11. leden 2007
Lehce nervní čekám na kolegu, protože za chvíli vyrážíme na první společnou cestu. Míříme do ASIE po trase: VÍDEŇ – ABU DHABI – TAIPEI – PHNOM PENH – SIEM REAP – SAIGON – DELTA MEKONGU – DALAT – NHA TRANGH – SAIGON – TAIPEI – ABU DHABI – VÍDEŇ. Musíme autem nejprve do Vídně, CHINA AIRLINES zatím z Prahy nelétá, tak to musíme vzít přes Rakousko. Z Jižního města vyrážíme asi v 13,30 a asi 35 km za Prahou se něco stalo s autem. Svítí diagnostika a nejede to, tedy jede, ale hodně blbě. Voláme Peugeotí helpline, ale zbytečně. Dojedeme tedy až do Humpolce do servisu, kde se nás ochotně ujmou a nahrajou nový software do řídící jednotky. Celé to stojí 1500 Kč, ale jedeme dál. K hotelu WIENNA AIRPORT ve SCHWECHATU dorazíme už za tmy a čeká nás milé překvapení v recepci. Čech všude bratra má, je tam Slovák jako poleno a příjemný. Dáme zavazadla do pokoje a jedeme do sousední vesnice na večeři a pak šup do postelí, ráno se vstává v 6.00hod.
12./13. leden 2007
Auto dáme na předplacené parkoviště C a jdeme se odbavit. Letadlo není plné a já blb zaváhal a nezabral jsem si nějakou volnou sedačku na spaní. Jiní byli rychlejší, nebo chytřejší a měli více pohodlí. Let s AIRBUSEM A -330 do ABU DHABI trvá asi 4,5 hodiny. Tam nás vyženou z letadla do tranzitu a máme cca 1 hodinu pauzu. Už za tmy startujeme do TAIPEIE. Letíme vysoko a rychle (12 000 m výška a rychlost skoro 1100km/hod.), takže jsme v cíli o hodinu dříve. Ještě nás čeká let s BOEINGEM 737 do PHNOM PENHU (3,5 hod), kdy je letadlo plné nějakých taiwanských odborářů. Víza na letišti máme za 5 minut vyřízená (20 USD) a pak bereme taxi (7USD) a jedeme si najít hotel. Skončíme v hotelu ASIA (25USD). Dáme si krátký odpočinek, vezmeme TUK TUKA a jedeme na krátkou prohlídku. Doprava nám připadá neuvěřitelná (to ještě nevíme, co nás čeká v Saigonu). Je teplo a my jsme spokojený, že jsme tu. Jedeme se podívat na velkou pagodu WAT PHNOM, vidíme první žebráky a nuzotu. Kolem nás pobíhají nahaté děti a asi čekají, co dostanou. Vracíme se do hotelu a recepční nám nabízí BUM BUM, čti „ šlapky“. Ne, ne, děkujeme! Ještě se projdeme kolem hotelu a jdeme spát. Na nočním stolku máme desky s hotelovým servisem. Je tam i stránka s tímto nápisem: WE HAVE A GIRLS TO SLEEP AND BOYS AS WELL. Tedy nejsem žádný puritán, ale to je docela drsné. Jdu si dát cígo na balkon a objevím tam hnusného, asi tááákhle velkého brouka. Petr tvrdí, že je to krásný šváb či co, ale jsem rád, když ho nějak vyžene z balkonu. Dobrou, první noc v Asii.
14. leden 2007
Co to jako je?!? Spali jsme 14 hodin! Petr spal jako mimino a ani neslyšel, jak se vedle v pokoji odehrává hlučné BUM BUM. Zaspali jsme snídani a tak vyrazíme ven a jdeme se najíst do blízkého fastfoodu a někde musíme koupit visací zámek na pronajatý trezorek. Ten je v recepci a můžeme (je nám doporučeno) si tam dát peníze a pasy. Snídaně je super, dáme si jakýsi sendvič s vejcem a vynikající latté, celé to stojí cca 3,5 USD. Naskakujeme na TUK TUK a jedeme do POL POTOVY mučírny – tábora S21 – TUOL SLENG. (Název k khmérštině znamená cosi jako KOPEC JEDOVATÝCH STROMŮ nebo STRYCHNINOVÝ VRCH. V sídle bývalé školy vzniklo nejznámější z asi 150 podobných vězení, kde byli vězněni, mučeni a popravováni lidé nepohodlní režimu Rudých Khmérů v letech 1975-79. Podle různých pramenů zde bylo vězněno cca 16-20 tisíc osob, z nichž přežilo prý jen 12!). Je to tu strašné, otřesné, depresivní a těžko se to popisuje. Na tablech jsou tu fotky vězňů a výraz v jejich očích jen naznačuje, co se tu odehrávalo. Je dobře, že jsme to viděli, protože i to je součástí historie Kambodže. Naproti přes ulici pak zapadneme na zotavení do pěkné zahrádky na kávu a zůstaneme tam až do večera. Guesthouse „BODHI TREE“ je skvělé místo a jídlo je výborné. Nudle, rýže, ale hlavně polévka TOM YUM je vynikající. Vracíme do hotelu, chvíli odpočíváme a na taxi-motorce jedeme do centra města k řece. Je tam spousta lidí, smrad a bordel. Všude se povalují jakési rohože, na nich lidičky a je to fakt hustý. Sedneme si v baru na drink. Mojito, vodka, pivo, potřebujeme ten náročný (hlavně psychicky) den spláchnout. Holky se na nás uculují a stačilo by jen kývnout. Jindy, možná, někdy, snad příště. Sorry. Jsme unavení, já něžně připitý a jedeme zpátky do hotelu. Petr opět bleskově usíná a já mu závidím. Proč on ano a já ne??
15. leden 2007
Budíček je v 8. hodin. Jsem líný jako larva a nechce se mi vstávat. Dáme si snídani v hotelu, pak vyrazíme do tržnice PSAH THOM THMEY. (Krásná budova vystavěná ve stylu ART DECO podle francouzských architektů, byla otevřena v roce 1937 a v té době to byla největší tržnice v Asii.) Je tam možné koupit vše, nač si člověk vzpomene. Tam se prodává, vyrábí, vaří, šije i bydlí. Petr onemocněl a má silnou horečku, nákupní. Ze všeho okolo a z hodinek. Rozbil se mi foťák (nedrží zavíráni baterií) a mám strašné cukání koupit si nový. Mají tam SONY, 6 Mega, cca 200USD. Moc to se mnou cloumá, ale odolám. Koupím si radši 2 kraťasy asi za 8 USD. Jdeme si zase dát dobré latté a ejhle: jak jsem již napsal, Čech všude bratra má. Dá se s námi do řeči mladý, sympatický Slovák, který je v PHNOM PENHU a už rok pracuje pro nějakou nevládní organizaci v projektu pro děti infikované HIV. Je to fajn, plkat se Slovákem v Kambodži. Jdeme zpět do hotelu a ve 14. hodin vyrážíme na 1 motorce ven z PHNOM PENHU (cca 17 km) na KILLING FIELDS – CHOEUNG EK.(Toto je nejznámější z mnoha (1500) tzv. vražedných polí, tedy míst, kde Rudí Khmérové popravovali nepohodlné. V letech1975-79 bylo z celkového počtu cca 8 milionů obyvatel popraveno nebo zmizelo 1,7-2,5 milionu, tedy 25% populace!). Místo je to depresivní, kde ze země lezou zbytky kostí a oděvů. Jsou tu otevřené masové hroby, kde bylo nalezeno třeba 150 těl bez hlav. Je tu strom, na kterém byly reproduktory, z nichž se hrála hlasitá hudba na přehlušení nářku popravovaných. Stojí zde STUPA, v ní je asi 5 000 lebek, zbytky oděvů, bot. Hrůza. Nechce se věřit, že to je skutečnost stará cca 30 let. Ne nadarmo se POL POTOVI říkalo asijský Hitler. Vracíme se zpět a na pokoji koukáme na televizi, dávají Australian Open. (Kontrolní otázka: Dají se na mopedu převážet 2 obrovské pneu na nákladní auto? V PHNOM PENHU ano!) Jdeme do uličky vedle hotelu na večeři a je to asi nejhorší jídlo za celou cestu, což ještě pochopitelně netušíme. Byly to nějaký nudle, ale místo kachního masa tam byla nasekaná kachní kost. Odporné. Musíme si pak spravit něčím chuť a tak jdeme na dobrou kávičkou s dortíkem. Petr má myš (čokoládovou) a já něco borůvkového.
16. leden 2007
Po dortech spíme sladce, nasnídáme se v hotelu a jdeme kupovat suvenýry. Koupíme asi 10 ks sošek APSAR (APSARY jsou tančící bohyně z hinduistické a budhistické mytologie) na dárky bližním. Já si udělám radost a koupím si úplně obyčejné ROLEXY. Tržnice je plná lidí a mají tam všechno možné i nemožné. Petr nakoupí nějaké BREITLINGY na obě ruce. Pak se vracíme zpět do hotelu a jedeme černým PAJEREM obhlídnout nějaké starožitnosti. Navštívíme 3 obchody, vrátíme se zpět do toho prvního a Petr si koupí nějakou maličkost, která se mu líbí. Smlouvá dobře, jde mu to! Z 220 USD na 100 USD, to je slušný výkon. Mimochodem, Angelina Jolie nakupuje ve stejném obchodě jako my, ale s námi se majitelka vyfotit nechce. Tomu tedy fakt nerozumím! (Netušíme, že se naše cesty protnou s Angelinou Jolie a Bradem Pittem nejen zde, ale taky za 7 let v Africe, v Namibii). V hotelu si uděláme z koupených toniků a vlastního Fernetu každý 2 bavoráčky a je to výtečné. Jen škoda, že už Fernet došel, protože ještě určitě budeme mít „své dny“. Po krátkém odpočinku jdeme na večeři, tentokrát je to japonské a moc dobré! Je tam moc pěkná servírka a má strašně chlupatý nohy. Máme již vyřízené vízum do Vietnamu a koupené letenky ze SIEM REAPU do SAIGONU (118 USD) a taky lístek na ráno, na rychlou loď do SIEM REAPU (25 USD). Budeme vstávat v 5 hod., protože lodička má odjíždět v 6.30. Jdeme balit a spát.
17. leden 2007
Budíčééééék, je 5.00 hod. Dáme si brzkou snídani a hotelový řidič nás veze, ještě s jedním klukem a holkou z Holandska, do přístavu. Je mi divné, že jedeme na opačnou stranu, než jsem předpokládal, ale asi zná řidič nějakou zkratku. Po 25 minutách se potvrdilo moje podezření, že ten blb jede jinam. No ano, byli jsme skoro u letiště a tak mu ukazuju lístky na loď. Kouká na mě jako jelito a otáčí auto zpět. Ještě pro jistotu mu ukážu čas odjezdu na jízdence. Jestli to nestihne tak ho asi zabiju. Protroubí celý PHNOM PENH a jede jako magor. K lodi přijíždíme jen tak na čas a to pako má ještě tu drzost, že po mně chce zaplatit parkoviště. Cesta do SIEM REAPU, na jezero TONLE SAP, trvá asi 6,5 hodiny (cca 320 km), ale jeden z lodníků mi už asi 3 hodiny ukazuje, že zbývají už jen 2 hodiny do cíle. Lodička je dlouhá a docela rychlá. Část cestujících se usídlí na střeše. Já pendluju mezi podpalubím, kde je strašná zima od klimatizace, a palubou a střechou. Tam je lépe, ale fouká vítr a je tam hrozný rámus od motoru. Petr je zabalený v bundě a zalezlý v podpalubí. Já blb jsem na palubě a spálený. Přijíždíme na místo a Petr je docela v šoku. Já jsem tu už byl, takže nejsem tolik otřesen tím, co vidíme. Odchytí nás kluk s tuk–tukem a už to mydlíme do města. Snaží se nás nacpat do jiného hostelu, než jsme chtěli, ale mají plno, takže přeci jen skončíme v RED LODGE, kde chytíme předposlední volný pokoj. Je to „drahota“ – 10USD za pokoj, snídani, po celý den káva, čaj a banány. Kola k dispozici!! V recepci je nápis: ZBRANĚ, DROGY A VÝBUŠNINY NENOSTE NA POKOJE! Večer jedeme na PHNOM BAKHENG na západ slunce. Je to stejné jako před 3 lety, kdy jsem tu byl poprvé. Všude je spousta lidí a tak brzy mizíme a jedeme na večeři. Najdeme na náměstí restauraci KHMER KITCHEN, jídlo je tady naprosto skvělé a levné a tak si to zopakujeme každý večer. Tom Yam Kum s krevetami je výborná. Petr jde brzy spát a já debil sedím na terase do půlnoci venku s Němčourama a klábosíme o všem možném. Když jdu spát, Petr se na chvíli probere a diví, proč už vstávám. :o)
18. leden 2007
Ráno posnídáme bagetku(chutné dědictví po francouzských kolonizátorech) s pomerančovým džemem a kávou a vyrážíme nejprve na chrám BAYON. (PRASAT BAYON byl postaven na přelomu 12. a 13. století pro krále JAYAVARMANA VII v hlavním městě khmerské říše ANGKOR THOM. Vedle ANGKOR WATU a chrámu TA PROHM je BAYON nejznámější a nejkrásnější z okolních chrámů. Obrovské kamenné tváře zdobí věže ze všech 4 stran. Dodnes se neví, jestli jsou to tváře samotného krále nebo „bódhisattvy“ AVALOKITESVARY. Symbol těchto tváří zdobí některé kambodžské bankovky). Petr je z chrámu naprosto unesen a tak cca 3 hodiny fotíme a točíme. Jsem kolegovi k dispozici jako podržtaška, protože nepotřebuji fotit na svůj foťák. Fotí MISTR. Dehydrovaná těla si žádají své. Voda, voda, ananas a banán. Pak ještě chvíli couráme po ELEPHANT TERRACE a jedeme na TA PROHM. (TA PROHM je jediný ze všech chrámů, znovuobjevených v této lokalitě, který byl ponechán napospas přírodě. Proto je celý zarostlý obrovskými stromy a kořeny a celé to vytváří fantastickou scenerii). Opět se setkáváme s Angelinou Jolie, točila tu film TOMB RIDER. Chrám je to úchvatný, ale narážíme na velký problém. Jsou tu Japonci! Všude. Shodujeme se v tom, že jsou to nejhorší turisti. Řvou, lezou do záběrů a prostě jsou odporný. Chceme mít fotky chrámu bez lidí a s obrovskou dávkou trpělivosti se nám to nakonec daří. V 19.00 jdeme na večeři do již vyzkoušené restaurace na náměstí, jídlo je opět skvělé. Sedíme na chodníku a tak můžeme pozorovat neskutečný cvrkot kolem. Cestou zpět do hostelu jdeme kolem jednoho bordelu. V přítmí tam sedí spousta holek jako slepice na hřadu a zrovna si tam nějaký „zápaďák“ vybírá. Ne, ne, ne, jdeme domů a spát, zítra vstáváme ve 4.30 hod.!
19. leden 2007
Ráno skutečně vstaneme ve 4.30, dáme si ke snídani jen džus a jedeme na východ slunce na ANGKOR WAT. (ANGKOR WAT je největší, nejznámější a nejzachovalejší chrámový komplex z celé oblasti bývalé khmerské říše. Byl postaven ve 12. století pro krále SURYAVARMANA II. Původně jako hinduistická a následně budhistická svatyně. Symbol chrámu Angkor je na státní vlajce Kambodži). Sluníčko je za mraky a tak to není na ten pravý kýč, ale později je už dobré světlo na focení. Opět dělám pomocníka panu umělci. Strávíme tam asi 4 hodiny. Mezitím si tam dáme snídani a dělíme se o ni s neskutečnou fenou, která se usadí kousek od nás a má v očích naprosto člověčí, hladový výraz. Doufám, že to je na fotkách vidět. Chce se mi čurat, a když chci jít na takový odporný a jediný místní záchod, je tam malý klučík a nechce mě tam pustit, dokud mu nedám 1 000 rielů. Dostane jich 500 a málem mě naschvál přirazí do dveří. Hajzlík jeden mrňavej. Pak jedeme kousek od ANGKORU, abychom si dopřáli výhled z balónu na celé okolí. Máme smůlu, moc fouká a tak se nevrtí. Vracíme se tedy do hostelu, dáme si kafe a poklábosíme s jednou příjemnou Korejkou, která sama cestuje po světě a právě odsud chce jet přes Bangkok do Indie. Hodně odvážné děvče, jede-li samo do Indie. Jako děti ve školce si dáme povinný spánek „po O“ do 14.30 a potom jedeme zase zkusit balón. Máme štěstí, nejprve nám sice tvrdí, že moc fouká, ale najednou je to v pohodě a tak tam lezeme spolu s 2 děvčaty z Německa. Trvá to asi jen 10 minut, ale je to fajn. Žlutý balón je lanem připoután k zemi, a když vystoupá do maximální výšky, je asi 180 metrů nad terénem a vše je vidět z jiné perspektivy. V dálce je krásně vidět Angkor Wat a další památky. Stáhnou nás zpátky na zem, z nás se stanou opět přízemní tvorové a jedeme do města na trh. Nákupy se ale nekonají, jen očumujeme. Zapadneme do oblíbené restaurace a dáme si dobrou večeři s lahvičkou Sauvignonu. Zase je to výborné. Na chodníku zaparkuje nějaká paní takový větší vozík a nabízí k prodeji knihy. Má tam nápis v angličtině s jejím jménem a prosí o nějaký peníz, protože její muž je invalida a ona s dětmi nemá co jíst. Občas jí někdo něco dá bez toho, že by si cokoliv koupil. Najednou se objeví její „invalidní muž“, evidentně připitý. Sebere jí všechny peníze, cosi na ní huláká a potácí se pryč. Do hostelu jdeme pěšky, stavíme se na terase jednoho hotelu na kafe, nakoukneme na internet a spát. Zítra jedeme na TONLÉ SAP LAKE.
20. leden 2007
Vstáváme v 7.30. Spal jsem jako špalek, což Petr činí každou noc. Snídaně venku a náš řidič MOY už na nás čeká. Před odjezdem si ještě každý dáme vyprat prádlo. Před příjezdem k jezeru musíme na check pointu zaplatit každý 25 USD za loď, ale máme ji jen pro sebe. Cestou zastavíme u rodiny MOYE a uděláme pár pěkných fotek s malými „kambodžátky“. Vyjížďka je super, jedeme na jezero, abychom se přesvědčili, že se tady odehrává vše na vodě. Žije, prodává, nakupuje, chodí do školy, chodí do kostela. Všechno se děje na hladině.(Jezero TONLÉ SAP je největší jezero východní Asie, s rozlohou cca 3000 km2. V období dešťů se jeho rozloha až ztrojnásobí. Stejnojmennou řekou je propojené s Mekongem, se kterým si v pravidelných cyklech posílá vodu tam a zpět. V té době kolísá hladina jezera až o 8-10 metrů. To má za následek, že si obyvatelé malých chýší na břehu jezera, musejí tato obydlí neustále stěhovat tam i zpět. Máme fotku s TUK TUKEM převážejícím jednu takovou chýši). Asi v poledne vyrážíme zpátky do RED LODGE a dáme si banány, džus, čoko, sprchu, kafe a odpočinek. Pak jdeme ještě do města na trh koupit nějaký suvenýr. Petrovi se líbí takový starý srp na rýži a tak ho koupí. Vyzvedneme prádlo v prádelně, vše je to pečlivě zabalené v igelitu a mně tam strčili nějakou modlitbičku. Asi v 18,40 musíme vyrazit na letiště. Před odjezdem ještě poklábosíme s Holanďany a Francouzi, kteří čekají na náš pokoj. Pak už letiště (odletová taxa 25 USD!!!), dobré kafe v baru a najednou rychle do letadla, které si ovšem musíme sami najít na letištní ploše. Čekalo se jen na nás, zavřou dveře a už letíme. O 10 minut dříve! Letíme s A -320 VIETNAM AIRLINES. Letušky tedy mají moc pěkné a nás to naladí na Vietnam. Za 45 minut přistáváme v HCMC- SAIGONU, bereme taxíka (12USD) a jedeme do hotelu BLUE RIVER, který máme zamluvený. Cesta trvá asi 30 minut, ale řidič nemůže najít přesně adresu a tak jsme na místě až ve 22.30. TOI(Nataša) na nás netrpělivě čeká a omlouvá se, že pro nás nemá ten větší, rezervovaný pokoj, ale jen menší. Nám to vůbec nevadí, protože to je pěkné, čisté až voňavé. Kam se sere ASIA hotel v PHNOM PENHU za dvojnásobnou cenu. První dojmy z HCMC a hotelu jsou veskrze pozitivní. Chtěli jsme ještě na internet v recepci, ale děvčata, co se o nás starají, již spinkají. Na zemi, na chodbě v mezipatře.
21. leden 2007
Spalo se božsky. V mezipatře nám servírují snídani, 2 vejce, bageta, džem, čaj, kafe a trochu ovoce. Výtečné. Domluvíme se sice na klidném dni, ale všechno je jinak. Plánujeme dny budoucí a dnes chceme jen obhlídku okolí. TOI nám doporučí pana DATA a tak si ho objednáme na odpoledne. (Pan DAT je bývalý jihovietnamský voják, který bojoval po boku US army proti Vietcongu. Za to byl, po obsazení Saigonu komunisty, patřičně potrestán a napraven. Dnes se živí, díky angličtině tím, že odchytává turisty a nabízí se jim.) Vyměníme nějaké peníze a jsme milionáři (1USD=16000 dongů). Ve 14. hodin vyrážíme na city-tour na 2 motocyklech. Nejprve zastavíme v krásné čínské pagodě EMPEROR OF JADE . Na zakoupený papírek napíšeme každý vlastní modlitbu za blízké, tu zavěsíme na kadidlo a pak to oni zavěsí pod strop. Pak se jedeme podívat na plovoucí trhy na BLACK RIVER. A je to síla, tam turista jen tak nezabloudí, jen my s DATEM. Řeka je opravdu černá a domnívám se, že v ní nepřežije žádná bakterie či prvok, natož ryba. No, fuj. Máme si dávat pozor na foťáky a kameru, ale prý nám nehrozí žádné příkoří, pokud jsme s DATEM. Můžeme si dokonce vlézt na jednu loď k rodině a fotit. Potom nás DAT zatáhne do obchodu s čínskou medicínou. Je tam k vidění všechna možná havěť, kupujeme kobru se škorpiónem, naloženou v lihu. Mají tam žraločí ploutve a nabízejí i tygří zub. DAT nám dá ochutnat nějakou kořalku, a že prý je to dobré na všechno. Fakt na VŠECHNO??!! Tak to tedy kupujeme velké balení. Uvidíme, zda to funguje. Odtud jedeme do Vietnamské pagody GIAC LAM. Cestou se zastavíme kdesi na ulici na pití. Sedneme si na chodníku na plastové mini-židličky a dáme si vynikající ledové kafe. Kolem nás procházím malé děvče a klape o sebe takovými dřívky. Ptáme se DATA, co to znamená a on nám vysvětluje, že děvčátko nabízí PHO, nudlovou polévku. Tak si ji objednáme a je to skvělé, výtečné, vietnamské. Sedíme tedy s domorodci, pijeme a jíme to samé, co oni. Pochopitelně používáme hůlky, nejsme přece blbci! Naopak, připadáme si jako domorodci. Zmiňovaná pagoda GIAC LAM je z roku 1744. Vylezeme až do nejvyššího patra věžičky, odkud je docela pěkný výhled na SAIGON. Pak jdeme dovnitř chrámu, kde jsou spousty urniček, krásně malovaných. Je to takové kýčovité kolumbárium. Nějaká místní ženská tam s námi začne laškovat a ptá se, jestli si ji nechceme vzít s sebou do Prahy. Hezky slušně a česky jí odpovídáme, že ne, protože je šeredná. Ona se šťastně uculuje, asi si myslí, že litujeme, že to nejde. Je už tma a tak se vracíme z distriktu 11 do distriktu 1, kde je náš hotel BLUE RIVER. Jdeme ještě zkusit masáž od slepých masérů a pak už jen sprška a spát. Zítra jedeme na CAO DAI a CU CHI.
22. leden 2007
Vstáváme v 7.15, nasnídáme se a DAT na nás zvoní v 7.45 k odjezdu. Máme pronajatou novou TOYOTU INOVU i s řidičem a DATEM na celý den, včetně jídla, za 100 USD. Nejdříve jedeme do města TAY NINH, které je centrem náboženství CAO-DAI. (CAO DAI je monoteistické náboženství, jakási směs buddhismu, taoismu a ještě něčeho a vyznávají ho asi 3 miliony Vietnamců. Mezi jejich světce patří opravdu zajímavé figury, například Shakespeare, Johanka z Arku, Victor Hugo, Ježíš, Mohamed, Buddha, Napoleon a taky Sunjatsen.) Chrám CAODAI GREAT TEMPLE byl postavený mezi roky 1933 a 1955. Je to celé nesmírně barevné a působí to velice pozitivně. Symbolem je OKO! Boží oko v trojúhelníku. Chrám si nejprve projdeme a vyfotíme, pak z galerie sledujeme probíhající mši. Opravdu působivé. Jdeme se vyčurat a venku objevíme takovou drobňoučkou stařenku, která tam suší nějaké bylinky pro místního čínského doktora. Je moc pěkná, taková malá kouzelná babička. Požádáme ji, jestli se s ní můžeme vyfotit, s tou babičkou bylinkářkou. Pokračujeme směrem k CU CHI. Stavíme se cestou v takové výrobně rýžových placek a sami si to vyzkoušíme. Píšu to velice nerad, ale Petr dělal lepší placky. Koupíme si tam na památku ty jejich plechové filtry na kávu a k tomu malý balíček speciální „cibetkové“ kávy. CAFÉ CHON!! Před samotnou návštěvou CU CHI se posilníme opět polévkou PHO a je zase výborná. Ještě ledovou kávu a jdeme. Začínáme krátkým propagandistickým filmem o „strýčkovi HO ČI MINHOVI“, vůdci vietnamských soudruhů. Po filmu jdeme stezkou partyzánů – CU CHI GUERILAS. (Tunely si vybudoval VIETCONG za války s Američany. Celková délka tunelů byla asi 200 km. V tunelech byly nemocnice, kuchyně, ubytovny a sklady zbraní a munice. Odsud byla také vedena pověstná ofenziva TET z roku 1968). Hrozně působí modely různých pastí, které byly narafičeny v džungli na americké vojáky. Probodávaly, sekaly, řezaly tělo lapeného vojáka různými způsoby. Brrr, děsivé. Nakonec vlezeme zkušebně do tunelu a je to strašný. Jdu, vlastně lezu, poslední a je mi nedobře. Je to stresující a prosím, prosííím pusťte mě už ven!! Netrpím klaustrofobií, ale tam mi bylo asi nejhůř za celou cestu. Pak nám ještě nabízejí, že si můžeme vyzkoušet střelbu z různých zbraní, ale na to my sereme. S Johnem Lennonem voláme „Make love, make peace“!!! Kolega si koupí krásný „guerillový“ klobouk na památku. Cestou zpět se stavíme u gumovníkové plantáže, což je bratru asi 200 ha samých gumovníků vyrovnaných v řadách jako vojáci na přehlídce. Do hotelu se vrátíme před 19. hodinou.
23. leden 2007
Dnes máme den volna. Ke snídaním dostaneme dobrou polévku. Máme čas na čtení a koukání na tenis. Pak vyrazíme na obhlídku okolí PHAM NGU LAO street. Celá tahle oblast je centrem pro turisty a baťůžkáře. V okolí jsou samé hotýlky, cestovky, bary a obchůdky. Něco jako Khao San Road v Bangkoku. Zapadneme na tržiště, koupíme si sušený krevety a nakládaný cibulky s nálevem v igelitovém pytlíku, sedneme si v parku a chroustáme to. Kolem pochoduje takový malý, vytlemený chlapík a pořád nám něco nutí, chceme mu udělat radost a koupíme si každý jedny „pravé“ RAY BANY za 5 USD! Je nám dobře a jemu určitě taky. Koukáme na lidičky v tom parku, jak provozují jogging. Míhají se sem a tam, pořádně rázují, běhají, pochodují. Vracíme se do hotelu a na ulici nás čapne jakési děvče z jakési cestovky. Je příjemná a milá, objednáme si u ní letenky do DALATU(30USD) a jízdenky na vlak z NHA TRANGH do SAIGONU (15USD). Po večeři jdeme na hotel, slupneme talíř ovoce od Thuy a jdeme spát. Zítra vyrážíme na 2 dny do DELTY MEKONGU s DATEM, jeho řidičem a TOYOTOU.
24. leden 2007
V 7. hodin je budíček a po snídani vyrážíme na jih. Vyjíždíme ze SAIGONU po dálnici směrem na město MY THO. Vidíme 2 chlapíky, jak pomoci elektřiny v nějakém kanálu podél silnice chytají ryby. Jak to dělají, když v té vodě taky stojí a pouštějí do ní elektřinu z dynama? Po nějaké době stavíme na kafe. Sedneme si kdesi na zahradě, DAT objedná pití a k Petrovi hned přihopká mladá, pěkná slečna, vezme ho za ruku a začne hladit po tváři. Asi zkoumá „bledou tvář“, či co. Najednou šup a už mu sedí na klíně. A najednou se objeví malinkatý vietnamský klouček a hrne se taky ke kolegovi. Taková by to byla pěkná vietnamsko-evropská rodinka. Pokračujeme pak dál, trajektem přejedeme přes rameno MEKONGU do BEN TRE a pokračujeme kamsi úzkými silničkami k „hotelu“, kde budeme spát. Myslím, že to je bývalé místní vězení se dvěma celami. K obědu si dáme ELEPHANT FISH, krevety a polévku. Slečna, co nás obsluhuje, nám balí do rýžového papíru krásný závitky a je to moc dobré. Pak se nalodíme na naši kocábku a jedeme se podívat po okolí. Navštívíme ruční výrobnu kokosových bonbónů, projdeme se vesnicí a jedeme na další ostrůvek. Tam ochutnáme různé druhy ovoce (DRAGON FRUIT a něco, co vypadá a chutná jako oko), které tam pěstují, dáme si výborný čaj s medem a limetkou a vyfotíme se mladým dlouhým HROZNÝŠEM. Jeho máma je mnohem větší kus a odpočívá v kleci, váží prý 55 kg. Přemisťujeme se dále na jiný ostrůvek a tam potkáme úžasného staříka, který sice mluví jen francouzsky, ale přes DATA se dovídáme, že se tam stará o restauraci, nemá vlastní domov a žije z 15 USD za měsíc. Má ten svůj šťastný život vepsaný ve tváři. Stavíme se na řece u pěstírny ryb. Pod plovoucí plošinou-pontonem je zasíťovaná obrovská klec a v ní cca 18 000 ryb. Jednou za 3 měsíce je prodají a začnou je piplat znovu. Prohlédneme si takovou „truhlárnu-kokosárnu“, kde vyrábějí vše z kokosového dřeva. A mají tam pěkný ptáky loskutáky! Nadávají nám, ti loskutáci. Jdeme si taky prohlídnout jakési sídlo kohosi, komu se říká „Kokosový mnich“. Je to strašnej kýč a tak rychle pryč. Už se setmělo a DAT říká, že prý jdeme ještě chytat světlušky. Ty jsem naposled viděl jako malý kluk a to je už hodně dlouho. U břehu jednoho ostrůvku jich skutečně pár odchytíme a jedeme zpět. Petr pokládá správnou otázku: Jak se dostaneme zpátky, když je tma jako v pytli a loď pochopitelně nemá žádné osvětlení? DAT nás uklidňuje, že to není problém, protože svítí měsíc. A opravdu se ten náš lodník trefí do správného ramene MEKONGU a v naprosté tmě se prodíráme opravdovou džunglí. Je příliv, takže voda je skoro o 2 metry výše a my se musíme chránit před větvemi palem a liánami, které odpoledne byly vysoko nad našimi hlavami. Podjíždíme jeden mostík a musíme sklopit střechu lodě. V levotočivé zatáčce proti nám ze tmy vyrazí jiný dobrodruh s lodí, pochopitelně taky neosvětlenou. Míjíme se v prudkém náklonu jen o pár centimetrů, Petr je z toho u vytržení a řve: „ Ty vole, tohle si u žádný cestovky nezaplatíš“! A má pravdu. Ptáme se DATA, jestli jsou tu krokodýli, ale prý ne a kdybychom se udělali, tak jsou tu jen vodní hadi a ty prý nejsou jedovatý. Tak to je pohoda, to jsem tedy opravdu v klidu. Dorazíme k místu, kde bydlíme, dáme si dobrou večeři a nad hlavou nám po trámech běhá jedna nebo více krys. Chvíli si ještě pohovíme v houpací síti, dáme si kafe a ve 22. hod. jdeme spát. Hotel odpovídá místu, kde jsme. Spíme na jedné posteli, ale dá se to přežít. Fakt si připadám jako v cele předběžného zadržení.
25. leden 2007
Díky STILNOXU jsem relativně vyspaný. Dáme si ledovou kávu a jdeme ještě projít vesnici. Můžeme nakouknout do jednoho domu, kde žije rodina, která zpracovává vše z kokosu. Chovají také čuníky a mně se daří jedna fotka kde je Petr s čuníkem „face to face“. Vyrážíme na cestu zpět a stavíme se v městě MY THO. Zajdeme do přístavu, kde vykládají rybáři z lodí úlovky. Vidíme spousty různých ryb a strašně to tam smrdí. Dáme si snídaní a pak navštívíme pagodu VINH TRANG.(Pagoda je ze začátku 19. století a od roku 1849 tam „šéfoval“ mnich z pagody GIAC LAM, kterou jsme již viděli v SAIGONU). Po prohlídce pagody se zastavíme na trhu s ovocem. Je to „velkoobchodní“ tržiště a fotíme si ten mumraj, kde se zboží vykládá z lodiček, které to sem dovážejí. Pak již vyrážíme na cestu zpět do SAIGONU. Cestou se stavíme na kafe na jednom odpočívadle a pohovíme si v houpacích sítích, které tam jsou rozvěšené mezi stromy. Otravuje nás jedna paní a nutí nám jakési losy. To je zde nějaká místní obsese, protože jsme to viděli už mnohokrát na různých místech. Všichni asi sní o tom, že vyhrají a budou bohatí. Odpoledne se v hotelu ptám TOI, jestli neví, kam bychom se měli vypravit na dobrou polévku PHO a ona nám doporučí jednu „restauraci“. Na lístek nám napíše něco vietnamsky a pošle nás tam taxíkem. Po příjezdu někomu ukážu ten „manuál“ ve vietnamštině a oni nás naženou do prvního patra. Jsme tam jediné „ bledé“ tváře, jinak jen domácí. Umakartové, trochu ušmudlané stoly, plastové židle. To jsme tedy zvědaví, jaké bude jídlo. Za chvíli před sebe dostaneme na stůl koš zeleného listí, plátky z vepřových nožiček, nějaké další pochutiny a „balíme si“ závitky do rýžového papíru, které namáčíme do omáček. K tomu je ještě nudlová polévka a pivo TIGER. Je to výtečné jídlo a skvělý zážitek. Škoda, že nemáme s sebou foťák!
26. leden 2007
Po sladkém spánku nás čeká ráno překvapení: Toi si dnes přivstala a uvařila speciálně pro nás ke snídani vepřovou polévku PHO. Výbornou! Jdeme do banky vybrat nějaké penízky a cestou objevíme 2 docela dobré obchůdky se suvenýry. V bance zjistíme, že si Petr nevzal karty a tak si vybírám jen já a jdeme zpět pro zapomenuté karty. Jenže je to zase špatně. VISA elektron neberou a Američan Express taky ne, takže smůla. Pak jdeme na trh a koupíme si dohromady jednu tašku, abychom si do ní mohli vzít věci na cestu do DALATU. Couráme se po ulicích a vlezeme do jednoho nákupního centra a dáme si něco k jídlu. Vracíme se do hotelu a večer si jdeme sednout do baru ALLEZ BOO. Dáme si nějaké pití a kolem se tam courají holky, ale ty určitě všechny pamatujou ofenzívu u Dien Bien Phu a to byl rok 1954! Jedna tam opruzuje Petra a mumlá něco jako „WANNA FUCK“ ? Tak jí tvrdím, že měl už 3 infarkty, má voperovaný pacemaker a že i kdyby chtěl, tak nesmí! Fuckt! Lítostivě se na něj podívá a pak odtáhne jinam. Jdu se vyčurat a jeden klučík mi na hajzlíku nabízí balík marihuany. Ptám se, jestli nemá 1-2 jointy, ale on to prodává po velkých dávkách. Tak z toho nic není. Jdeme zpět do hotelu a před spaním si dáme pochoutku, kterou jsme si koupili na trhu. 3 černá vejce. Nemáme sojovou omáčku, tak si od TOI vezmeme chili a bagetku a sežereme to, čímž si zaděláme na hezkou historku. Musíme jít spát, vstáváme ráno a letíme do DALATU.
27. leden 2007
Vstáváme v 7. ráno, nasnídáme se a TOI nám zavolá taxíka na letiště (6USD). Letadlo má ale hodinu zpoždění a odlétáme tedy až v 11.48 hod. Letíme FOKKEREM 70 a na letišti u DALATU jsme asi za 30 minut. Je to malinkaté letiště v kopcích a do DALATU jedeme za 1 USD ještě asi 38 km autobusem. Hned po přistání si ze mě Petr utahuje, cože jsem to blábolil o nízkých teplotách, protože je tam krásné teplo. To ještě netuší (já taky ne) jak budeme mrznout. Autobus celou cestu troubí a troubí a stoupáme do kopců.(DALAT byl založen francouzský bakteriologem Alexandrem Yersinem, což byl Pasteurův spolupracovník. Leží v nadmořské výšce 1500 m, proto v noci taková kosa. Říká se mu město věčného jara). Dorazíme k nějakému hotelu, kde nás vykopnou a vrhnou se na nás místní nahaněči. Necháme se ukecat jedním z nich, který tvrdí, že je manažerem hotelu a odjedeme na 2 motorkách, abychom se koukli na ten hotel. Pokoj je obrovský a koupelna vypadá taky moc dobře a celé to stojí 17 USD. Tak tam zůstáváme. Hned si na druhý den zamluvíme celodenní výlet do okolí (16USD) a rezervujeme jízdenku na autobus do NHA TRANGH(7USD). Zabydlíme pokoj a jdeme se najíst. Najdeme výbornou restauraci, jsme tam úplně sami a jídlo je skvělé. Pak vyrazíme na lanovku, kterou jsme zahlédli při příjezdu do DALATU. Bereme si 2 motorky, vezmeme větrovky a jedem. Již cestou k lanovce se začínají ozývat včerejší černá vejce. Zdá se, že se probouzejí k životu. Koupíme si lístky tam a zpět a prý nemáme na druhé straně vystupovat, protože je již pozdě. Máme kabinečku pro sebe a to je dobře, nikdo jiný by tam nepřežil. Atmosféra je tam dobrá, ale opravdu hustá. Jízdou tam fotíme pěkné okolí, borovicové lesy, prostě krásnou krajinu. Nahoře na obrátce se k nám žene nějaká uniforma a chce zkontrolovat, jestli máme lístek i zpět. Vrazí k nám do otevřené kabinky a okamžitě si uvědomuje, že to je velká chyba. Ztuhne, vykulí oči a přestane dýchat. Rychle vyrazí ven z kabiny, venku utrhne lístky a štítivě jen natahuje ruku do kabinky a hlavu tam již nestrká. Už by ven asi nevylezl. Řehtáme se tomu jako blbci a rozvíjíme teorie o tom, jestli ta černá vejce lze zařadit do kategorie WMD.(WEAPONS OF MASS DESTRUCTION – zbraně hromadného ničení). Jedeme zpět, procházíme centrum DALATU, nakukujeme do místní tržnice, kde je prý nejlepší zelenina a kytky v celém širokém okolí. DALATU se říká město věčného jara, to kvůli klimatickým podmínkám. Jo a také je to oblíbené místo, kam prý jezdí novomanželé na líbánky. Nám je ale najednou zima jako v lednu(což ostatně je), fouká vítr a je strašná kosa. Teď teprve chápeme, proč tam na trhu prodávají zimní ušanky. V kavárně na střeše si dáme kafe – zabijáka a jdeme do hotelu. Cestou si koupíme v pekárně za celý jeden dolar 2 x ICE-TEA a 2 zákusky, šílená cena! Sežereme, vypijeme, rychle se zhygienizujeme a spát.
28. leden 2007
Spalo se (mi) blbě. Nejdou zavřít horní díly oken a tak je vše z venku slyšet a je zima. Petr ale spokojeně chrápe. Vstaneme v 7.15 a dáme si snídani – bageta, sýr, omeleta, káva. V 8.30 odjíždíme starým mikrobusem, spolu s námi 3 kluci ze Sicílie + průvodce, na celodenní výlet. Průvodce se jmenuje HOAN a je to takový mladý jelito. Zajedeme na druhý konec lanovky, kde jsme byli již včera, a tam je krásné zahradní meditační centrum u zen-budhistického chrámu TRUC LAM. Celé je to pěkně upravené a udržované. Po bobové dráze sjedeme dolů k vodopádu, uděláme nějaké fotky a nahoru se zase necháme vytáhnout na tom jednomístném bobu. Je to prča. Jedeme dál, zastavujeme v CHICKEN VILLAGE, kde žijí lidé kmene CO HO a je to takový divný. Jsou tam pěkný starý, tradiční domy, ale jinak jen špína a bída. To velký, asi 3 metrový betonový kuře, je odporný kýč a hnus. Pokračujeme pak k ELEPHANT WATERFALL a slezeme až dolů k patě toho vodopádu. Po pauze na oběd si prohlédneme blízkou pagodu s vypaseným a vytlemeným BUDHOU. Pak zastavujeme ve výrobně hedvábí. Mají tam v takových ošatkách kokony BOURCE MORUŠOVÉHO a ukáží nám, jak z toho vyrábějí hedvábí. Petr objeví kočku a ta ho zajímá mnohem víc, než bourec, bourák(já) a všichni kolem. Při příjezdu do DALATU ještě zastavíme u CRAZY HOUSE, což je hotel, galerie a kavárna v jednom. Jmenuje se to HANG GHA a je to takový betonový, nevkusný barák, vytvarovaný do naprosto bizarních tvarů. Něco jako špatně (asijsky) okopírovaný HUNDERTWASSER. Po návratu do hotelu koukáme na finále Australian open, Gonzáles a Federer. Krásný tenis! Navečer se ještě jdeme projít, dáme si polívku, koupíme sladkou mňamku, vyřídíme účty v hotelu a jdeme spát. Já kupuju STREPSILS, protože na mě něco leze. Je tu sviňská zima a Petr si už srandu nedělá, protože i jemu zmrzl úsměv na rtech.
29. leden 2007
Mám rýmu jako hrom a nemůžu spát. Petr ovšem spinká jako miminko, jako vždy a jako všude. Vstaneme v 6.15 hod., zabalíme si batohy, společnou tašku a jdeme na snídani. Přijede minibus a odveze nás na „autobusové nádraží“ k většímu autobusu. Naplňují se mé nejhorší obavy, je to velice nepohodlné. Kolega zase usíná a je mu všechno jedno. Cesta je to nepříjemná, autobus jede asi 30-40 km rychlostí a neustále troubí. Sjíždíme z hor, 20-25 km jsou stále serpentiny dolů. Místy je to strašidelné, ale Petr o tom neví, protože chrápe. Kristepane, jak to dělá, že všude spí?‘ Asi po 3 hodinách jízdy zastavíme tak na 10 minut. Pak najedeme na hlavní tah SAIGON – HANOI a hned je to lepší cesta. Asi v 11.30 hod. stavíme kdesi na oběd. Dáme si polívku a pití, já si kupuju tygří kapky a kapesníky. Do NHA TRANG přijíždíme asi ve 14. hodin a je to impozantní. Soudruzi si zde nechali postavit novou dálnici a spousta lidi se tam všude kolem pachtí s květinovou výzdobou. Po krátkých zmatcích se necháme taxíkem odvézt k našemu hotelu. Je přímo na pobřežní komunikaci a náš pokoj 202 je směrem k moři. Pod okny je sice hlučná ulice, což není příjemné, ale přežijeme to. Na koupání to není, fouká vítr a jsou velké vlny. Po krátkém odpočinku se jdeme projít. Pověstná místa jako SAILING CLUB a LOUISIANA CAFE jsou blízko a byla nám doporučována jednou ženskou z Austrálie už v SAIGONU. Dáme si dobrou večeři, kolega cosi pikantního a já krevetky. Cestou zpět v lékárně nakoupíme různé podpůrné prostředky. Sympatické děvče mi tam krásně nachystá léky na 2 dny. Úhledně do sáčku po 3 prášcích, den po dni. Už to vidím v naší lékárně, tam by mi řekli: Léky na 3 dny?? Ste upad? Celé balení nebo nic, nazdar! Jo, jiný kraj, jiný …lidi.
30. leden 2007
Přes šílený rámus z ulice spíme jako zabitý. Objednáváme si snídani na pokoj a po krátkém vysvětlování ji skutečně dostaneme. Zaplatíme si na další den lodní výlet (40USD) a pak jedem taxíkem na tržiště. Kolega ještě dokupuje 3 ks hodinek PP, abychom byli všude včas. Procouráme tržiště a vracíme se pěšky do známé oblasti k hotelu. Sedneme si v LUISIANA CAFE, dáme si něco k jídlu a kafe se zákuskem. Vaří tam vlastní pivo a píšou, že to je dle technologie Plzeňského pivovaru. Ta baba v SAIGONU nelhala, je to fakt pohodové místo, patří někomu z Austrálie. Vracíme se do hotelu, na chvíli se natáhneme. Pak koukneme na internet a jdeme do WHY NOT baru. Je právě HAPPY HOUR a tak si dá kolega 2 dcl vodky za 12 korun. Tady by se člověk stal alkoholikem rychle a levně. Je večer, chvíli posedíme a pak jdeme do hotelu a spát. Zítra jedeme lodí na výlet.
31. leden 2007
Chřipilis je vyléčen, hurá, sláva, nazdar. Spal jsem dobře, je mi dobře, mám se dobře. Vstaneme v 7.30 hod. a po snídani, v 9 hodin, pro nás přijede kdosi od té lodi. Máme 2 lodníky a celou loď pro sebe, nádhera. Nejdříve dorazíme k malému ostrovu HON MIEU, kde z porostu vykukuje nějaká betonová, nevkusná příšernost. Překvapení je uvnitř, kde se skrývá docela zajímavé TRI NGUYEN AQUARIUM. Mají tam opravdu pěkné kousky - kanicové jako prase, murény, žraloci, želvy a spousty drobné havěti. Venku na Petra z vody vyjukne želva a tak se snažím vyfotit je spolu. Pak jedem na druhou stranu ostrova, kde se pokoušíme šnorchlovat. Já si půjčím šnorchl od lodníků, ale za pár minut jim ho utopím. Petr se tam asi 10 minut noří pod vodu, ale protože fouká vítr a jsou vlny, není nic vidět. Balíme to a jedem k dalšímu ostrovu, kde si dáme k obědu rybičku. Svezeme se v takových kruhových, proutěných kocábkách, od lodi k břehu. Je to nejdražší taxík – za 100 metrů chtějí asi 3,5 USD. Po obědě odjedeme na další ostrov, kde si krásně pohovíme. Petr si zaskotačí na vodním skútru, smočíme se v teplém moři a chvíli se tam jen tak placatíme. Je to krásný místo a dalo by se tam vydržet delší dobu. Asi v 15. hod. vyrážíme zpět. Jsou pěkné, velké vlny a tak se kocábka krásně houpá. V hotelu se pěkně vyleštíme, zabalíme a chystáme na cestu nočním vlakem do SAIGONU. V 19. hod. opouštíme pokoj, musíme připlatit za půl dne, dáme si poslední sbohem s PHU(recepční, co stále civí na kolegu) a jedeme na nádraží. Expres vyráží na noční jízdu v 21.42 hod. Máme v kupé zvědavého a upovídaného človíčka, Mr. PHÚC CAO NGUYEN nám dá vizitku, abychom mu napsali. Vedeme „opatrné“ rozhovory a pak to zabalíme a zkoušíme spát. V SAIGONU jsme ve 4.30 hod. a pak rychle taxíkem do hotelu BLUE RIVER, kde musíme vzbudit jedno z děvčat pracujících pro TOI, aby nám otevřela.
1. únor 2007
Spíme asi do 10. hodin a ke snídani dostaneme výbornou nudlovou polévku. Pak jdeme po nákupech a do banky nabít peněženku. Couráme se po okolí a pak si sedneme do známého ALLEZ BOO a pozorujeme pouliční ruch. Je to neskutečné divadlo a mohli bychom tam strávit hodiny a hodiny. Dáme si výbornou kávu a ovoce s jogurtem. Ještě poslední nákupy a vracíme se do hotelu. Nastává velké pakování a balení. Snažíme se vše nacpat do kufrů, abychom to v TAIPEI měli jednodušší. Potkáme se s DAXEM a ALICIÍ, což jsou mí známí z Malajsie. Posedíme, pokecáme a pak si vyfotíme ty naše hotelové pečovatelky na památku. Jdeme spát, protože musíme vstávat brzo.
2. únor 2007
Budíčéééék! Je 7 hodin a jdeme na snídani. Měl by tam být i DAX SEOW i ALICIA TEE, ale DAX ještě chrápe, protože byl večer kdesi ve městě za děvkami a přišel až ve 3 hodiny ráno. Snídáme rýžovou polévku s rybou, to objednával DAX u TOI. Po snídani se loučíme, dokonce i ALICIA nás olíbá a ještě nás čeká malé překvapení. Přijde se rozloučit i pan DAT a to je velice milé. Má prý vyřídit pozdravy od manželky a dětí, prostě od celé rodiny. Že by za to mohlo těch 40 USD, které dostal jaké spropitné? Nevím, fakt nevím. V každém případě nás to potěšilo. Loučíme se i s našimi děvčaty, Dodnes si namlouvám, že jsme snad byli trochu „jiní“ hosté. TOI s nám jde až k taxíku. Bye, bye SAIGON! Let má pochopitelně zpoždění. JUMBO 747 je vzadu téměř poloprázdné a tak máme pohodlí, každý troj-sedačku pro sebe. Do TAIPEI přiletíme cca v 15. hod. místního času (je tam o hoďku víc než v SAIGONU). Než se dostaneme přes imigrační kontrolu s vyplňováním formulářů, trvá to asi hodinu. Do města je to cca 38 km, zaplatíme si pohodlný odvoz a jedeme bílou limuzínou MERCEDES 500, 12válečků. Ta sranda stojí asi 40 USD, ale je to fajn. Cesta do města trvá déle, protože je silný provoz na dálnici a chvílemi se to vleče. Hned je vidět ten úžasný rozdíl mezi VIETNAMEM a TAIWANEM. Všude, kam se podíváme. Hotel CITY HOTEL TAIPEI je slušný, ale musíme si jen vyměnit pokoj, protože v tom prvním (707) nebyly 2 postele. Na 602 už je to v pořádku. Venku je už tma, ale hned odjíždíme taxíkem na TAIPEI 101. Je to úžasný, bere to dech. Impozantní z dálky i z blízka. Vyjedeme nahoru a posíláme odtud pohledy drahým příbuzným. Sjíždíme zase do přízemí a najdeme jídelnu s různými kuchyněmi a chutěmi. Jsme zmateni a nevíme, co si dát. Pak si něco vybereme, pojíme a vyjdeme ven a tu nádhernou stavbu fotíme zvenku. Jedem zpět do hotelu a ještě skočíme do 7/11 (SEVEN-ELEVEN) a jdeme na pokoj. Dáme spršku, uvaříme dobrou kávu a je nám fajn. Petr je první člověk, kterého jsem viděl usnout během 5 vteřin, to je neuvěřitelný!! Oba jsme v posteli, ještě klábosíme o dnešku a já se jdu před spaním napít. Zeptám se ho, jestli chce taky a než vyndám lahev vody z lednice, on už chrápe. Tohle není možný, to fakt není normální!
3. únor 2007
POSLEDNÍ den. Nepospícháme a tak spíme skoro do 9 hodin. Dáme si v klidu snídani, sbalíme si zavazadla a necháme je v recepci. Zase bereme taxi a jedeme znovu na TAIPEI 101. Za denního světla je to jiné, zase úžasné. Vyjdeme tentokráte až do 91. patra na venkovní vyhlídku. Jsme v 390 metrech! Pak sjedeme dolů a jdeme si dát kávičku. Je to kafe zabiják, silnější jsem snad ještě nepil. Vypadneme ven a procouráme okolí, abychom ulovili pěkné fotky. Projdeme se kolem památníku SUN YAT SENA (To byl prozatímní čínský president v letech 1912-1913 a řádný president v letech 1921-1925, uznáván v ČÍNĚ i na TAIWANU). Zapadneme do PIZZA HUT na jídlo. Za cca 10 USD můžeš sežrat a vypít cokoliv. Mají výbornou pizzu a pečené kuřecí špalíčky s bramborovým salátem. Neodbýváme se. S mastnou pusou konstatujeme, jak je hned vidět rozdíl v životní úrovni. V Kambodži ani Vietnamu jsme snad neviděli nikoho otylého. Tady jsou tlusté už malé děti. Netroufnu si říci, kde jsou ty lidi vlastně spokojenější a šťastnější. Jedeme taxíkem zpět do hotelu, ještě se projdeme po okolí a před 17. hodinou máme zase připravenou limuzínu na letiště. Jsme tam docela brzo, takže ještě čekáme, až otevřou odbavovací překážky. Tam se dočkáme nemilého překvapení, maskovaná dáma nám sdělí, že máme nadváhu. Tedy ne my, ale naše zavazadla a tak něco dáváme do báglů, abychom nemuseli platit 35 USD za 1 kg přes limit. Let je dlouhý a únavný, letíme proti JETSTREAMU a tak cesta do ABU DHABI trvá tentokráte 10,5 hodiny. Tam nám ani nedovolí vystoupit z letadla. Při tankování musíme sedět na místech. Je cítit kerosin a tak čekám, kdy to bouchne. Chystáme se ke startu, ale zase zajedeme zpět kvůli nějaké nesrovnalosti. Přestávka se natáhne na 1,5 hodiny. Konečně startujeme, letadlo je teď volnější a tak si zaberu jednu dvousedačku pro sebe. Po 5,5 hodinách přistáváme ve VÍDNI - SCHWECHATU. Je 6,45 hodin ráno, strávili jsme v letadle asi 17,5 hodiny. Čekáme na kufry a dostaneme je jako poslední. Ještě si dáme kávičku a jdeme na parkoviště k autíčku. Zastavíme u pumpy koupit dálniční známku, ale nemají ty na 10 dnů, jen na 2 měsíce. To se nám nechce platit. Riskneme to a jedeme na Prahu. Před polednem mi Petr vyhází moje věci z auta v Kosmické na chodník. Jsme zase doma.
Uletěli a ujeli jsme asi 28 500 km vzduchem, po vodě, po kolejích a po silnici.
Letadla: AIRBUS A-330-300, BOEING 737, AIRBUS A-320, FOKKER 70, BOEING 747.
Kurzy: 1 USD = 4200 Rielů – Kamb., 16 000 Dongů – Viet., 32 dolarů –Taiw.