek. Pak rychlá hygiena a šup pod teplou deku. Zítra musíme vstávat brzy, snídani jsme si objednali na 6. hodinu. Čeká nás dlouhá cesta (700 km) přes Chipatu do NP South Luangwa.

6. květen 2017
Na snídani jsme hned po 6. hodině, naházíme věci do auta a vyrážíme směr Chipata. Nejdřív musíme natankovat, ale nemáme dost místní měny, takže bereme jen tolik nafty, na co nám hotovost stačí. Stavíme pak ve městě Chongwe a jdeme do banky, kde si chceme vyměnit peníze. Banka je ještě zavřená, tak jdeme k bankomatu. Petrovi to nebere Mastercard, tak tam vrazím svoji Visa kartu, zvolím 5 000 kwacha a nic. Ono to dává maximálně jen 3 000 a tak radši čekáme na otevření banky. Jsme v Africe, takže žádný spěch, asi 15 minut po 8. hodině se konečně otevřou dveře. Každý si vyměníme 300$ a můžeme vyrazit dál. Silnice je celkem dobrá, tak to pěkně ubíhá. V Chipatě odbočujeme do NP Luangwa, ale ještě předtím natankujeme plnou nádrž a kupujeme chleba a taky džem. Pak už míříme dál, směrem na Kakumbi. Odsud je to do Croc Valley campu už jen kousek. Jsme po dlouhé cestě utahaní a nechce se nám rozdělávat střešní stany, tak si za 50$ bereme pokojíček, jmenuje se TURTLE 5. Po večeři si sedneme do baru na břehu řeky Luangwy, dáme si vychlazené pivko, dvě, tři a je nám moc dobře.

7. květen 2017
První noc a hned hezký zážitek. Petra ve 4. hodiny ráno zlobila vysoká hladina tekutiny v těle a chtěl jí odpustit. Otevřel dveře, sprcha a toalety jsou vedle našeho pokoje, a asi 4 metry před ním stál hroch! Hezky ve tmě v pohodě chroupal travičku, hned vedle našeho auta. Vítejte v divočině!
Vstáváme v 7. hodin a po očistě, snídani a nezbytné kávě vyrážíme ke vstupní bráně do NP Luangwa. Je kolem deváté a z parku se vracejí první nedočkavci, co tam vjeli už v 6. hodin. My jsme se potřebovali po včerejším přejezdu vyspat, tak nikam nespěcháme. Navíc nám vyhovuje, že v parku bude minimum aut. Nejvíc by nám vyhovovalo, kdyby tam nebyl vůbec nikdo, jen my a spousty zvířat. Zaplatíme 75$ vstup, přejedeme most přes Luangwu a jsme tam. Během pár minut vidíme první antilopy, zebry a taky první skupinu slonů. Přecházejí přes cestu asi 8 metrů před naším autem, naprostá nádhera. Potkáváme žirafy, spousty „koziček“ a další slony. Těch bude v dalších dnech víc a ještě víc. Odbočujeme z hlavní cesty na kratší okruhy („loopy“) a pročesáváme to tu. Míjíme Mfuwe Lodge, která je umístěná na krásném místě nad lagunou, která je celá porostlá zelenými rostlinami. Z toho zeleného koberce vykukují tu a tam jen nozdry hrochů. Moc pěkný to je. Jedeme dál a fotíme stádečko zeber a jedna z nich má čerstvě potrhanou pravou zadní nohu. Vypadá to, že jí chtěl strhnout lev nebo jiná velká šelma. Snad to zebřička přežije. Pokračujeme v jízdě a narazíme na pořádného krokodýla. Stojíme, pozorujeme ho a on se vůbec nehýbá. Asi spí, tak k němu popojedeme blíž, ale on se pořad nehýbe. Normálně jsou krokodýli dost plašší a hned mizí. Tenhle však zmizet nemůže, je totiž mrtvý. Tak si ho vyfotíme, protože to je kapitální kus. Z břehu řeky pak fotíme skupinku hrochů, na jejichž hřbetech poskakuje volavka šedá. O pár metrů dál na stromě je krásný orel jasnohlasý a obhlíží řeku. Fotíme taky hezkého ledňáčka malachitového a párek vlh núbijských. Vyrážíme dál a potkáváme zase pěknou skupinku slonů. Dneska jich za cca 6 hodin v parku vidíme tak 30–40. Jsme moc spokojení, a to teprve přijde vrchol dne. Za chvíli totiž narazíme na mladého LEOPARDA (levhart)! Bohužel jsme ho nestihli vyfotit, protože ten krasavec se styděl a schoval se nám rychle do houští. Jsme nadšený, protože leopard nám chyběl do sbírky „velké pětky“. Už jsme na našich cestách v Africe fotili buvoly, slony, lvy i nosorožce, ale leoparda jsme zatím nepotkali, dnes to je poprvé a doufáme, že ne naposled. Pokračujeme ještě pár km dál do parku a potkáváme pěkného varana nilského. Pak se otáčíme a jedem pomalu zpátky. Těsně před výjezdem z parku potkáváme další slony. Zajedeme do místní vesnice Kakumbi a kupujeme rajčata, okurky a nějaký margarín na chleba. K večeři servírujeme míchaná vajíčka, pikantní klobásku z pražského Lidlu a míchaný salát. Hezky si hovíme u prostřeného stolu před naším pokojíkem a najednou se objeví opičák a míří k nám. Plaším ho, ale on na mě kašle skočí rychle na stůl a ukradne nám celé balení chleba. Petr za ním vystartuje a opičák elegantně roztrhne zavřený sáček, vytáhne si 2 krajíce chleba, vyskočí na strom a asi 5 metrů od nás si na něm spokojeně pochutnává. Asi chtěl povečeřet s námi. My si jdeme po jídle sednout zase do baru nad řekou, koupíme si vouchery na wifinu a dáváme blízkým vědět, že jsme živí a zdraví. Dáme si 2 dobře vychlazená pivka a jdeme spát.

8. květen 2017
Dneska vstáváme už v 5. hodin, abychom byli na bráně parku už v 6.30, kdy se otvírá. Platíme dalších 75$ a jedeme „lovit“. Zase potkáváme spousty slonů a antilop. Vodušky jsou plaché a nedají se pořádně vyfotit. Potkáváme dalšího krásného orla jasnohlasého a taky partičku 5 žiraf. Míříme na místo, kde jsme včera potkali toho leoparda a doufáme, že tam na nás čeká. Nečeká, nikde ani tlapka. Tak se potulujeme parkem sem a tam a ven vyjíždíme kolem poledne s tím, že se podíváme někde po suvenýrech, něco sníme a vrátíme se zpátky na odpolední okruh. U brány si vyzvedáváme náš campingový stůl. Dělal nám v držáku na střeše strašný rámus, plašil by nám zvířátka a tak jsme si ho uložili u rangerů. Žádný suvenýr shop jsme nenašli, a to jsme najezdili asi 50 km. Vracíme se tedy do vesnice a koukáme po nějakém jídle. Najednou zahlídneme malý nápis PIZZA a tak tam zajedeme. V zahradě jsou cosi jako 2 altány se stoly a lavicemi a vypadá to příjemně. Objednáme si jednu pizzu kuřecí a jednu zeleninovou. Jdu se vyčurat na místní toaletu, kde je v betonové podlaze obdélníková díra o rozměrech tak 20 x 30 cm. Paráda, jen se přesně trefit. Nicméně je tam plastový tank na vodu s kohoutkem a mýdlem. K našemu stolu přijde majitelka restaurace, jmenuje se Dorica a je milá a povídavá. Ptá se odkud jsme a my zase vyzvídáme jak se tu žije. Příjemně si poklábosíme a na stole nám přistanou objednané pizzy. Není to špatné, spousta masa, spousta zeleniny a na tom poctivá dávka čedaru. Pořádná nálož to je, ale my si s ní poradíme. Je pěkné vedro, tak měníme plány. Rušíme odpolední okruh v NP a jedeme do campu. Dnes budeme konečně poprvé spát ve střešních stanech. Vybereme si místo č.6, které je na konci campu, přímo na břehu řeky Luangwy. Rozděláme stany, uvaříme kafe, sedneme si do stínu a z křesílek pozorujeme pomalu zapadající sluníčko a je nám krásně. Řeku překračuje 4-člená skupinka slonů. Tři dospělí a jedno slůně. Vede je slonice a ostatní jdou za ní přesně v zákrytu. Najednou slonice zastaví a ostatní jak na povel taky. Stojí tam ve vodě bez hnutí asi minutu či dvě a pak se zase naráz všichni pohnou a pokračují dál. Je to jako perfektně sehraná jednotka. Vedoucí slonice asi ve vodě zahlídla hrocha nebo krokodýla. Vyšla nám z toho jedna povedená fotka. Nachystáme si ohniště, k večeři si dáme uherák, výtečný sýr a salát. Pak zapálíme oheň, z lednice vyndáme pěkně nachlazené rosé a máme úžasný večer.

9. květen 2017
Spalo se nám na střeše auta krásně. Vstáváme po 6. hodině a je nádherné ráno. Pozorujeme rybáře na řece, jak v dřevěném člunu mokoro tahají sítě. Ke snídani dojídáme jedno balení jogurtu. Je to plastový kyblík o obsahu 1 kg a když ho prázdný položíme na stůl, nejednou se tu objeví opičák a ukradne ho. O kus dál pak do něj strčí hlavu a vylizuje zbytky jogurtu. Je na něj srandovní pohled, jak mu mizí hlava v tom kyblíku. Když ji pak zase vytáhne, je opatlaný jogurtem a vypadá, že si dopřává make-up. Po snídani vše sbalíme a pak dáme pořádnou očistu, Petr se dokonce holí!! Asi aby se líbil těm opičákům. Kolem 9.hodiny vyrážíme do parku. Všichni už se vracejí z ranní vyjížďky a my jsem rádi, že je nebudeme potkávat. Tentokrát vyrážíme na opačnou stranu, než jsme jezdili dosud. A zase spousty antilop, slonů a zeber. Stavíme na vysokém břehu Luangwy a fotíme hroší shromáždění a zase toho orla jasnohlasého. V jednom z mokřadů potkáváme čápy Simbily a taky Husičky egyptské. Znovu se vydáváme na místo leopardího setkání a zase nic. Předtím ovšem projíždíme kolem toho mrtvého krokodýla a vyplašíme Supy královské, kteří si pochutnávají na jeho zbytcích. Pěkně to tu páchne mršinou a z krokodýla už moc nezbývá. Petr se mě ptá, jestli mám v lékárničce ty chirurgické rukavice. Mám a ptám se ho, na co je potřebuje, jestli mě chce vyšetřovat. Má lepší nápad, chce krokodýlovi vytrhat zuby z huby! Dostane rukavici na pravici a začne z huby smradlavého krokodýla vyviklávat nejdříve ty nevětší zuby a pak i ty menší. Odborná dentistická práce, jen je občas třeba pomoci si nohou. Smrdí, smrdí, to to smrdí. Naštěstí máme v autě ještě jednu prázdnou pixlu od jogurtu, tak to do ní dáme a zalepíme stříbrnou páskou. Zákrok se vydařil a my si odvážíme kořist. Po více jak 5 hodinách toulání se po parku odjíždíme. Dneska chceme spát na jiném místě, a tak se jedem podívat do Wildlife Campu. Je to asi 15 km od Kakumbi. Dojedeme tam, obhlídneme to a vracíme se zpět do Croc Valley, protože je to mnohem lepší místo. Číslo 6 je stále volné, tak jsme zase „doma“, kde jsme spali předchozí 2 noci. Rychle rozděláme stany a dáme si večeři. Pak kafe a jdeme si sednout do baru nad řekou, koupíme nové vouchery na wifi, pivo MOSI a rozvalíme se do pohodlných křesílek. Najednou se objeví krásná bílá micina, vlezeme mi do klína a hoví si. Pošleme zprávy blízkým a pak vyšplháme na střechu a zalezeme do spacáků.

10. květen 2017
V noci jsme měli návštěvu. Asi 30 minut po půlnoci nás vzbudilo mohutné funění a praskání větví. Když jsme opatrně vykoukli ze stanů, ve tmě, za svitu měsíce, asi 1,5 metru před námi se pásl slon. Stál tam, chroustal keře, které byly za naším autem, pak kousek popošel a uškubával si větve a listí ze stromů a pořádně při tom funěl. Asi půl hodiny se kolem nás motal, obratně se protahoval mezi autem, stolem a křesly, která jsme měli asi 2 metry od nás. Pohyboval se ve tmě naprosto jistě, do ničeho ani nedrcl a v jednu chvíli byl tak blízko, že na něj skoro šlo sáhnout přímo ze stanu. Po té půlhodině se ztratil ve tmě. Byl to úžasný zážitek.
Ráno, když jsme chystali snídani, tak nás strašně otravovali opičáci. Když jsem do misky s müsli a jogurtem přidal lžíci džemu, jeden opičák přiskočil a drze do toho vrazil pracku a pak si ji olizoval. Sbalili jsme stany a jednoho černého kluka, co zrovna kropil trávník, jmenoval se Robinson, jsem požádal, jestli by nám mohl vyvařit ty krokodýlí zuby, které strašně smrděly mršinou. Před 10. hodinou vyrážíme naposled do NP South Luangwa. Dnešní den by se dal nazvat „sloní“, protože potkáváme desítky krásných chobotnatců hned kousek od campu, tedy ještě před vstupem do NP. Vydáváme se hodně daleko, do míst, kde prý byli psi hyenovití. My je ale bohužel nepotkáme. Naskytne se nám ale krásný pohled na hroší námluvy. Asi 25 minut pozorujeme jedno malé jezírko v kterém je pěkná hrošice. Na břehu stojí hroší mládenec a moc rád by za ní do toho jezírka vlezl a kamarádil se. Jenže…ona dělá drahoty a to takové, že když hroch udělá dva kroky k jezírku, ona vystrčí hlavu z vody a frkne na něj tak výstražně, že hroch udělá tři kroky zpátky. On tam pár minut stojí jako jelito a zkusí to znovu a zase zbytečně. Prostě dáma dělá velké drahoty. Je to u všech zvířat, jako u lidí, pořád stejné. Pak pokračujeme dál a občas se musíme vracet, protože nám hrozí zapadnutí do bahna. Z toho máme hrůzu, po zkušenosti od NP Kafue. Ještě jednou zajedeme ke zbytkům toho krokodýla, na jehož troskách si pochutnává sup královský. Ten odletí a Petr ještě tahá ze zbytků krokodýlí tlamy poslední zoubky. Pak jedeme do vesnice Mambwe, kde si necháme od dvou kluků umýt auto. Mají elektrickou „wapku“, ze které sice crčí voda na všechny strany, ale auto je docela čisté. Mezitím já poklábosím s jedním z těch dvou kluků. Je to sympaťák a z řeči vyplyne, že nemůže najít práci, protože nemá na to, aby dal komusi úplatek a za to dostal jakoukoliv práci. Říká, že korupce je všudypřítomná. (Hned příští den si to ověříme na vlastní kůži). Je mu asi 19-20 let a když se ho zeptám, jestli má nějakou holku, vyvalí na mě oči s tím, že to nejde. Ptám se, proč ne a on mi vysvětluje, že to nejde, jen tak randit, že jedině až se bude chtít oženit. Na to ale zase potřebuje mít peníze, aby mohl zaplatit rodičům případné vyvolené. Petr mezitím fotí na druhé straně cesty krásný „barber shop“, což je vlastně dřevěná bouda u termitiště. Pak nakoupíme zeleninu a vracíme se do campu. K večeři máme výtečný salát, uherák a holandský sýr, pak si zapálíme oheň, koupíme 4 dobře vychlazená piva MOZI a když je vypito a oheň zhasne, jdeme spát.

11. květen 2017
V 7.hodin už skládáme všechny věci do Toyoty, pořádně se nasnídáme (čeká nás dlouhý den) a jdeme do recepce vyrovnat účty. Přijde tam i Robinson a přinese nám krásně do běla vyvařené krokodýlí zuby. Dáme mu za to nějaký bakšiš a vyrážíme směr CHIPATA a MALAWI. V Chipatě natankujme plnou nádrž a jdeme do SPARU nakoupit vodu a jogurty. U pumpy se na nás vrhla banda veksláků a nabízí nám malawské kwacha. Jsou strašně otravní, a tak jim řekneme, že možná po nákupu. Pochopitelně na nás čekají u auta, když se vracíme s nákupem, tak se domlouváme s jedním z nich, že vyměníme 100 $. Odpočítá 70 „sto-kwachových“ bankovek a když nám je dá k přepočítání, Petr zjistí, že s námi zkouší hrát hru na ruličky a že těch bankovek je míň. Pošleme tedy všechny veksláky do hajzlu a jedeme na hranice. Při kontrole vstupních víz na hraničním přechodu MCHINJI do Malawi se objevuje zásadní problém. Máme prý špatná víza, a tak si nás odvedou do jakéhosi kanclu, kde nám nějaký šéf vysvětluje, že máme tranzitní víza místo klasických jedno-vstupných, a protože nikam netranzitujeme, ale budeme se zase z Malawi vracet zpět do Zambie, jsou naše víza neplatná. Pomalu a pečlivě mu vysvětluji, že jsme víza řešili s ambasádou v Berlíně a že jsme původně měli z Malawi pokračovat do Mozambiku (tedy tranzitovat), ale že jsme to museli na poslední chvíli z bezpečnostních důvodů změnit a víza už jsme měli v pasech. Tak nám po dalším dohadování náčelník řekl, že tedy udělá výjimku a do Malawi nás pustí s tím, že musíme vypadnout zpět do Zambie o jeden den dříve. Trochu nám to nabourává plány, ale místo toho budeme mít jeden den navíc v Botswaně. Máme sice fixní rezervace na ubytování, ale s tím si snad nějak poradíme. Se všemi papíry na auto nám pomáhá docela sympatický chlapík, u něhož si taky kupujeme pojištění. Všechno proběhne tentokrát férově, bez úplatků (to teprve přijde) a my můžeme konečně vjet do Malawi. Potřebujeme ovšem ještě zvednout kovovou závoru, abychom mohli opustit hraniční přechod. Tu nám zvedá černá, mladá a otrávená ženská, která ovšem nejdříve do otevřeného okna auta řekne: „Hi, I am hungry“ a čeká, že jí něco dáme. Nedáme, jen jí řeknu, že my jsme „taky hungry“, ona se kysele zatváří a zvedne pomalu tu závoru. Konečně jsme v Malawi a můžeme upalovat směr Lake Malawi. Když vjíždíme do městečka stejného jména jako hraniční přechod – Mchinji, stavíme u policejního zátarasu. Hodně tvrdě na nás nastoupí mladý, hodně nepříjemný oficír. Chce můj řidičák a papíry od auta. Petr se vrtá v nefungující minikameře, co máme za oknem a ten oficír začne hulákat, že ho nesmíme fotit ani natáčet a chce vidět, co v kameře je a všechno vymazat. Vysvětluju mu, že kamera nefunguje, takže nic nenatáčíme ani nefotíme. Ten pacholek si nás odvede o 20 metrů dále a začne zjišťovat, kolik u sebe máme peněz, jestli jsme je nahlásili na hranicích a jestli ne, tak musíme na policejní stanici a půjdeme k soudu. Vysvětlujeme, že po nás nikdo nic nechtěl a že potřebujeme jet. Ptá se mě, jak to tedy vyřešíme (evidentně chce prachy) a já mu trochu v žertu říkám, že nejlepší řešení bude, když mi vrátí doklady, my mu popřejeme hezký den a pojedeme dál. Vůbec mu to nepřipadá vtipný a je fakt nepříjemný. Domlouváme se s Petrem, že mu dáme nějaký obolus, abychom mohli jet dál. Chyba je, že zahlídne štos US bankovek v mé peněžence a říká, že 50$ bude OK. To se asi zbláznil, vyndám 15$ a vyměním je za mé doklady. On ty $ rychle zmuchlá v ruce, aby to neviděl nikdo z jeho kolegů a my konečně můžeme jet dál. Uff, bylo to dost nepříjemné a doufáme, že se to nebude opakovat. Fakt je, že další policejní kontroly už proběhly v klidu. Projedeme hlavní město Malawi Lilongwe, kde zahlédneme jedno žebrajícího černého albína (není to oxymorón?), který má zohyzděnou tvář a taky u jedné kontroly slyšíme již známou hlášku: „I am hungry“. Pak míříme na Dedzu, Golomoti a už za šera dojíždíme k jezeru MALAWI, na Cape Mclear do THUMBI VIEW LODGE. Majitelem je Jihoafričan Chris a jeho žena Noleen. Oba dohromady váží asi tak 300 kilo, ale jsou moc fajn. Dáme si s nimi a několika dalšími hosty večeři. Podává se dušené hovězí, rýže, kukuřičné placky, zelenina a omáčka guacamole. Výtečné! Pak si dáme dvě piva a jdeme spát, máme za sebou náročný den.

12. květen 2017
Z pelechů vylezeme kolem 7. hodiny a na snídani jdeme do vedlejší restaurace. Po obvyklých jogurtech nám klasická anglická snídaně přijde vhod. Vejce, slanina, fazole, mleté maso, rajče a toasty, prostě „lehká“ snídaně. Chris nám zavolá nějakého kluka, abychom si s ním domluvili vyjížďku na jezero. Za 120$ pojedeme na blízký ostrůvek THUMBI a pak do rybářské vesnice MASAKA. Přijede pro nás člun s chlapíkem, co se jmenuje ROCKY SAYLOS a jeho kamarádka EDNA KUMUWENDA. Nejdříve míříme k ostrůvku Thumbi, kde musíme platit 14$ vstup do NP. Chlebem krmíme krásně barevné rybičky a pak si vezmeme brýle a šnorchl a hupneme za nimi do vody. Voda je průzračná a rybičky nám zobou z ruky. Máme s sebou taky pár ryb, abychom mohli nakrmit orla jasnohlasého. V dálce na stromech vidíme asi tři ptáky, ale nechtějí skočit po nahozené návnadě. Rocky nám vysvětluje, že právě vyvedli mladé, a proto jsou hodně plašší. Zkoušíme to asi 3x, ale nedaří se je nalákat. Pokračujeme do rybářské vesnice Masaka, která je vzdálená asi 30 minut plavby. Mezitím nás dostihne člun se strážci parku, a to jen proto, aby nám dali potvrzení o zaplacení těch 14$ za vstup. Blížíme se k vesnici a vidíme spousty bílých rybářských lodí s různými jmény. Tři z nich se dokonce jmenují EMMANUEL, tak nevím, jestli mám požadovat licenční poplatek. Vidíme taky klasické lodi MOKORO, vydlabané z jednoho kmenu. Některé jsou záplatované kusy umělé hmoty a vypadá to docela srandovně. Vystupujeme na břeh a pomalu procházíme vesnicí v doprovodu Rockyho a Edny. Fotíme si lodičky, lidičky i rybičky. Jsou tu dlouhé řady stolů, na kterých se suší tisíce ryb a na chvíli se zastavíme u jedné paní, která na kulatých roštech ty ryby taky peče. Pak zase vlezeme do naší bárky a pomalu se vracíme zpět. To už se nám povede jednoho orla přivolat, hodit mu rybku a vyfotit a natočit, jak ji chňapne do pařátů. Kolem poletují taky dva kladivouši, asi by si taky dali nějakou rybu. Proplouváme mezi krásnými balvany a fotíme krajinu kolem. Jsou z toho fotky, jak z nějakého katalogu cestovní kanceláře. Vyskočíme z bárky a už tam na nás čeká pár černých kluků, co nám nabízejí nějaké korále a náramky. Jdeme do Thumbi Lodge vyrovnat účet. Petr platí kartou – celé to stálo 36$ - ubytování, snídaně a večeře! Chris nás požádá, abychom se zvěčnili na některou ze stěn, které jsou pokresleny a popsány vzkazy cestovatelů z celého světa. To je práce pro Petra, který stojí na židli a zanechává tu na zdi naši stopu ve formě vlajky a naší značky EMPEROKU. Pak vyrážíme směr LIVONDE, kde máme rezervaci v Bushmans Baobab campu. Všude kolem silnice jsou spousty lidí, prostě všude. Buď jdou pěšky odněkud někam, nebo jedou na kole. Petr říká, že jsou jak mravenci. Na těch kolech převážejí neuvěřitelné náklady. Pytle s dřevěným uhlím, pytle s cementem, pytle s kukuřicí. Někdy jsou ty pytle dva, někdy dokonce tři. Občas vezou kolo na kole. Vůbec nám hlava nebere, že to to kolo uveze. Zahlédneme u silnice nápis AFRICAN ART GALLERY. Zastavíme a jdeme se podívat dovnitř. Jeden chlapík tam prodává drobné věci, sošky, malůvky a podobné věci. Najednou se kolem nás seběhnou malé děti a okukují nás. Vyndáme z auta několik drobností a každému jednu dáme s tím, že si je chceme vyfotit. Ten chlapík nám za ně poděkuje a říká, že tam je taky školička a on ty děti učí. Do Bushmans Baobab campu v NP Livonde dorazíme pozdě odpoledne a rychle rozděláváme tábor. Je to takové pěkné, divoké místo a jsme tu sami, což je skvělé. K večeři si dáme polévky z Lidlu, uherák a otevřeme si lahev rosé. Jeden z rangerů nám rozdělá oheň, my tam sedíme, srkáme víno a čumíme na hvězdné nebe. Slyšíme, jak kolem nás obcházejí sloni a taky ve tmě zahlédneme siluetu pěkného hrocha. Ještě vyrazíme s baterkami na obchůzku a slyšíme slony, jak lámou větve stromů, ale jakmile posvítíme směrem k nim, hned zmizí ve tmě. Jdeme spát.

13. květen 2017
Po snídani doplatíme zbytek účtu -7,5$ - za camp a vyrážíme ke vstupní bráně do NP. Vstup do parku, včetně auta, je 44$. Najedeme v parku asi 45 km, ale potkáme jen pár slonů a antilop. Je to pořádná divočina, ale pustá, tedy alespoň v době naší návštěvy. Zkoušíme několik různých cest a jednou z nich omylem dojedeme k soukromé haciendě, kde na nás zírá jedna bílá paní a dvě malé blonďaté holčičky. Omlouváme se za narušení soukromí se slovy, že jsme asi zabloudili a paní nám říká, že opravdu ano. Mizíme tedy a najednou zahlédneme dva pěkné kladivouše, jak sedí na břehu jakéhosi potoka. Otevřu okno, abych si je vyfotil a během pár vteřin máme v autě spoustu velkých ovádů. Nastane velká zabíjačka, abychom se jich zbavili. Po jejich vyvraždění se otáčíme a jedeme pryč z parku. Ještě, než najedeme zase na asfaltovou silnici, zastavíme u jednoho kluka, který prodává jakési řezbářské výtvory. Petr od něho koupí jeden či dva kousky a my jedeme dál. Přes koloniální město Blantyre míříme do Mulanje. Stavíme u jedné pumpy a kupujeme nové zubní kartáčky a cornflakes ke snídani. Do HAPUWANI Lodge dorazíme před 15. hodinou. Máme krásně velký pokoj a koupelnu s vanou. Uděláme si kafe, vykonáme pořádnou očistu a nabijeme baterie do všech přístrojů. Pak jdeme do hotelové restaurace na večeři a pořádně se přežereme. V recepci si koupíme vouchery na wifinu a dáváme o sobě vědět našim blízkým. Dáme si pak ještě jedno kafe a jdeme spát.

14. květen 2017
Postele jsou velké a pohodlné, takže se vyspíme do růžova. Jen já mám problém s trávením, takže z bezpečnostních důvodů po snídani ještě zůstáváme na pokoji asi do 12.30 a až pak vyrážíme na cestu kolem masivu Mulanje. Bohužel pršelo a je zataženo, takže ty krásné kopce jsou schované v mracích. Jedeme nejdříve na Phalombe a cestou si fotíme krásné čajové plantáže. Tam potkáváme jednoho staršího pána a ptáme se ho, jestli si ho můžeme vyfotit. Můžeme, tak mu dáváme jako dík jednu čepici a jedeme dál k Fort Lister. Potkáváme dvě hubené, mladé dívčiny, tak 13-15 let, které nesou na hlavě náklad dřeva, co musí vážit tak 30-50 kilo. Možná víc než samotné dívčiny. Drápeme se nahoru po skalnaté cestě plné velikých šutrů, ale auto vše v pohodě zvládá. Když začínáme zase klesat dolů, cesta se najednou mění v pěšinu a my si nejme jisti, jestli jedeme správnou cestou. Zastavíme a ptáme se jednoho chlapíka, co jde kolem. Seběhne se kolem nás spousta malých výrostků, Petr jim dá nějaké bonbóny a všichni by nám málem vlezli do auta. Pán říká, že můžeme jet dál, že asi po 1 km bude cesta zase lepší. Petr pro jistotu sedí v okně a naviguje mě. Prodíráme se bujnou vegetací a opravdu, asi po kilometrů jsou před námi zase dvě vyjeté koleje. Kodrcáme se cestou necestou, projíždíme malinkými osadami, vesničkami a vesnicemi a všude je strašná, ale strašná spousta lidí. Ještě na žádné z našich afrických výprav jsme neviděli takové lidské mraveniště jako tady v Malawi. Jsou všude, někde se skoro nedá projet. A všichni na nás zírají. Říkáme si, kdy tady asi naposled projeli nějaké bílé držky. My jsme dnes potkali jedno albína a dvě bílá prasátka. Už jsme tu celkem viděli 3 černošské albíny, děti i dospělého. Všichni lidi se tak divně mračí, ale jakmile se na ně usmějeme nebo zamáváme, reagují přátelsky a taky se hned usmívají a na oplátku mávají na nás. Do hotýlku Hapuwani se vracíme již za tmy. Dáme si kafe, chvíli relaxujeme a pak jdeme na večeři a 2 vychlazené Carlsbergy. Pak se doplazíme na pokoj, ještě jedno kafe a unavení zapadneme do postelí. Zítra se zase vracíme do divočiny!

15. květen 2017
Po lehké snídani s ovocem si jdeme sbalit zavazadla, zaplatíme v recepci a šéfová s námi posílá jednoho chlapíka, aby nám ukázal, kde si můžeme koupit čaj z místních plantáží. Je totiž nějaký státní svátek a vše je zavřené. Pár km od hotelu je jedna z mnoha sušíren čaje a u silnice má malý domek a v tom domku je jeden chlapík a u toho chlapíka si kupujeme každý ½ kila čaje. Hodíme zpátky do hotelu toho ochotného průvodce a vyrážíme směr NP MAJETE. V Blantyre za poslední kwacha natankujeme a u prvního bankomatu doplníme hotovost. Vyjedeme z města po kvalitní silnici, vystoupáme pár km do výšky asi 1150 metrů a pak už jenom padáme a padáme dolů až do pouhých 85 metrů nad mořem. Je to samá zatáčka a občas je krásný výhled daleko do krajiny. Jedeme podle navigace, ale ta nás navede špatně. Stavíme v jakési vesnici a ptáme se prvního chlapíka, jestli jedeme dobře. Ten sice tvrdí, že ano, ale objeví se tam jiný chlapík, který prý pracuje v NP Majete a ten tvrdí, že jedeme špatně, že se musíme vrátit a jet jinou cestou. Měl pravdu a my jsme zajeli si asi 60 km po kamenité a prašné cestě. Do Majete Community campu přijíždíme po 16. hodině. Jsou tu 2 další auta Němců a nepřekvapivě jsou hluční a dělají docela rámus. Střešní stany rozděláváme co nejdál od nich, ale za cenu toho, že máme boty úplně „zabalené“ do pichlavých štětiček, které padají z okolních stromů. K večeři opět polévky od pana Lidla, uherák, sýr. Chleba ne, protože nám zplesnivěl. Pak ještě kafe a pivo a jdeme spát.

16. květen 2017
Zázrak, vylezl jsem ze stanu už v 6. hodin! Tedy, bylo to omylem, protože jsem si myslel, že už je o hodinu víc. Ke snídani müsli, jogurt, čaj, kafe. Pak balíme stany. Necháváme na místě stůl, křesla a vařič, protože se odpoledne vrátíme z vyjížďky na stejné místo. V recepci si vyzvedneme mapku parku a vyrážíme na okružní jízdu hledat zvířátka. Parkem protéká řeka SHIRE, a tak první část okružní cesty vede podél ní. První místo kde stavíme, jsou vodopády KAPICHIRA. Nic moc nečekáme, ale je to překvapení. Pomalu a opatrně se prodíráme houštím dolů, do koryta řeky. Kolem nás jsou obrovské balvany nejrůznějších tvarů a barev. Fotíme si tu krásnou scenerii a Petr skáče jako kamzík ze šutru na šutr. Kousek odsud je přehrada s elektrárnou a teď je v korytě jen trochu vody, ale v období dešťů to tady musí strašně hučet. Kocháme se tou nádherou asi půl hodiny a pak se škrábeme nahoru k autu a pokračujeme dál. Postupně projedeme okruhy(loopy): ST.MARTIN, SHIRE, NYALAZA až dojedeme k MVUU HIDE. Cestou fotíme antilopy Vodušky, Impaly a Kudu. Kudu je ale hodně plachá antilopa a je problém udělat dobrou fotku. Na druhém břehu řeky se vyhřívá pěkný krokodýl, podobný kousek jako v Zambii v NP South Luangwa. Tenhle je ale živý. Fotíme hrochy, prasata savanová a pak asi 10 minut sledujeme koupajícího se slona. Hraje si ve vodě, potápí se, vynořuje a v jednu chvíli se dokonce pokouší udělat „salto vzad“. Je to nádhera pozorovat jak si tak velké zvíře hraje jako malé dítě. Narazíme na pěkného Leguána nilského a Petr si s ním chvíli hraje na honěnou a na schovávanou. Leguán vyplazuje modrý jazyk a Petr si ho chce vyfotit. Od Mvuu Hide se kousek vracíme a pak odbočíme na SEFU ROAD a míříme k napajedlu NSEPETE. Je to tu pěkná divočina, ale nejsou tu zvířátka. U napajedla si sedneme na dřevěnou vyhlídku a pozorujeme, jak se u napajedla pomalu střídají opičáci, vodušky a několik prasat savanových. Prasátko si vždycky vleze do napajedla, aby se ochladilo, chvíli tam setrvá a pak udělá místo dalšímu. Pak pokračujeme k dalšímu napajedlu NAKAMBA, ale tady nejsou žádná zvířátka. Jsou tu ale krásné baobaby. Pomalu se vracíme zpátky, ale nejdříve ještě zajedeme na místní polní letiště. Po přistávací dráze se prohánějí Impaly, Vodušky a Kudu. Pak ještě potkáváme 2 pěkné slony. Vracíme se a jdeme se podívat do místní restaurace. Dáme si kuřecí steak, hranolky, salát a k tomu pěkně vychlazený CARLSBERG GREEN. Potom sjedeme dolů do našeho kempu. Pronajmeme si velký postavený stan, protože se nám nechce rozdělávat stany střešní. Jsme tam konečně sami, žádní hluční Němci, jen my dva a dva černí kluci, kteří se o kemp starají. Dáme si kafe a necháme si rozdělat oheň. Sedíme u něj, popíjíme pivo a je nám sakra dobře.

17. květen 2017
V 6. hodin budíček, rychle všechno sbalíme, v klidu posnídáme a po kafi vyrážíme na cestu zpět do Zambie. Musíme to stihnout dneska, protože nás do Malawi vpustili s podmínkou, že dneska zase vypadneme ven. U výjezdu platíme účet za kemp, ale ještě před tím musíme koupit nějaké dárečky. Takže kupujeme místní kávu a dva druhy čaje. U první pumpy natankujeme naftu za 32 500 MKW = malwiské kwacha a přes Blantyre, Dedzu a Lilongwe míříme ke hranicím. Z 85 metrů nad mořem vystoupáme až do výšky 1636 m, takže jsme výš, než měří Sněžka. Projíždíme krásnou kopcovitou krajinou a v podstatě kopírujeme hranice s Mosambikem. Podél silnice je hodně tržišť, kde prodávají zeleninu, které se tu evidentně daří. Na hraniční přechod Mchinji dorazíme asi v 16,30 a jsme odbaveni celkem rychle. Zato na zambijské straně se zasekneme, protože musíme čekat na celníka kvůli papírům na auto. Když asi po 20 minutách pomalu dorazí k okénku, kde čekáme, tak první, co nám řekne, je: „Já jsem tak strašně unavený“! Tak mu říkám, že my jsme taky unavení a že potřebujeme jet rychle dál. Za chvíli tedy dostaneme konečně potřebný papír a můžeme jet. Venku už je tma, ale do Chipaty, kam míříme, je to naštěstí jen 30 km. Jsme tam asi za půl hodiny a odbočujeme z hlavní silnice k MAMA RULAS, kde máme rezervované postele. Asi 2 km se prodíráme prašnou cestou mezi stromy a jsme konečně na místě. Černý kluk nám otevře bránu, vjíždíme dovnitř a okamžitě je kolem nás smečka hlídacích psů. U otevřeného baru sedí nějaká parta bělochů popíjejících pivo, evidentně jsou to Jihoafričani. Bereme si pokoj č.2, hned vedle baru a kuchyně. Když je tedy ta kuchyň takhle blízko, dáme si k večeři kuřecí řízky a když je tu i ten bar, tak k tomu 6 piv! Můj kuřecí řízek tedy byl z prasete, ale vůbec to nevadilo, bylo to dobré. Z auta si bereme jen věci na spaní a vlastní kafe. Já u kafe píšu deníček a Petr pomalu, ale jistě upadá do limbu, jako obvykle. Z venku se ozývá hlas jednoho z těch připitých chlapíků. Ti ostatní ho totiž neposlouchají a on o to víc řve.

18. květen 2017
Petr je vzhůru už od 6. hodiny, protože ho vzbudil smrad z cigára. Venku totiž vedle nás hulil ten chlapík, co se včera zmatlal v baru. Ke snídani dojídáme cornflakes s mlékem a medem, jogurt nám už došel. Zaplatíme účet za nocleh a večeři a odjíždíme, na bráně ovšem musíme nahlásit číslo faktury, kterou jsme dostali při placení. Jsme v Africe, pořádek prostě musí být! Když vyjedeme z brány, ještě za námi běží jeden ze strážců a my zjišťujeme, že jsme zapomněli zavřít zadní dveře nástavby. V Chipatě natankujeme plnou nádrž u stejné pumpy, kde jsme tankovali před 12 dny, když jsme mířili do NP South Luangwa. Dokonce nás obsluhuje stejná dívčina. Pak už míříme směr Lusaka, což je asi 700 km. Hezky nám to ubíhá, protože silnice až k řece Luangwa je perfektní. Je to celé stavěné s pomocí EU a jakéhosi francouzského fondu pro rozvoj Afriky. Po přejetí mostu přes řeku je ale všechno jinak, silnice samá díra a dost složitě se mezi nimi kličkuje. V Chongwe stavíme a nakupujeme zeleninu a před tím jsme si kdesi koupili 2 trsy banánů asi za 10 Kwacha. Půlku hned sežereme k obědu. Tentokrát Lusaku projedeme v pohodě, navigace nás vede jinou částí města, než jsme jeli opačným směrem. U jedné pumpy kupujeme chleba a džem a když stojíme u jednoho semaforu, kupujeme si do auta nakrájený ananas. Kousek před Kafue vidíme ceduli LILLA LODGE, tak tam hned odbočíme. Máme za sebou těch 700 km, jsme utahaní a tak přespíme tady. Bereme si jeden pokojík a začneme vybalovat věci. Jdu si umýt ruce a zjišťuju, že místo do odpadu, teče voda všude po koupelně a do pokoje. Přeneseme tedy věci do vedlejšího pokoje a najednou zjišťujeme, že jsme vlastně v bordelu! Fakt jsme v bordelu. Budeme spát na jedné malé posteli, ale zato s „nebesy“. Kolem postele je jakási rozviklaná konstrukce, která nad postelí drží odporné, fialové cosi, co má vytvářet dojem jakési romantiky. Prostě fialový hnus! Připravím „malou večeři“: salát, uherák, sýr a 8 vajec! K tomu pivo a pak kafe. Pak už jen základní hygiena a hup do té romantické postýlky(!). Tedy Petr se v pohodě vysprchuje v teplé vodě, ale když chci já, tak nejen, že neteče teplá voda, neteče žádná!

19. květen 2017
Noc byla příšerná, ale přežili jsme to. Po rychlé snídani a kafi se sbalíme a padáme z té díry. To se nás ještě u auta ptá, asi majitel toho bordelu, jak se nám tu líbilo a jestli jsme byli spokojení. Ptám se ho, jestli chce fakt slyšet pravdu. Prý ano. Tak mu do ksichtu vmetu, že to bylo příšerné. V pokoji sice byla televize a satelitní přijímač, klimatizace a taky lednice, ale NIC z toho nefungovalo. Všechno tam bylo jen „jako“. Večer netekla žádná, ani studená, voda a byl tam asi 5 centimetrový šváb. Prostě děs a hnus. Ptám se ho, jestli dostaneme nějakou slevu, protože jsme zaplatili za něco, co jsme nedostali. Začne se kroutit a prý až přijedeme příště, dostaneme slevu. Tak jsem mu řekl, že žádné příště nebude i kdyby to byl jediný pokoj ne celým světě. Bye! Silnice mezi Kafue a Kasabukou byla samá díra a byl to fakt náročný slalom. Pak už vše bylo ok a dalo se jet docela rychle. A to až tak, že jsme platili pokutu 300 kwacha. Za to, že jsme na 60 jeli 77, jsme dostali krásný „certifikát“, že jsme platili pokutu. Po Botswaně je to naše druhá pokuta. Jedeme dál a už si dáváme pozor na rychlost. Do Livingstone dorazíme krátce po 14. hodině. Hledáme rezervovaný „Le Patino B&B“, ale nedaří se nám to. Jeden taxikář nás dovede do Nehruovy ulice, kde to má být, ale není, tak se ptáme v recepci jiného hotýlku a sličná recepční nám věnuje mapku a ukáže kudy jet. Jsme tam za 5 minut, je to moc pěkné a klidné místečko. Velký, čistý a pohodlný pokoj včetně snídaně stojí 42$. Ten včerejší bordel a špína bez snídaně stál 32$! Vybalíme věci, dáme si kafe, zaplatíme účet a jedeme na parkoviště k Viktoriiným vodopádům, protože je nejvyšší čas nakoupit artefakty. Projdeme většinu stánků, jsme tam skoro sami, a pak kupujeme masky a vyřezávané věci. Vracíme se do hotýlku, vybalujeme kufry, děláme pořádek a chystáme čisté oblečení. Přece jen jsme za posledních pár dnů strávených na cestě tak trochu „cítit“, nechci-li rovnou přiznat, že smrdíme. K večeři si dáme „Lidlsuppe“, párky a fazole. A kafe, to je jasné. Jsme na wifi, tak o sobě zase dáme vědět vzdáleným blízkým. Důkladná očista a šup do bílých postelí. Zítra navštívíme Emila Holuba a vracíme se do Botswany.

20. květen 2017
To se to spalo v krásném bílém povlečení, nádhera. Dopřáváme si „full english breakfast“ a oknem zíráme, že nám někdo myje auto. Ten někdo je černý chlapík, kterému pak dáme nějaké dárky. Sbalíme se a vyrážíme za Emilem Holubem, který si trůní nedaleko, u místního muzea. Uděláme si s ním pár fotek a vyrážíme na Kazungulu. Ještě však potřebujeme utratit poslední kwacha a tak zastavíme na malém trhu a prachy jsou fuč. Když vyjíždíme z Livingstonu, míjíme strašnou spoustu aut a shromáždění stovek lidí. Všechno a všichni se pomalu sunou po silnici a my nevíme, co se děje. Kolem nás projíždí na kole jeden starší běloch a říká nám, že to je všechno kvůli nějakému pohřbu a že tady vždycky takhle blbnou. Do Kazunguly to je jen 60 km a jsme tam za chvíli. Hned se zase kolem nás motají místní ometáci, kteří by nás opět chtěli obrat o nějaký peníz. Vyměníme si posledních 150 kwacha za 190 pula. Tolik totiž stojí trajekt zpátky do Botswany. Za chvíli odrážíme od břehu a za 10 minut jsme tam. Vstupní procedury proběhnou rychle a my míříme do Kasane. Tam natankujeme plnou nádrž nafty a platíme skoro o polovinu méně, než jsme platili v Zambii. Chceme si z ATM vytáhnout místní měnu, ale mašinka je prázdná, není žádná hotovost. 400$ nám ochotně vymění sympatický majitel benzinové pumpy. Zajedeme do místního Sparu a nakupujeme čerstvé potraviny a vyrážíme do rezervovaného campu Mandi View. Projíždíme částí NP CHOBE a nedaleko silnice zahlédneme stádu buvolů. Tolik jsme jich ještě neviděli. Vedle nás zastaví auto a z něj valí řev puštěného rádia, a to vyplaší ty buvoly. Prostě pár volů nám vyplašilo spoustu buvolů. Do campu dorazíme v 16. hodin. Místo je super, krásný trávník, párek stafordšírských bulteriérů a hlavně jsme tu sami. Jsou tu taky asi 3 sruby a v nich je pár lidí. Usídlíme se až na samém konci campu, uděláme si kafe a fotíme kolem poletující mandelíky fialové. Jeden chlapík nám přiveze staré kolečko a dřevo. K večeři si dáme polévku, sýr, sušené klobásky a salát. Kolečko slouží jako ohniště, kde si večer rozděláme oheň a je nám blaze. Mají tu nově postavené sprchy, a tak si dopřáváme pořádně horkou a pak jdeme spát.

21. květen 2017
Po snídani sbalíme věci a chystáme se na odjezd. Ještě si s námi přijde popovídat sympatická jihoafrická majitelka campu. Pak vyrážíme do dalšího zamluveného campu MANKWE. Asfaltová silnice končí asi po 30 km a pak nás čeká asi 180 km v písku, písku a písku. V GOHA GATE vjíždíme do NP CHOBE a hned kousek za branou narazíme na obrovského, bahnícího se buvola. Hoví si malém bahenním jezírku a jen na nás tupě zírá. My na něj taky. Po chvilce zase vidíme pořádného sloního samce. Jedeme na dvojku asi 40 km rychlostí v docela hlubokém písku, a tak je třeba pořádně šlapat na plyn, abychom v tom písku neuvízli. Najednou se kousek před námi z křoví vynoří slon. Strašně se nás lekne a my taky. Zvedne chobot do výšky, s troubením udělá vývrtku a zapadne zpátky do toho křoví. My vývrtku udělat nemůžeme, ale zastavíme a taky se probíráme z toho leknutí. Představujeme si, že si tam v křoví ten slon utírá chobotem pot z čela a říká si, kde se tady vyloupli ti dva blbci z Prahy, co ho málem trefili. Jedeme dál a potkáváme jen pár aut v protisměru. V Savuti projíždíme kolem letiště, na které právě míří malá Cessna. Asi s nějakými pracháči, kteří sem létají z Maunu a platí třeba i 500-600 $ za noc v luxusních campech. Potkáváme další buvoly a pár žiraf. Když se při výjezdu z NP odepisujeme na bráně, zaslechneme mladý belgický pár, který se rangerky ptá na cestu do campu DIJARA v oblasti MABEBE. To zastřihám ušima, protože tenhle camp jsme si chtěli rezervovat, ale je zavřený. Belgičani říkají, že tam byli, ale že tam nic není, přičemž si to ale u namibijské cestovky zaplatili a bylo jim to potvrzené. Teď nevědí, co dělat. Vmísím se do hovoru a říkám jim, že jediné campy poblíž jsou KHWAI nebo MANKWE, kam míříme my a jestli chtějí, ať jedou s námi. Chvíli dumají, pak s námi opravdu jedou. Cesta je strašně hrbolatá a prašná a pomalu se stmívá. Projíždíme jakousi vesničku a hned za ní je cesta pod vodou. Hledáme tedy nějakou objížďku, ale nejsme si vůbec jisti, že jedeme správně. Po několika km ale konečně zase najedeme na tu prašnou cestu a po ní dojedeme do MANKWE asi v 18. hodin. Zapíšeme se a jakýsi chlapík nás ještě vede asi 3 km v písku na naše vyhrazené místo CAMELTHORN 3. Je to akorát pro dvě auta. Už je tma, tak čelovkami rychle rozděláváme stany a taky oheň, protože je pořádná zima. Vaříme čaj, abychom se zahřáli, rychle do sebe nacpeme nějaké rybičky s chlebem. Pak si ještě dáme kafe a posedíme s mladými u ohně. Asi v 21.30 jdeme spát, necháme na sobě teplé mikiny a doufáme, že do rána nezmrzneme. Taková je kosa!

22. květen 2017
Ze spacáků se vyhrabeme před 7. hodinou a mladí Belgičané jsou již vzhůru. Rychle si vaříme horký čaj, abychom rozmrzli a byli schopní se připravit na vyjížďku do NP Moremi. Po snídani se s Belgičany rozloučíme a oni nám děkují, že jsme se jich včera ujali. Zastavíme se v recepci campu, zaplatíme si 3 noci a moc se bavíme při sledování černé holky a kluka, jak se snaží spočítat, kolik vlastně máme platit. Chvíli je necháme trápit a pak jim to napíšeme na papír. Vynásobit cenu za jednu noc třemi a od toho odečíst již zaplacenou zálohu pro ně byla nesmírně těžká a záludná matematická operace. Když je vše vyřízené, vyrážíme na 38 km dlouhou cestu k severní bráně NP Moremi. Jedeme ve vyjetých kolejích nejdříve v písku a pak v hustém porostu stromů a keřů. Je to trochu dobrodružné, ale i zábavné. Opět musím zmínit skutečnost, že jsme chlapci štěstěny. Asi 3 km před severní branou NP najednou potkáváme zase kocoura! Je to krásný leopard, jde klidně po cestě před námi a značkuje si revír. Tentokrát se nám podaří ho vyfotit. Je to sice fotka zezadu, ale je to nádhera. Jsme odměněni za veškerou námahu a trpělivost. Prostě si to zasloužíme. U vjezdu do NP zaplatíme 290 Pula a míříme nejdříve k Hippo pools. Cestou potkáváme jen 2 slony a pár veverek, jinak nic! Jeden z těch slonů byl od nás jen asi 3 metry a byl z nás dost nervózní. My stáli na místě, on chtěl přejít přes cestu a v jednu chvíli se opravdu dost naštval a hulákal na nás. Jinak žádná další zvířátka tu nejsou. U Hippo Pools potkáváme pár turistů s rangery, ale naštěstí akorát odjíždějí, takže tam zůstáváme sami. Je tam dřevěná vyhlídka, na kterou vylezeme a koukáme, jestli je tu něco k focení. Kousek od nás se akorát na jakémsi pařezu vyhřívá malý krokodýl. Sám vypadá jako kus dřeva. Asi po 30 minutách se pomalu vracíme a Petr říká, že by to spravily jedině nějaké žirafy a světe div se, my jich za chvíli asi 5 zahlédneme. Jak to ten Petr dělá? Je po druhé hodině odpoledne, a tak se vracíme. Předtím ovšem zajedeme do vesnice KHWAI nakoupit vodu, müsli a slané sušenky. Musíme přejet asi 100 metrů dlouhý most z kůlů, kde uprostřed na chvíli stavíme a fotíme další druh volavky. Těch necelých 40 km do campu v terénu jedeme skoro 2 hodiny. Rozděláme stany, uvaříme si kafe a Petr chystá dřevo na večerní oheň. Po večeři u něj sedíme a posloucháme, jak kolem nás obcházejí asi 2 sloni a lámou větve. Čekali jsme, jestli budou tak zvědaví, že přijdou až k nám, ale nepřišli, asi se nás báli. Jenže máme jiné návštěvníky. Všimli jsme si, že kolem nás ve tmě cosi rychlostí blesku poletuje v písku. Nejsou to myši, ale nějaký větší příbuzný. Po 21. hodině se zase zabalíme do všeho možného a zalézáme do spacáků.

23. květen 2017
V noci byla opět pořádná zima. Jakmile vylezu ze stanu, hned dávám vařit vodu na čaj, abychom se zahřáli. Sluníčko začne prosvítat mezi větvemi stromů a my hledáme místečko, kde na nás paprsky dosáhnou, protože to hned hřeje. Asi za půl hodiny už je nám fajn, dáme si snídani a kafe. Začnou se s námi kamarádit 3 Zoborožci žlutozobí. Je to asi táta, máma a mládě, které je ovšem stejně velké. Petr jim hned nabídne naše cornflaky a ty jim evidentně chutnají. Dva z ptáků jsou hodně plašší, ale ten třetí je docela oprsklý, a za chvíli nám zobe z ruky. Petr tvrdí, že to je táta a že se jmenuje Jenda. Od té chvíle tedy na něj voláme Jendo. Pak zase sbalíme stany a kolem desáté hodiny vyrážíme opět k severní bráně - NORTH GATE TO MOREMI. Tentokrát se vydáváme na okruh na opačné straně. Špatně ale odbočíme a musíme se kvůli mokru a bahnu vrátit. Pak jsme už na správné cestě, ale zase nikde žádná zvířata. Zahlédneme sice pár malých antilop a taky pár antilop Kudu, ale ty hned mizí, protože jsou hodně plaché. Jedeme asi hodinu divočinou a pořád nic. Otáčíme to tedy zpět a zastavíme na jedné travnaté planině a děláme pár fotek na Toyotě. Pokračujeme v cestě a potkáme 2 slony. Jeden z nich se nám krásně předvádí v bahenním jezírku. Dělá tam opravdu „sloní kusy“. Najednou se k nám blíží auto s jihoafrickým párem, který toho slona vyruší. Tak odsud mizíme a vracíme se domů. V recepci campu si objednáme dřevo k ohni, protože to, co bylo k dispozici jsme už spálili. Asi za hodinu nám dřevo dovezou 2 černí kluci na malém náklaďáčku. Dáme jim každému čepici v našich barvách a vyfotíme se s nimi. Večer sedíme u ohně a vychutnáváme si poslední láhev rosé! Je to náš poslední večer v divočině, zítra míříme do civilizace, jedeme do Maunu.

24. květen 2017
Tuhle poslední noc nebyla taková zima, jako ty předcházející. V klidu se nasnídáme a sbalíme všechny věci do auta. Přiletí se s námi rozloučit i pták Jenda. Po desáté hodině vyrážíme směr Maun, silnice je zase příšerná. Hrbolatá a prašná je až do SHOROBE. Tam začíná kýžený asfalt. Po těch 4 dnech v terénu si to fakt užíváme. Nejdříve ale stavíme u jednoho „suvenýr-shopu“ a nakupujeme vyřezávaného hada a bizarní sošku želvy. V Maunu jsme krátce po poledni a v RIVERNEST na nás čeká pěkná chatička s kuchyňkou, obývákem, ložnicí a teráskou, prostě nádhera. V recepci jsou 2 příjemná černá děvčata, která nám domlouvají na zítřejší den výlet do delty Okavango, nejdříve na člunu mokoro a pak odpoledne hodinový let nad deltou. Jedeme nakupovat do SPARU a k večeři máme čerstvý chleba, uherák, sýr, klobásku a salát.

25. květen 2017
Musíme brzy vypadnout z pohodlných postelí, abychom stihli snídani, protože v 7,45 už pro nás přijede průvodkyně Patricia s jejím synem Kennym. Ve velkém Landroveru nás vezou k mokoru. Cesta trvá asi 40 minut a jsme z ní pořádně vyskákaní. Dorazíme do malé osady, kde žijí všichni z turistů, kteří sem jezdí na vyjížďky do delty. Nám je přidělen mladý, vysoký kluk, který se jmenuje KARABO. Bude naším průvodcem-bidelníkem. Teď do mokora nakládá velkou bednu s jídlem a pitím a taky dvě plastová sedátka. Pak už vyrážíme na pohodový výlet do delty Okavanga. Pomalu se prodíráme rákosím a je to velká pohoda. Nejsou tu ale žádní ptáci, zato všude kolem jsou krásné lekníny. Ty žluté jsou samičky a ty namodralé jsou samečci. Zaslechneme a za chvíli i zahlédneme jednoho hrocha. Pak se nám zjeví 2 pěkní sloni, co se brodí vodou. Přistaneme na kousku pevniny, kde si uděláme příjemný piknik. Karabo nám z tajemné bedny vyndá bramborový salát, sendviče, slané buráky, colu, vodu a kafe. Ptá se nás, jestli chceme jít na vycházku po tom kousku pevniny, ale nám se nikam nechce. Sedíme na otočeném mokoru, jíme, pijeme a užíváme si toho úžasného místa. Jsme v Africe, v Namibii, v deltě řeky Okavango a cpeme se bramborovým salátem. Prostě nádhera. Karabovi darujeme jedno naše triko EMPERKU a fotíme se s ním. Pak mu dáme spoustu jídla, co nám zbylo. On toho dost sní, ale pak taky balí zbytek a o ten se dělí s kamarádem, až se vrátíme do té osady. Cestou zpátky si fotíme ty dva slony, jak se pasou ve vysoké trávě. Po přistání se jdeme na chvilku podívat do té osady. Říkám Karabovi, že jsme tu byli před 3 lety a že s námi jel kluk, který se prý jmenoval TOP GUN. Karabo nás překvapí tím, že Top Gun je jeho bratranec. Jestli to ovšem není tak, že tady jsou bratranci všichni. Tak nějak opatrně zkouším zjistit, kolik si vlastně ten bidelník vydělá za jednu jízdu. Platili jsme 170$, Karabo prý dostane 200 Pula, což je asi 20$ a za pronájem mokora zaplatí 10$. Za zhruba 5 hodin si vydělá celých 10$, to je tedy pecka! Přijíždí pro nás Patricia a odváží nás zpět do Rivernest. Dáme sprchu a v pohodě si vychutnáme dobrou kávu. Pak odjíždíme na letiště, kde zaplatíme cca 350$ za hodinový let, kdy poletíme jen my dva. Jo a samozřejmě s námi letí i pilot. Vybereme si pozdější start až v 16. hodin, kvůli lepšímu světlu. Máme ještě asi 45 minut čas, tak si jdeme ještě dát vychlazené pivko do restaurace naproti letišti. Tam pozorujeme partu evidentně movitých a prdelatých černých dam a pánů. Před 16. hodinou stojíme před naším malým letadýlkem, které se jmenuje PIG. Slovy „vítejte v mé detašované kanceláři“ nás vítá vysoký a hubený černý kluk, který je naším pilotem. Ptáme se na věk „Prasátka“, prý je zhruba ze 70. let, ale je vybavené modernější avionikou. Moc se těšíme, až a jestli, se s námi odlepí ze země. Udělá to krásně elegantně a najednou míříme na sever, do nitra delty Okavanga. Letíme ve výšce kolem 150 metrů a je to krása, nádhera, paráda. Vidíme velká stáda slonů, buvoly, žirafy a antilopy. Taky zahlédneme jakési stromy, které vypadají, že jsou stříbrné a sedí na nich hejna velkých ptáků. Vidíme jeden dlouhý, dřevěný most, který slouží v době, kdy je delta plná vody. Asi po 25 minutách otáčíme a pomalu se vracíme zpátky na letiště do Maunu. V pomalu zapadajícím Slunci je delta opravdu krásná a my si snažíme ty nádherné pohledy pořádně uložit nejen na paměťové karty, ale i do paměti vlastní. Krátce před 17. hodinou přistáváme a děkujeme našemu pilotovi za krásný zážitek. Měl by na nás čekat domluvený taxikář, ale protože se ani po 15 minutách neobjeví, stopneme si jiného a za 20 Pula nás odveze do Rivernest. K večeři si na terase dáme salát, sendviče s uherákem, sýrem a vejcem. Ještě si jdeme dát na bar jedno pivko, a pak už na pokoji dobrou kávu a po krásném dni jdeme spát.

26. květen 2017
V 7. hodin se mnou někdo třese a budí mě. Rozespale koukám do obličeje nějakého chlapíka a říkám si, že jsem ho už někdy někde musel vidět. Aha, nojo, to je Petr, toho znám! V klidu posnídáme a balíme věci do auta. Ještě zaplatíme ta včerejší pivka, rozloučíme se se sympatickými děvčaty v recepci a vyrážíme do SEROWE. U pumpy dotankujeme za 790 Pula plnou nádrž a jedeme směr NATA. Asi po 60 km uhneme na silnici B300 a ta je úplně perfektní. Cesta nám krásně ubíhá, jedeme mezi pláněmi NXAI na MOTOPI, ORAPU, LETHLAKANE do SEROWE. Tam zajedeme do MASAMA LODGE a vybereme si jednu krásnou chatičku, za kterou se tyčí pěkné skály. Jsme tu úplně sami, jen my dva a starají se o nás dvě černé a moc milé dívčiny. Poradí nám, že když vylezeme na tu skálu za chatičkou, budeme mít krásný výhled na západ slunka. Jen si máme vzít vyšší botu a nebýt naboso, protože na skalách se vyhřívají hadi. Hadi asi dostali echo, že tu jsme, tak někam zalezli a my mohli v klidu a naboso vylézt na tu skálu. Je odsud fakt krásný výhled. Fotíme si tedy kýčovitý západ Slunce a povede se nám jedna docela pěkná fotka se siluetou dvou bláznivých cestovatelů z Prahy. V 19,30 pak jdeme na objednanou večeři. Ta se podává v jakési společenské místnosti na prostřený skleněný stůl na kovovém podnosu. Kuře, špagety, špenát, batáty, prostě vybrané menu. K tomu každý 2 dobře vychlazené Windhoeky a nakonec káva. Dobré to bylo, dobře nám je. Rozhlížíme se po té kruhové místnosti, kde sedíme a žasneme nad tím, jak je tu naplácáno všechno možné. Dřevěný bar, skleněné stolky kombinované s kovem, jakási hifi výbava tak z 80. let, na stěnách pod stropem vlajky několika států a několika ragbyových klubů. Prostě bizarní splácanina všeho možného. Petra napadá, jestli bychom tu neměli taky zanechat vlastní stopu formou našeho trika EMPEROKU s podpisy. Ptám se na to děvčat a ta mi odpoví, že se na to musí zeptat kapitána. Nechápeme to, tak radši jdeme spát.

27. květen 2017
Snídaně se taky servíruje na podnosech. Přijde se nám představit majitel campu, CAPTAIN CASEY. Je to docela srandovní a milý chlapík, penzionovaný kapitán botswanské armády. Nejdříve si s námi chvíli povídá u naší chatičky a u snídaně pak předvede dokonalý vojenský nástup. Obě černé holčiny stojí v pozoru, kapitán pronáší jakousi zdravici na počet dvou bílých ksichtů z Prahy, kteří ho poctili svou návštěvou. Jsme tím natolik uchváceni, že se bezděčně stavíme taky do pozoru. Důležitou součástí kapitánovy řeči je jeho svolení s tím, abychom slavnostně zavěsili v jeho baru naše triko EMPEROKU s autogramy. Prý bude moc rád, že tu chceme zanechat na památku takovouto „českou stopu“. Celé je to absurdní, ale moc milé. Teprve poté sníme připravenou snídani, „zavěsíme sami sebe“ pod střechu baru a holčinám předáme všechny zbývající dárky pro ně i pro malé děti. Sbalíme se a odjíždíme směr JAR. Cesta na přechod Martin’s drift proběhne v pohodě, u jedné malé pumpy si kupujeme studenou colu a utrácíme poslední Pula za malé ručně malované kusy látky s africkými motivy. Odbavení proběhne rychle a my míříme do Mokopane, do Ananaza Lodge, kde máme rezervovaný velký pokoj v přízemí. Po kolikáté vlastně již projíždíme kolem toho obrovského platinového dolu, který je asi 25 km před Mokopane? Do Ananzy dorazíme asi ve 14,30 a paní domácí je dost nevrlá, protože jsme ji evidentně vzbudili. Po chvíli se ale probere a je docela milá. Vyndáme postupně z auta všechny věci, abychom vše přerovnali, vyčistili, zbytečnosti vyhodili a kufry si zabalili. Když oba kufry převážíme, jsme těsně pod limitem 23 kg. K večeři likvidujeme zbytky našich zásob. Sýr, uherák, zelenina, masové koule, chleba, kompot. S plným břichem jdeme spát. Je to zase na delší dobu naše poslední noc v Africe. Nevíme sice na jak dlouho, ale co víme určitě, je fakt, že se sem zase musíme vrátit. Prostě musíme, protože Afriku máme oba zalezlou až do morku kostí!

28. květen 2017
Po, jako vždy, výtečné snídani vyrážíme do Johannesburgu. Máme spoustu času, a tak se nikam neženeme. Po příjezdu do Bushloru se zase setkáváme se starším německým párem, který jsme viděli, když jsme naši cestu začínali, oni si tehdy taky přebírali auto. Dáme se s nimi do řeči a pak nás společně odváží jeden kluk na letiště. Tam jdeme utrácet poslední randy za nějaké dárky pro blízké. Pak se usadíme zase v prvním patře A-380 a startujeme směr Paříž a Praha.