14. leden 2008
Je pondělí, 14.ledna, 6 hodin ráno a mně prozvání telefonem, volá kolega, že je již na cestě. Jsem připraven ,beru kufr, bágl a čekám před domem. Na Ruzyni jsme chvilku před 7. hodinou. Jdeme se odbavit na terminál I a zapadneme do transitu. Tam si dáme předražené latté a minerálku, obé po 100 Kč! To jsou šmejdi, ceny vyšší než kdekoli v Evropě. Letíme společností AEROSVIT, BOEING 737. Je to takové ukrajinské, trochu rozhrkané sedačky a tak trochu ušmudláno. To však netušíme, co nás v příštích týdnech čeká a že vlastně je tu čisťoučko, velmi čisťoučko. Let trvá jen hodinu a 55 minut, místo 2 hodin a 40 minut, uvedených v letovém řádu. Asi fouká hodně na východ. V Kyjevě, na letišti BORISPOL, trávíme asi 2 hodiny v tranzitním prostoru, kde čekáme na let do DILLÍ. V hale poletují pod stropem vrabčáci a štěbetají ukrajinsky. Okukujeme pěkná /některá/ děvčata a taky vidíme spoustu známých, rusoidních, mužských tváří s nezaměnitelným výrazem. Petr se pustí do svačinky, kterou mu nachystal milující synek, a já jdu na cígo na stojáka k baru. Kontrolní otázka: „Jak se řekne ukrajinsky párátko?“ Správná odpověď: „ZUBOČISTKA“. Let do DILLÍ je asi 35 minut zpožděn, ale zase bude kratší než by měl být. Místo 6 hodin a 20 minut poletíme jen 5 hodin a 50 minut. BOEING 767 je ve stejném stavu jako při předchozím letu ta „737“. Prostě „ukrajinské“ aerolinie, ale určitě lepší než nějaké ruské „túčko“. Do DILLÍ přilétáme půl hodiny po půlnoci, v úterý ráno místního času. Časový posun oproti Praze je 4,5 hodiny. Přílet je první „pecka“, těch na nás čeká v následujících týdnech opravdu mnoho, jenže my to ještě nevíme. S cedulkou, s mým jménem, tam na nás čeká posel ze SUNITA TRAVEL a na parkovišti je auto s řidičem. Spolu s ním strávíme příští 3 týdny. Zatím se netváří nijak přívětivě. Výjezd z letištního parkoviště nám trvá asi 40 minut. Jedeme do objednaného hotelu GRAND PARK INN, ale pokoj pro nás nemají a tak jedeme za roh, do hotelu BLUE BELL. Jsou 3 hodiny ráno a už se nám chce spát. Zaplatíme 1000 USD zálohu na auto a šup do postele. Je mi zima. A bude hůře.

15. leden 2008
Ráno nás budí hrozný rámus. Vedle našeho pokoje je jídelna a kuchyně. Hrůza, chce se mi ještě spát, ale nedá se. V půl desáté si dáme snídani a řidič, jmenuje se SITA RAM, již na nás čeká. Vyrážíme nejdříve k mešitě JAMA MASJID /Páteční mešita/. Je to největší mešita v Indii a nechal ji postavit stejný chlap, co postavil i TAJ MAHAL. Obě stavby se stavěly současně.  Byl to mughalský císař a jmenoval se SHAH JAHAN. Zaplatíme 900 rupií za vstup, foťáky a kameru. Jo a taky za pantofle, protože bosi tam chodit nechceme. Svítí sice sluníčko, ale šutry na obrovském nádvoří jsou studené a špinavé. Fotíme mešitu a lidi kolem nás. Petr se soustřeďuje s kamerou na malou, žebrající holčinu, která se tam kolem stále motá. Docela brzy nás ženou pryč, že prý je čas modliteb. U toho být nemusíme, vlastně ani nesmíme, tak mizíme. Jeden vousatý muslim po nás chce ještě bakšiš, že nám prý hlídal boty. No, nedostane nic, nejsme tak dementní, jak si myslí. Je rozčilený a něco huhlá. Chudák ani netuší, že hlídal boty Židovi. Co by dělal, kdyby to věděl?? Rikšou se necháme odvézt k RED FORT – Červené pevnosti. Je opravdu červená, postavená z červeného pískovce. Tu taky nechal postavit SHAH JAHAN a chtěl sem přemístit hlavní město své říše z AGRY.  Nestihl to, protože ho jeho neposlušný synek svrhl z trůnu a uvěznil v AGŘE. Nebyl to hodný synek a navíc měl divné jméno -  AURANGZEB. Jedeme ulicemi starého DILLÍ a je to tedy nářez. Neuvěřitelný zmatek, hluk, smrad a špína. Při vstupu do pevnosti je bezpečnostní prohlídka, musíme projít pípajícím rámem a vedle je kulometné hnízdo a v něm pěkný ptáček, indický vojáček.  Ještě než tam vlezeme, Petr zahlédne rozvaleného spícího psa, ležícího uprostřed prostranství před vstupem do pevnosti a musí si to vyfotit. Tedy toho psa. A ještě jednou psa. A Petra se psem a psa s Petrem. Uvnitř pevnosti je ulička s obchody se suvenýry. Petr hned dostává tik a už by něco kupoval. Fotíme vše, co se nám líbí a asi po hodině odcházíme. Je tam spousta žebrajících dětí a jsou opravdu neodbytné. Náš pan Rikša tam někde na nás čeká a veze nás zpět k mešitě, kde na parkovišti čeká naše auto s řidičem. Přestože jsme měli domluvenou cenu, pan Rikša se snaží z nás vydolovat ještě dýško. Zkoušejí to všichni a všude, to poznáme později. Ještě nás to tolik neobtěžuje, ale brzy bude. SITA nás veze na RAJ GHAT, což je jednoduchý památník na pěkném místě v zahradě u řeky JAMUNY. 31.ledna 1948 tu bylo zpopelněno tělo zavražděného MAHATMY GHANDÍHO. Poblíž je podobný památník DŽAVAHARLÁLA NEHRUA a také jeho dcery, INDIRI GHANDÍOVÉ. Odsud jedeme k hrobce HUMAYUNA. HUMAYUN byl také jeden z mughalských vládců, který zemřel roku 1556 poněkud nedůstojnou smrtí. Spadl ze schodů. Hrobku nechala postavit jeho žena a tato, tedy hrobka, prý pak byla inspirací ke stavbě TAJ MAHALU.  Vstupné pro domácí je 10 rupií a pro turisty 250 rupií. Fuj, hanba, takhle obírat hloupé turisty. Místo je to ale krásné, odpolední sluníčko to pěkně barví a tak máme foto-orgie. Petr se věnuje skupince havranů, kteří se koupou v rozlehlé kaluži a vyloženě se předvádějí. Spoustu fotek děláme okolo a uvnitř hlavní hrobky. Je tam málo lidí a tak je všude klid a pohoda a my si to vychutnáváme. Pak jedem zpět do hotelu, do toho, který jsme měli původně zamluvený. Objednáme si večeři a jídlo je super. Rozhodujeme se zkrátit pobyt v DILLÍ a již zítra chceme vyrazit do AGRY.

16. leden 2008
Krásně jsme se vyspali a ke snídani si dali nějaké placky. Já s jogurtem a Petr s nějakou pálivou omáčkou. Zhruba v deset hodin vyrážíme směr AGRA. Jen výjezd z DILLÍ nám trvá asi 1,5 hodiny. Pohled z auta na život podél silnice je někdy opravdu strašný. Silnice je plná obrovských, pomalovaných nákladních aut s nápisem „HORN PLEASE“ na zadní části korby a mezi nimi se motají krávy, rikši, velbloudi s povozy, žebráci, psi. Prostě nepředstavitelný, obrovský mumraj a zmatek. Cestou se zastavíme v poměrně pěkném a čistém hotelu – motelu na pivko, džus, kávu a WC. Na WC stojí chlap a ukazuje, do kterých dveří mají turisté vlézt, pouští vodu z kohoutku, podává papírový ubrousek a čeká na bakšiš. Kousek před AGROU se zastavíme v místě zvaném SIKANDRA a navštívíme AKBAROVU hrobku. AKBAR byl také mughalský císař, syn HUMAYUNA a na rozdíl od svého otce zemřel celkem důstojnou smrtí, na srdeční záchvat. Byl pochován zde, v obrovské zahradě, kde žijí opice, jeleni, veverky, spousty ptáků a je tam božský klid. Dobré místo pro věčný spánek. Fotíme ze všech možných stran a úhlů, venku i uvnitř. Přímo v hrobce nám jeden místní zazpívá ALAHU AKBAR a ozvěna pod kopulí je naprosto úžasná. Do té hrobky se jde takovou stísněnou, úzkou, chodbičkou. Musíme jít bosky (jako u každého památníku) a strašně to tam smrdí. Jo, to od těch nemytých indických nohou. Nic příjemného a bude to mít brzy pokračování. Pak již přijíždíme do AGRY. Mumraj, bordel, špína, hnus. Jediné, co vypadá trochu k světu, jsou bývalé koloniální budovy. V jedné z těch zachovalých sídlí mezinárodní škola pro výuku angličtiny, jinak je to děs-běs. RAM nás veze do nějakého hotelu, ale mně se to vůbec nelíbí a tak jedeme kousek dál, kde je jeden z doporučovaných hotelů z LONELY PLANET. Jmenuje se AMAR YATRI NIWAS a je podstatně lepší než ten první. Dohodneme se na pokoji za 1300 rupií a jsme spokojeni. Vedle hotelu je PIZZA HUT a COSTA COFFEE , což je příjemné zjištění. Do prvního podniku jdeme na večeři a jídlo je výborné. Dáme 2 pivka. Jeden z hostů, asi Japonec, má narozeniny a tak mu personál zatancuje nacvičené číslo. Je to docela prča. Pak jdeme vedle, do COSTA COFFEE, na zákusek a dobrou kávu. Sedíme venku u jakéhosi vodopádu (umělého), ale je to příjemné. Přes ulici jsou nějaké krámky a tak tam nakoukneme. Typické obchody pro turisty, samé šmuky, různé mramorové krabičky, talířky, misky a stolečky vykládané drahými kameny. Nakoukneme vedle ke krejčímu a Petr si hned nechává ušít 2 hedvábné košile. Vybere si materiál, vezmou mu míru a za 2 hodiny to prý bude hotové. Cena je závratná: 800 rupií, což je asi 21 USD. Na těch 2 hodinách netrváme a dáváme jim čas do rána, aby to nebylo šité „horkou jehlou“. Před odjezdem k TAJ MAHALU se pro to stavíme zítra ráno.

17. leden 2008
Na snídani jdeme do COSTA COFFEE. Káva, čaj, džus, muffin, croissant, dobré, dost dobré. Pak jdeme naproti do krámku pro košilky. Jsou pěkné a Petr je spokojen. Vyrážíme k TAJ MAHALU, je to jen kousek cesty a autem jsme tam za chvilku. Protože se přímo k TAJ MAHALU nesmí auty, na parkovišti, které je asi 1 km daleko, přesedáme do minibusu, který je snad na baterie. Prostě ekologie nade vše.  Vstupné stojí 750 rupií, v ceně jsou „ťapky“ a 2 lahve vody. Už z dálky vypadá TAJ úchvatně, ale těch lidí, těch lidí. Tisíce a tisíce. TAJ MAHAL nechal postavit císař SHAH JAHAN na počest jeho třetí manželky, která zemřela při porodu 14 dítěte, ve věku pouhých 36 let. To bylo roku 1629. O tři roky později začala stavba úžasné budovy, která měla být poctou milované ženě. Stavba byla dokončena roku 1648 a okolní zahrady o 5 let později, roku 1653. Pracovalo na ní asi 20 000 dělníků a bílý mramor sem byl dopravován z lomu vzdáleného 300 km.  Je to dech beroucí mauzoleum, vyzdobené drahokamy, polodrahokamy a kaligrafickou výzdobou z černého mramoru. Strávíme tam asi 3 hodiny, ale fotky bez turistů nelze dělat. Tak alespoň děláme ty klasické, pohlednicové a pak jdeme blíž. Petr odevzdal kameru u vchodu do úschovny. S kamerou se tam nesmí, tak fotíme jen mým CANONEM. Petr mě přátelsky seřve, že jsem kopyto a blb a proč jsem si tedy kupoval nový foťák, který je asi stotisíckrát chytřejší než já, když vůbec nic neumím. Jeho dobře míněné rady poslouchám moc rád a opravdu mi pomáhají. Obcházíme TAJ kolem dokola a fotíme vše možné i nemožné. V jednom místě k nám přistoupí jeden Ind a ukazuje, odkud je pěkný záběr. Pak ještě ukazuje další místo a ještě jedno a pak, pak si řekne o peníze. Prostě to zkoušejí všelijak, dostat se  k nějaké té rupii.  Nakoukneme dovnitř samotné hrobky, kde je zákaz focení, ale stále tam blikají blesky. Nakonec si tedy jednou blesknu i já a tímto se dodatečně velice omlouvám. Jo, takový jeden poznatek, který máme z návštěvy TAJ MAHALU a který jsme zaregistrovali již při návštěvě hrobky AKBARA.  Protože se téměř všude musí kolem památek chodit bosky a část přístupu je obvykle velmi úzká (chodba nebo schodiště), je to cítit. Přesně řečeno: smrdí to tam od těch tisíců lidských, často dlouho nemytých, nohou. Fuj, fuj, fuj. Když odcházíme z areálu, začínají najednou kolem kmitat spousty policistů a chystají se na příjezd nějakých VIP. My si namlouváme, že nám jen zajišťují pokojný odchod a že ty VIP jsme my. Všudypřítomní opruzovači-prodavači jsou neodbytní a tak kupujeme jakési náramky a brožury o TAJ MAHALU. Vyhládlo nám z té krásy a tak se jedeme najíst. Oběd je opravdu skvělý. Nic takového pak už si v Indii nedáme, ale to nevíme a netušíme. Za 1000 rupií máme šafránovou rýži, kuřecí a jehněčí maso, zeleninu a 3 druhy placek. Džus, pivo, káva. Mňamka je to náramná, fakt. Pak si do pusy nasypeme trochu fenyklu s cukrem. Prý je to výborné na trávení a větrání. No, uvidíme, uvidíme. Po obědě zamíříme k pevnosti AGRA FORT. Jen vystoupíme z auta, jsme hned obsypání otravnými prodejci všeho možného i nemožného. Za 300 rupií kupujeme vstupenky a nejsme tam opravdu sami. Turistů (i domácích) je tu hodně. Uvnitř to je paráda. Původně vojenskou pevnost začal stavět, nám již známý, císař AKBAR. SHAH JAHAN, jeho vnuk, stavbu rozšířil o další části a povýšil ji na palác. Zde ho pak uvěznil jeho nepovedený synek s tím divným jménem, AURANGZEB. Je to rozlehlý komplex s různými stavbami v různých stylech a je to celé krásné. Postupně se vylidňuje a nakonec se zadaří a Petr může točit video prakticky bez lidí (Ono je to vlastně nemožné, být někde v Indii bez lidí). Dojem z pevnosti je úžasný a Petrovi se to líbí víc než samotný TAJ, který je mimochodem z pevnosti také vidět. Při odchodu se téměř nemůžeme dostat do auta, jak jsou na nás namačkaní prodejci suvenýrů. Dělám chybu a jednu věc si opravdu prohlížím. Je to taková malá vykládaná krabička z bílého mramoru. Okamžitě se snaží nacpat mi ne jeden, ale 3 kusy. Začíná na 500 rupiích, a když se už rozjíždíme, rezignovaně špitne 100 rupií a je spokojen. Já tedy taky. Do hotýlku se vrátíme kolem 17. hodiny a jsme dost „ušlapaní“. Relaxujeme pohledem na televizi, kde dávají AUSTRALIAN OPEN. Pak ještě jdeme ven, dát si dobrou kávu. Ráno odjíždíme do VARANÁSÍ a cesta bude dlouhá.

18. leden 2008
V 6.20 jsme již sbalení v recepci a čekáme na řidiče. Z AGRY vyjíždíme ještě téměř za tmy. Pomalu začíná svítat a je to pěkný pohled. Najednou nás RAM upozorňuje na „OPEN TOILET“/neplést si s AUSTRALIAN OPEN/, což znamená, že se prostě vyměšuje na poli, vedle hlavní silnice. Ženy vpravo, muži vlevo. Nějak mi to hlava nebere, že tu lidi nemají ani tu díru země, jakožto turecký záchod. Pořád nám nedochází, že jsme prostě v jiném světě. Ve světě, kde je „pár“ lidí nepředstavitelně bohatých a stamiliony chudých. Tak chudých, že si to neumíme vůbec představit. Žijí v naprosto otřesných hygienických podmínkách a ty „open toilet“ k tomu prostě patří. Po chvilce stavíme na čaj se zázvorem a já pár těch bobkařů vyfotím. Dodatečně se také jim omlouvám za indiskreci. Cestou vidíme hodně mrtvých, přejetých psů. Leží na silnici a havrani mají hody. Po nějaké době zastavíme na snídani u jedné pumpy. Dáváme si PARANTHU s máslem a pikantním omáčkou, čaj a pak kávu. Není to vůbec špatné. RAM si nechává vyžehlit nějaké osobní věci a my se stáváme atrakcí pro domácí. Shlukne se kolem nás chumel mladých i starších a pečlivě si nás prohlížejí. Pro nás je atrakce ta žehlička, kterou jeden chlap žehlí RAMOVI to prádlo. Vsadil bych se, že váží tak 8 kilo, ta žehlička. Jo a ohřívá se tak, že se do ní nasype žhavé dřevěné uhlí.  Pokračujeme v cestě, stále ještě po dálnici s občasnými sjezdy v místech, která jsou rozestavěná. Míjíme jedno z nejšpinavějších měst na světě. Jmenuje se KANPUR a je to největší město státu UTTAR PRADESH. Podél cesty je hodně malých cihelen s kouřícími komíny. U jedné z nich zastavíme a fotíme. Okamžitě se zase objevují domácí a prohlížejí si nás. Tak si je fotíme na památku, protože to stojí za to. Při průjezdu jakýmsi malým městem RAM potkává kolegu, který jede opačným směrem. Na chvíli zase stavíme a v mžiku jsme obklopeni chumlem Indů.  Chtějí se fotit a hned se na sebe podívat na displeji. Smějí se jako malé děti a kruh je stále těsnější. Jednomu z nich dám cigaretu, a když mu zapaluji čínským plastovým zapalovačem asi za 10 korun, je z toho v šoku. Z toho zapalovače, ne ze mne. Jedeme dál a doprava houstne a houstne. Projíždíme městem ALLAHABAD, které leží na soutoku dvou řek GANGY A JAMMUNY. Tomuto soutoku se říká TRIVENI SANGAM a je to posvátné místo pro hinduisty. Od poloviny ledna do poloviny února tu probíhá svátek MAHA KUMBH MELA, kdy sem přicházejí miliony poutníků z celé Indie a světa, vykonat posvátnou koupel. Když přejíždíme most přes GANGU, vidíme tisíce barevných stanů kolem řeky a poutníky všude kolem. Je to tedy úžasný pohled. Z ALLAHABADU pochází celý klan rodiny NEHRU, tedy DŽAVAHARLÁL, jeho dcera INDIRA GHANDHI a její syn RAJIV GHANDHI. Vyrážíme dál, večer se blíží a my se zastavíme asi 50 km před VARANÁSÍ, na malou večeři v nově otevřené restauraci u dálnice. Dáme si polévku a placky a jde to k duhu. Je už tma a jízda se stává ještě více dobrodružnou. Neustále jede někdo v protisměru a to jsme stále na dálnici! Nikde žádné světlo, chodci a kola přes cestu, tady jde o život. Co na to indický BESIP?? Konečně vjíždíme do VARANÁSÍ. Na doporučení LONELY PLANET jedeme rovnou do hotelu SURYA a je to dobrá volba. V hotelové restauraci si dáme výbornou večeři a jdeme spát. Cesta byla opravdu úmorná, ujeli jsme asi 670 km a na cestě strávili skoro 14 hodin. Ten spánek si opravdu zasloužíme.

19. leden 2008
Vstáváme v 8.15, ke snídani si dáme palačinku s medem a citronem, čaj se zázvorem a kávu. Ta je hnusná, vůbec jí neumějí uvařit. Najmeme si místního průvodce a vyrážíme do VARÁNÁSÍ . To je tedy mazec! Nejdříve se jedeme podívat do vesnice jménem  SARNATH, která je asi 10 kilometrů od VARÁNÁSÍ. Je zajímavá tím, že to je místo, kde prý BUDHA pronesl své první (!?)kázání o cestě k nirváně.  Hlavní památkou, mimo mnoha dalších chrámů, je DHAMEKH STUPA, vysoká 34 m. Je v ní, údajně, kousek klíční kosti samotného BUDHY. V zahradě, před stupou, se modlí poutníci z různých míst Indie, ale vidíme tam i tváře, které patří spíše lidem z Nepálu či Tibetu. Takových podobných památníků je prý v Indii celkem 21. Hned po příjezdu na místo se na nás přilepil takový maličkatý, starý človíček, který stále něco mele a mele. Mluví docela dobře anglicky a snaží se nám dát výklad k tomu, co si prohlížíme. Nakoukneme do jednoho chrámu, který se jmenuje MULGHANDA KULTI VIHAR a je celý vyzdoben spoustou barevných fresek od jakéhosi japonského malíře. Je to velký kýč, tak rychle pryč.  Je tam také archeologické muzeum, ale to okukujeme jen zvenku, dovnitř nejdeme, protože se již těšíme na gháty. Se staříkem se vyfotíme a pochopitelně natáhne ruku pro bakšiš. Vracíme se zpět do VARÁNÁSÍ. Projíždíme městem k řece, tedy nikoliv přímo k ní, ale k místu, odkud po svých dojdeme uličkami na gháty. To je tedy něco. Uličky se zdají docela „uklizené“, ale potkáváme na nich, mimo lidí, všude přítomné krávy různých barev a velikostí. Dorazíme na KEDAR GHÁT a zíráme. Pod námi je poněkud vyschlá posvátná řeka GANGA, protože je období sucha. Neuvěřitelné, pitoreskní postavičky a figury se zde povalují, posedávají, mydlí se, či jen tak čučí. Pardon, meditují! Fotíme, co se dá, takže vlastně všechno kolem. Na řece jsou na sebe navázané, zaparkované loďky, protože probíhá stávka lodníků a ranní vyjížďky se nekonají. Škoda, protože jsme něco takového chtěli také absolvovat.  Vedle je pohřební ghát, ale tam se nesmí fotit, a pokud někoho přistihnou, jsou velice nekompromisní a nepříjemní. Tak přijde na řadu můj tele-konvertor a na dálku dělám pár fotek a docela se to daří. Celkem sledujeme asi 6 obřadů a jeden tedy úplně zblízka. Dostaneme se kohni asi na vzdálenost 8 metrů. Je to docela morbidní, když tam přiběhne jakýsi kluk s čerstvě vypraným prostěradlem a dá si ho sušit k tomu ohni od mrtvolky. Je to fakt jiný svět. Ptám se průvodce kolik je vody v řece v období dešťů. Když mi ukazuje, kam až voda dosahuje, nechce se mi tomu věřit. Voda stoupne o takových 15 metrů a vlastně celý ghát, všechny gháty, zmizí pod vodou. Dokonce na to období demontují elektrické vedení. Strávíme tam asi 3 hodiny, možná víc, a pak jedeme v šíleném provozu zpět na hotel. V tlačenici nás dvakrát kdosi nabourá zezadu a nalomí nám nárazník. Asi hodinu si dáme pauzu na pokoji a jsme bez elektřiny. Pak volám na recepci a ono je to jen vypnuté na chodbě za dveřmi. Bereme si rikšu a jedeme okouknout obchůdky se suvenýry. V  jednom obchodě si Petr prohlíží krásnou citeru za 650 USD, ale nic nekupuje. Nicméně je „zaděláno“ na budoucí koupi. Jdeme ještě na večeři a obsluhuje nás GURKH!  GURKHOVÉ jsou válečníci z Nepálu, kteří si vzali jméno po slavném hinduistickém válečníkovi z 8. století GURU GORAKHNATHOVI. Byli /a jsou stále/ elitní jednotkou britské armády, proslulí odvahou, fyzickou odolností a taky svým zahnutým nožem KUKRI. Občas i krutostí, to jen pro pořádek. Poblíž ministerstva obrany v Londýně, ve Westminsteru, stojí socha GURKHA dodnes. Ptám se ho, zda je GURKH, protože mi ten jeho obličej moc indicky nepřipadá. Je to tak, on mi to potvrzuje, že je z Nepálu. Jsem prostě jednička, už je rozeznávám podle obličeje. Kafe je zase hnus, takže jedině čaj je ta pravá volba.

20. leden 2008
Dneska vstáváme hodně brzy, protože nás čeká zase delší přejezd, zhruba 470 km do KHAJURAHA. V 6.30 opouštíme hotel a hurá na cesty. Při výjezdu z města ještě na chvíli zastavíme auto a děláme pár fotek. Je totiž muslimský svátek AL HIJIRA neboli islámský Nový rok, kdy MOHAMMED a jeho soudruzi přesídlili z MEKKY do MEDÍNY. Mladí kluci běhají po ulici s takovými mini chrámy či kopulemi nad hlavou a něco při tom pokřikují. Za chvíli zase jedeme dál, jen uděláme krátkou přestávku u „pneuservisu“, kde nás hned okukují místní zaměstnanci. Protože je ráno a zima, jsou omotaní dekami a zmrzlí na kost. Jedeme po dálnici směrem na ALLAHABÁD, odkud jsme vlastně přijeli, ale pak v  jednom malém městě však uhýbáme vlevo, tedy vlastně na jihozápad. Kvalita silnice se pomalu, ale jistě zhoršuje a vede nás ke hranici státu MADJA PRADESH. V jakémsi místě stavíme na čajík na bolavé krky. RAM nám do toho namíchá a nadrtí různá koření, zázvor, hřebíček a kardamom. Zastávka na čajík se proměnila v krásný zážitek. Chtěl jsem fotit jednoho povalujícího se staříka. Vyklubal se z něho místní stařešina neboli náčelník, ve věku 85 let. Nejmocnější muž v okolí zhruba 20-30 km a jeho syn je prý jakýsi místní Jánošík, který chodí s pistolí za pasem. Stařík stále cosi ke mně mele směskou hindštiny, angličtiny a místního jazyka, ani RAM mu pořádně nerozumí. Vyndali jsme nějaké čepice, propisky a klíčenky a dali je těm domorodcům, kteří se kolem nás shlukli. Byli jsme prý první „bledé tváře“, které tam kdy zastavili a které stařík ve svém životě viděl.  Byl to fakt prima zážitek. Pokračujeme dál a s blížící se hranicí se mění ráz krajiny. Stoupáme pomalu do kopců a kolem nás je to taková vyprahlá pahorkatina. Přejíždíme hranici, RAM musí zaplatit jakousi místní „státní“ daň a jedeme dál. Na několika místech jsou provizorní závory přes silnici. Vždycky tam někdo, kdo vypadá jako lupič, kontroluje zaplacení daně, eventuálně chce vybrat daň „vlastní“. RAM se s nimi tu a tam dohaduje, ale vždy to konči dohodou. Zastavíme se na menší občerstvení. Je to docela hezká zahradní restaurace. Dáme si  PARANTHU a kávu. Kolem nás poskakují havrani a somrují něco k jídlu. A opět vyrážíme na cestu, míříme na města SATNA, REWA a pak město PANNA. Zde se nachází jedna z několika indických rezervací, kde žijí tygři. Tato není tak známá jako například RANTHANBORE nebo SARISKA. Přejíždíme přes řeku, zastavíme a děláme pár fotek. To už jsme jen kousek před naším cílem. Vjíždíme do KAHJURAHA ještě skoro za světla. Staví se zde nové hotely a silnice. Silnice se staví tak, že se téměř doprostřed některých zaasfaltují nejen sloupy s elektřinou, ale také stromy. Vypadá to docela srandovně. Je tu také místní letiště, protože většina návštěvníků do KHAJURAHA létá. My volíme cestu po zemi a vyplatí se to, protože je stále na co koukat. Zapadneme do hotelu SURYA. Teplá voda je ráno od 7 do 10 hodin a pak až večer, ale nám to nevadí. Pokoj vypadá slušně a cena je také dobrá. Ubytujeme se, odpočineme si trochu a pak jdeme na obhlídku. Je večer a tak jdeme jen kousek od hotelu na místní trh. Prodavači jsou opravdu neodbytní a zkoušejí různé techniky jak nás donutit alespoň k návštěvě obchodu, když ne rovnou k nákupu. Každý má ty nejlepší ceny, každý je přímo výrobce a každý má tu nejlepší kvalitu. Petr je u vytržení a obhlíží jakousi starou, malovanou okenici, ale zatím nekupuje. Cestou zpět do hotelu kupujeme kapky, olejík s eukalyptem a také STREPSILS. Nechcípaní jsme oba. U mě to snad končí, ale Petr právě začíná. K večeři si dáme vegetariánskou polévku a čapati. Pak horká sprcha a šup do postele.

21. leden 2008
Spí se dobře, ale k ránu je pořádná zima. Petr trpí, chrchlá, prská. Prostě má krizi. /Že by krize středního věku? / Nikam nepospícháme, ke snídani si dáme čajík zase se zázvorem, citrónem a medem. K tomu každý 3 toasy s máslem a džemem. Máslo je zmrzlé a nedaří se ho rozpatlat na ty tousty. Petr má zlepšovací návrh a misku s máslem dá na chvíli na konvici s čajem. Je to geniální, máslo se nad horkým čajem úplně rozteče, takže se stejně namazat nedá, ale na ty toasty ho prostě nalijeme. Jak prosté.  Nakonec si dáme kafe a to je celkem dobré. Asi v 11 hodin jdeme na prohlídku chrámů v západní skupině. Všechny jsou v nevelkém, dobře udržovaném parku a je to opravdu krásné. Postupně navštívíme všechny chrámy: LALGUAN MAHADEV, CHAUSAT JOGINI, MATANGESVARA, VISHVANATH, PARVATHI, CHITRAGUPTA, DEVI JAGADAMBI, MAHADEVA, KANDARIYA MAHADEVA, LAKSHMANA, VARAHA A LAKSHMI.  Je to nesrovnatelně menší než většina chrámů například v SIEM REAPU u ANGKORU, ale provedení je úžasné. Krásné detaily různých postav a výjevů ze života. Pochopitelně nejznámější jsou ty erotické, ale takový zdobený čuník v chrámu VARAHA, to je taky nádhera.  Bere to opravdu dech, když si člověk uvědomí, že některé z nich byly postaveny již začátkem desátého století.  Prohlídku si užíváme, je pěkné počasí, je tam klid a málo lidí. Kolem druhé hodiny se vracíme do hotelu a za chvíli jedeme autem k východní skupině chrámů. Tam si prohlídneme a vyfotíme chrámy: PARSVANATH, ADINATH, SHANTI NATH.  Je to mnohem menší než ta západní část, ale některé části jsou také nádherné. Při odjezdu od této východní skupiny chrámů zastavíme po pár metrech u jednoho řezbáře. Má takový maličkatý, bílý domeček a na něm nápis TALKING TREES. Je to vlastně dílna i galerie. Z ebenového dřeva a různých kořenů vyrábí docela pěkné věci. Všechno to má takový „autentický“ nádech. Není to nic tak vyumělkovaného jako jiné suvenýry. Petr si koupí nějakou drobnost (umělec umělce podpoří) a jedeme do hotelu. Dáme si „pozdně – odpolední“ svačinku, polévku a čápatí. Potřebujeme načerpat síly, protože pak jdeme na nákupy. Jdeme do krámku, kde jsme byli již předcházející večer a Petr zakoupí vytouženou okenici a ještě další ptákovinky, zaručeně autentické. Potkáváme tam jakýsi český pár. Ona, ošklivá a blbá. On, normální a chudák. Stačilo zaslechnout pár vět, když nakupovali nějaké kýče a stačilo to. Pryč od nich. Možná jí někde v Indii prodal nebo zabil, vůbec bych se mu nedivil. Je tma a pomalu se vracíme směrem k hotelu. Procházíme kolem obrovského stromu, kam se vždy za soumraku slétají tisíce zelených papoušků. Již jsme si jich všimli včera. Papoušci na všechny a všechno serou a tak musíme dávat pozor, kudy jdeme. Všímám si nápisu RESTAURANT a říkám Petrovi, že bych něco malého snědl. Vlezeme tam a končí to velikou porcí nudlí s něčím pro mne a Petr dostane ¾ kuřete s hranolky a salátem. K tomu čaj s medem. Vše stojí 350 rupií. Chvíli jsme tam sami, ale najednou je plno. Vlezou tam nějaký bílý tváře a skupinka Japonců. Fotím si „toalety“, stojí to za to. Vracíme se do hotelu, já jdu zkontrolovat emaily, nafasuji extra deky a jdeme spát.  Další den nás čeká přejezd do RANTHANBORE za tygry, což bude asi 450 km.

22. leden 2008
Asi ve 6,30 hodin vyrážíme směrem na severo-západ, do RAJASTANU. Zpočátku je silnice celkem dobrá, je to zase část rozestavěné dálnice. Pak se to postupně horší, silnice je užší a klikatější a děravější. Stavíme na snídani. Jsme kdesi v INDII, ale nevíme kde. Stavějí tam jen nákladní auta a je to takové neútulné, studené. Dáváme tradičně placky a čaj. Okukujeme tam studnu, která má v průměru asi 5 metrů, možná víc a hluboká je snad 20-30 metrů. No prostě obrovská díra do země, nikde žádná zábrana. Tam bych se motat za tmy ožralý nechtěl. Po snídani pokračujeme dál a silnice je stále horší. Projíždíme kolem čerstvě převráceného nákladní auta. Motají se tam kolem nějací chlapi a dumají, jak ho zase dostat na kola. Za chvíli projíždíme malou vesnici a málem sestřelíme chlapa, který vylezl zpoza autobusu a ani ho nenapadlo se rozhlédnout. Bylo to skutečně jen o milimetry. Cesta vede skrz jakýsi národní park a kolem silnice posedávají žebrající Hulmani. Chceme si je vyfotit a tak na chvilku zastavíme. RAM mě varuje, ať nevylézám ven, protože opičky jsou prý agresivní. Nevím, ale nevypadají na to. O kus dál nám přes silnici přeběhne šakal, sotva ho stačíme vyfotit.  Prostě je to divočina. Jo, tenhle národní park je jedno z asi dvou či tří míst, kde žije údajně ještě asijský lev. Jo, asijský lev. Když jsem to řekl poprvé, Petr se mi smál, ale je to fakt. Jednak jsem to našel v LONELY PLANET a později mi to potvrdili i „ domácí“. Zcela jistě žije tento lev volně v národním parku GIR, ale to je ve státu GUJARÁT. Projíždíme takovým územím, které se označuje jako ne zcela bezpečné. Vlastně se zde prý jezdí pouze za denního světla, kvůli bezpečnosti. Přepadávání aut místními lupiči tu není ničím neobvyklým. I místní řidiči nákladních vozů, brázdící INDII křížem krážem, tu v noci nejedou.  Probíhá to podle obvyklého scénáře, kdy je na silnici nastražená nějaká překážka či ostré kameny, aby prorazily pneumatiku a přinutily řidiče zastavit. Ta horší varianta je, že lapkové pneumatiku přímo prostřelí. I my jsme jednou viděli v jakési vesnici šikovně nastražené, ostré šutry, které snadno pneumatiku prorazí. Cítíme se však s RAMEM zcela bezpečně.  Mimochodem, většina řidičů nákladních aut jezdí v noci, tedy na dálnicích. Má to dva hlavní důvody. Zaprvé je to kvůli vedru přes den, kdy u většinou přeložených/hodně přeložených/ aut trpí a často praskají pneumatiky. Zadruhé je to kvůli menší pravděpodobnosti, že je zastaví policie, která kontroluje dopravu, ale vlastně jen vybírá úplatky. Ano, policie a úplatky, zní to divně, že? Je pozdě odpoledne a pomalu vjíždíme do RAJASTANU. Je to vidět, lidičky začínají být více barevní, vidíme více velbloudů a chlapi mají na hlavách turbany. Jejda, to se již těšíme. Vjedeme do města, které se jmenuje SAWAI MADHOPUR. Zapadneme do jednoho hotelu, ale chtějí 2000 rupií za pokoj, tak jim zamáváme a jedeme do jiného. Jmenuje se RAJ PALACE, chtějí za noc 1200 rupií se snídaní. To bereme a jdeme se ubytovat. Je tu neuvěřitelná zima! Ještě si s RAMEM domlouváme, že nám na ráno zajistí JEEP na safari za 1000 rupií na osobu. My ty tygry chceme vidět, ať to stojí, co to stojí. Jdeme si dát večeři, kterou jíme u stolu venku na zahradě. Pak ještě nakoukneme do maličkatého obchůdku, kde si koupíme šátky, trika a já klobouk. To ještě netuším, jak to bylo moudré. Jdeme spát a snažíme se zachumlat do všech dostupných dek a přehozů. Petra stále bolí v krku a trpí. Je mi ho líto a tak se s ním dělím o kapky OLYNTH, které profouknou jeho ucpaný chobot, a on může spát. Já vlastně taky, protože tolik nechrápe. Jo, už jsem se zmínil o tom, že právě odsud pochází náš řidič?

23. leden 2008
Vstáváme v 5.45 a je nám zima, strašná zima. Oblékáme na sebe několik vrstev oblečení, v podstatě vše, co máme. JEEP už na nás čeká. Stavíme se ještě u nějakého luxusního hotelu a jsme kompletní. Řidič, průvodce, já, Petr a dva starší manželské páry. Dle přízvuku bych je tipoval na Brity. Jedeme do kopců, ke vstupní bráně do národního parku RANTHANBORE.  Chvíli ještě musíme čekat, protože bránu otevírají až v 7 hodin. Je tam několik místních obchodníčků a ti obcházejí čekající turisty a nabízejí…hádejte co. Rukavice a tzv. MONKEY-CAP, čepice. Petr si rukavice kupuje, akorát je to tedy s patřičnou přirážkou. Máme několik vrstev oblečení a přes obličeje uvázané šátky, přes to kapucu od bundy a já ještě klobouk, který jsem si včera večer koupil. Pohled na nás musí být úchvatný, ale je tma, tak se nikdo nesměje. Stejně jsou všichni okolo taky zmrzlí. Začíná se trochu rozednívat a my vjíždíme do parku. Pokud uvidíme tygra, tak bude tutově mražený! Za chvilku stavíme na jednom místě, motory jsou vypnuty a strážci naslouchají, jestli se někde neozve varovný křik. Tygři prý po ránu vycházejí za potravou, a pokud je spatří ptáci či opice, varují svým křikem ostatní. My nic neslyšíme, nikdo neřve ani nikoho nevaruje.  Jedeme dál do parku. V jednom místě průvodce spatří poměrně čerstvé stopy tygřího samce.  Otázka je, co to znamená „poměrně“ a jestli je tam fakt zanechal tygr. Zkrátím to, štěstí nám nepřálo a tygra jsme prostě nespatřili.  Krajina kolem nás byla pěkná, opravdová divočina. Bylo by pěkné, vidět to za období dešťů, kdy je všechno zelené a koryta říček a potoků jsou plná. Teď je vše vyschlé. Vidíme pávy, opice, divoká prasata, jeleny a laně. Tygr tady ale dneska nebydlí. To je velká škoda. Stavíme na WC a troufnu si tvrdit, že jsou to nejluxusnější toalety, které za celý pobyt v Indii spatříme. Řekl bych 5***** standard. Důvěrně přiznávám, že jsem byl tak zmrzlý, že jsem tam stál asi 5 minut a nic, prostě nic. Byl jsem zamrzlý i zevnitř.  Venku zatím vyšlo slunko a bylo to hned lepší. Slétli se tam kolem nás pestrobarevní ptáčci - jarabáčci a tak jsme udělali pár fotek. Jeden z nich zapózoval Petrovi přímo na hlavě. Jedem dál a opět potkáváme nějaké makaky, jeleny SAMBAR,CHITAL a zvláštně vyhlížejícího, černého antilopího samce druhu NILGAI. Ten tam stojí bez hnutí a vypadá, že je vycpán. Není, jen civí na dvě zmrzlé trubky z Prahy a oni na něj. Zhruba kolem 9. hodiny odjíždíme z parku a asi za půl hodiny opět sedíme v zahradě našeho hotelu a dáváme si snídani. Seznamujeme se s 3 Chorvaty, které jsem již zaregistroval předcházející večer, když přijeli. Jsou to 2 kluci a jedna slečna. Tedy nejsou to žádní mlaďoši, ale mladší než my jsou. Pracují v chorvatské televizi a ona je popová zpěvačka. Prý tu již byli 3x, ale dosud tygra neviděli. Jedou na odpolední safari, zkusit znovu štěstí.  Později se dovídáme, že zase nic neviděli. Kolem 13. hodiny pro nás přijede RAM a jedeme do RANTHANBORE FORT. To netušíme, co nás dnes čeká. Jedeme téměř stejnou cestou jako ráno, ale kdesi trochu odbočíme a zastavíme na parkovišti. Cestou sem míjíme spousty lidí, kteří mají stejný cíl jako my. Dnes je totiž svátek boha GANESHE a místní jdou slavit. GANESH je jeden z 5 nejdůležitějších hinduistických bohů. Má sloní hlavu, 4 ruce a velké břicho. Je to jejich bůh úspěchu a štěstí. Z parkoviště stoupáme po schodech do kopce ke chrámu a začínají se na nás lepit místní děti. Jak vidí, že máme na krku fotoaparáty, tak se chtějí hned fotit, hlavně s Petrem. Nebo jen pořvávají: HALLO SIR! HOW ARE YOU? I dospělí, které potkáváme, jsou přátelští a i oni se ochotně nechají fotit. Jsme již téměř na kopci nahoře, ale tam se dáme trochu jinou stezkou, než jdou domácí. Je to vlastně jen odbočka k jedné z částí pevnosti. V dálce je vidět místo kam všichni míří. Kolem je spousta opic a tak fotíme a točíme. Já si všimnu takového plácku, odkud by byl pěkný výhled na to místo, kde se slaví. Najednou odněkud vyleze vousatý chlap a vypadá naprosto úžasně. Nejdříve jsem si myslel, že nás chce vyhnat, ale opak byl pravdou. Byl to SADHU a zval nás, abychom se podívali do jeho svatyně. Mám tam vlastní maličkatý HANUMAN TEMPLE, kde je HANUMAN celý natřený nějakou oranžovou/z kurkumy/ barvičkou.  Strávili jsme tam s ním asi 30 – 40 minut a byl to jeden z nejsilnějších zážitků celé cesty. Fotíme se s ním, dáme mu bakšiš pro jeho boha HANUMANA, dostaneme požehnání a oranžovou tečku na čelo. SADHU se jmenuje SANTI DAS, je mu 67 let a již celých 50 let žije na tomto místě, naprosto vzdálen od civilizace. Protože RANTHANBORE FORT je součástí RANTHANBORE PARKU, žijí i tady divoká zvířata a on vypráví, že se mu zde běžně procházejí, včetně tygrů a leopardů.  To místo je naprosto úžasné a Petrovi se odsud vůbec nechce. Bereme si na památku pár kamínků a věříme, že mají v sobě alespoň kousek té neuvěřitelné energie, která z tohoto místa i tohoto člověka tryská na všechny strany. Později, při návratu, objevíme ještě jednoho SADHUA, ale to už není ono. I s ním se fotíme na památku a dáme mu nějaký bakšiš. On nám udělá na čelo tečku z popela a dá nám schroupat cosi sladkého. Vše se děje na počest GANESHE. Objevujeme malé jezírko, které je součástí pevnosti. Je tam naprostý klid a děláme pár fotek na památku. Celou dobu, co sedíme u toho jezírka, nás okukují 2 děvčata a k něčemu sbírají odvahu. Pak na nás zavolají, ať jdeme k nim. Ptají se na naše jména a dají nám do ruky nějakou kuličku, kterou prý máme sníst. Je to cosi sladkého. Opět na počest boha GANESHE. Mimochodem, SANTI DAS krmil své opice stejnou sladkostí. Co je dobré pro opičky, je dost dobré i pro nás. Pomalu se vracíme po schodech dolů k parkovišti. Na něm jsou teď stovky zelených papoušků. Vracíme se do hotelu, ale ještě si kdesi u veksláka měníme nějaké peníze, abychom mohli ráno zaplatit hotel. Dáme si dobrou večeři, horkou sprchu, já napíšu deníček a šup do postele. Tygra jsme sice neviděli, ale pro nás to byl úžasný den. Jen tak dále. Uvidíme, co nás čeká v UDAIPURU.

24. leden 2008
Odjíždíme z RANTHANBORE. Vstáváme asi v půl osmé, sbalíme si kufry a jdeme na snídani. Kluk, který nás obsluhuje, je tak zmrzlý, že se mu klepou ruce a cvakají zuby. Spal tam někde venku v otevřené recepci na podlaze a od té hnusné zimy nějak zmodral. Objednáváme si a on říká: „HALÓ ŠIR,YES KO KO KOFÍ, YES TOUŠT AND TÝÝÝ, ŠIR“. Je nám ho chudáka zamrzlého líto. Pak jdu zaplatit hotel a trošku se tam dohaduji o ceně.  3 Chorvati platili za jeden pokoj 800 rupií a my jsme dva a platíme 1200 rupií. Pan šéf si vymýšlí důvody, proč je náš pokoj dražší. Například mi tvrdí, že mimo klimatizace, která je pochopitelně nefunkční, je tam i topení. To mě docela rozpaluje, protože minulý večer jsem se ptal, zda lze to topení zprovoznit, ale jeden hoch v recepci mě ujistil, že to pochopitelně vůbec nefunguje. Nakonec to vzdávám a platím dohodnutou cenu, i když vím, že nás oškubali. Ostatně, škubou nás vždy a všude. Cesta je zpočátku docela slušná, ale pak se to horší, až nakonec jedeme po „silnici“, která mi silně připomíná cestu  v thajsko-kambodžském pohraničí  POIPET – SIEM REAP. O této silnici se ještě nedávno tvrdilo, že je jedna z nejhorších na světě, kterou používají turisté. I naše cesta teď je jen prach, díry, výmoly, prostě děs – běs. Naštěstí je docela pěkné počasí a teplo.  Stavíme na čaj a dostáváme ho, věřte – nevěřte, v porcelánových hrnečcích. Pokračujeme dál a po nějaké době máme krátkou zastávku na vyčurání. Kolem projíždí povoz tažený párem krásných volků. Petr naskakuje na vozík, vozku vystrčí pryč a já si ho musím vyfotit. To je ale volů na jedné fotografii. Pak zase najíždíme na dálnici a už to frčí. Máme hlad a tak zastavíme na nějaké občerstvení. Zvenku to vypadá docela slušně. Dáváme si PARANTHU A NAN, k tomu jakýsi sós s to-fu. Docela se to dá jíst. Když odcházíme, dostane mě RAM hláškou, že sem normálně s turisty nechodí. Prý kvůli hygieně. Tak nevím, možná nás považuje již za domorodce s dokonalou imunitou. Pravda tedy je, že zatím stravu a pití snášíme velice dobře. Fernet si dáváme po malých dávkách a asi nám to svědčí. Já jsem počítal s tím, že se hned první týden pos….me a pak bude klid. Jsem na to vybaven ERCEFURYLEM, ale vůbec na něj nedojde. Prostě jsme odolní a imunní. Jedeme dál a děláme jen krátkou zastávku na vyfocení pevnosti CHITTAURGARH, která je vidět v dálce na horizontu. Tato rozlehlá pevnost byla ve své historii 3 x dobyta silnějším nepřítelem.  Vždy při tom došlo na DŽAUHAR, rituální sebevraždu rádžpútů. Muži ve slavnostním rouchu šli na jistou porážku, zatímco ženy a děti se dobrovolně upálily na hranici. Jo, jednou tuto pevnost také dobyl, nám již známý AKBAR. Po tomto dobytí pevnosti, roku 1568, místní maháradža UDAJ SINGH II. založil město, do kterého míříme. Již za šera dorazíme do UDAIPURU. Skončíme až ve třetím hotelu, jmenuje se RAJ PALACE. První se nám zdál drahý, druhý byl plný a tak jsme ve třetím řekli „YES“, ale bylo to taky předražené. Pokoj za 1800 rupií. K tomu jsem usmlouval snídani za dalších 100 rupií. Lupiči! Co je ale důležité, je fakt, že se nám oteplilo. Je tu podstatně tepleji než v RANTHANBORE. Pak se v televizi dovídáme, že byla jakási studená vlna, nejchladnější počasí za posledních 15 let v této zeměpisné šíři. No, mohli jsme být toho ušetřeni. Kolega je opět v dobré kondicí, úsměv na líci a život ho opět baví.

25. leden 2008
Vstáváme v 8 hodin a jdeme na střechu hotelu na snídani. Dáme si čaj, toasty, omeletu, volské oko a nakonec je káva. Je tam s námi na snídani taková jedna…pěkná, sama, mladá. Dnes to vypadá na opravdu pěkný den! A taky že je. UDAIPUR je krásné město se spletí úzkých uliček a krásným jezerem. Říká se mu také BENÁTKY východu. Je plné chrámů, paláců a haveli/zdobené residence/. V 9.30 jedeme do CITY PALACE, což je největší palácový komplex v celém RAJASTÁNU. Je to nedaleko a motáme se autem úzkými uličkami. Příště to již půjdeme pěšky.  Kupujeme vstupenky i s extra příplatkem do soukromé části celého komplexu. Tam je hotel FATEH PRAKASH PALACE a v něm je známá CRYSTAL GALLERY, kde je krásná sbírka, kterou si objednal kdysi, kdesi, jeden maháradža. Prohlížíme si ten luxus a mně připadá, že jsem podobné lustry už viděl u nás v KAMENICKÉM ŠENOVĚ. Po prohlídce jdeme ven a máme krásný výhled na jezero PICHOLA v kterém jsou dva krásné mini-ostrůvky. Jeden se jmenuje JAG NIWAS neboli LAKE PALACE HOTEL a druhý JAG MANDIR. Kolem nás projedou na dvou bělouších jacísi maháradžovi pacholci, celí v červeném. Je to jako ve středověku. Před návštěvou samotného hlavního paláce si sedneme do pěkné venkovní kavárny na dobrou kávu a pivo. Pak jdeme dovnitř a opravdu to stojí za to. Je to vlastně rozlehlý komplex několika na sebe navazujících paláců. Celé je to z mramoru a při sluníčku to vypadá velkolepě. Procházíme tím asi 2 hodiny a pak postupně zrychlujeme a hledáme maharadžovské WC. Káva a pivo tlačí a hladina kapalin v těle je nebezpečně vysoká. Stále zrychlujeme naši chůzi, až posléze, téměř v trysku, najdeme kýženou místnůstku. Ano, konec prohlídky byl o všem jiném, jen ne o pamětihodnostech. Vracíme se do hotelu na menší přestávečku, ale brzy jsme zase v uličkách a jdeme obhlédnout místní suvenýry. Kolega je nedržený na nějaké starožitnosti.  U jednoho chrámu, jmenuje se JAGDISH TEMPLE, ho fotím s rozkošnými dívenkami a pak také s pěkným SADHU. Prohlídneme si chrám a výklad nám dá mladík, který se k nám vnutí. Je docela sympatický a povídá celkem zajímavé věci. Dáme mu nějaký bakšiš a vracíme se úzkými uličkami zpět.  Měníme peníze a v jednom vetešnictví kupuje Petr jakési sošky a já dózičky z velbloudích kostí. Je tam nějaký cizinec a na cosi se ptá. Prodavač mu tvrdí, že to, na co se ptá, patřilo samotnému maháradžovi. Začneme se s Petrem nahlas smát a nakonec to nevydrží ani ten lhář, zamrká na nás a tlemí se taky. Jdeme do hotelu a asi v půl páté jedeme nad UDAIPUR do MONSUN PALACE, abychom si vyfotili město z kopců a shlédli kýčovitý západ slunce. Je to několik kilometrů od města na vysokém kopci. Paláce je opuštěný a je to škoda, protože je odsud nádherný výhled na okolí i samotné město s jezerem. Je to tak trochu divočina a žijí tam prý i leopardi. Fotíme okolí a čekám na západ slunce. S námi je tam asi dalších 30 lidí. Kolem 18. hodiny nafotíme to padající slunko a vracíme se do města. Mimochodem, tady se točila „bondovka“ CHOBOTNIČKA.  Už začíná být zase zima a tak větrovky jsou nutností. Jdeme na večeři do restaurace vedle hotelu. Jmenuje se THE WHISTLING TEAL/HUSIČKA MALÁ/ a my si dáváme skopové na dva různé rajastánské způsoby. Jídlo je vynikající a navíc je tam velice sympatický číšník. Jmenuje se RAMJI REBARI a celý večer nám nesmírně zpříjemní. Protože tam jsou mimo nás jen dva páry, má dost času věnovat se nám a povídat si. Celou večeři s ním proklábosíme a je to fajn. Nakonec se s ním vyfotíme a slíbíme, že mu fotku pošleme. Po příjemné večeři příjemný spánek. Ráno se vydáváme do nejzápadnějšího místa naší cesty, do JAISALMERU. Tak dobrou….

26. leden 2008
Budíček je v 6.45 hodin. Zabalíme zavazadla a jdeme zase na střechu na snídani. Tradičně jsou toasty s máslem a džemem a káva k tomu. Pak jdu zaplatit hotel a zase mám takovou menší dohadovačku v recepci. Když po nich chci účet, napíšou mi ho na kus obyčejného papíru z notýsku. Prý pokud budu chtít oficiální účet, připočítají mi ještě jakousi daň. Pardon, ale jsou to pěkný kurvy, protože jsem ještě ani nevypadl z recepce a už si oba klučinové strkají každý svých 500 rupií do kapsy. Z toho usuzuji, že nás o tu tisícovku okradli. Ach jo, oškubat, oškubat nás blbce, kde se dá. To je heslo dne. Jdu k autu a najdu na ulici Petra, který se dojímá nad potulnými a opuštěnými psy, které by zase zachraňoval.  Vyrážíme směrem na RANAKPUR, silnice je dobrá a míří do pěkných hor. Je to vlastně také jeden z národních parků, kde žijí i leopardi. Zastavíme na místě, odkud je krásný výhled do kaňonu se skálami a Petr leze dolů, udělat pár fotek. Pak pokračujeme dál a stavíme v RANAKPURU na kafe. Je tam pěkný, čistý a moderní motel a my si sedneme do zahrady na sluníčko. Město RANAKPUR je známé, místní JAIN TEMPLE byl postaven v 15. století a je to jedna z nejdůležitějších „džinistických“ svatyní v Indii. Hlavnímu chrámu se říká CHRÁM ČTYŘ TVÁŘÍ. Bohužel je ještě zavřen, otvírá až v 11 hodin, ale my musíme pokračovat, máme před sebou ještě pěkný flák cesty. Než vyrazíme dál, jdeme si prohlédnout místní stáj s koňmi. Jeden z nich je tedy opravdu velký fešák. Určitě platí, že pohled na svět ze sedla takového krásného zvířete musí být zážitek. Pak míříme směrem na JODHPUR, kde uhýbáme na západ do VELKÉ THÁRSKÉ POUŠTĚ. Silnice je dobrá, protože musí sloužit především pro velké přesuny armády. Blížíme se k západním hranicím Indie a tam číhá největší nepřítel – PÁKISTÁN. Mluví skoro stejně, vypadají úplně stejně, ale jeden druhému nevěří a mají se hodně neradi. Prostě bratranci. Po delší době zastavíme na občerstvení a je to již v poušti. Tomu také odpovídají ceny. Dáme si asi nejdražší jídlo za celý pobyt v Indii. Za 2 polévky, pivo, sodu s citronem a 3 placky platíme 760 rupií. Za poloviční cenu budeme mít později v JAIPURU kompletní večeři a moučník a kávu k tomu. No, je to poušť, daleko od civilizace, vše se musí dovážet. Asi to tak má být. Jinak je to ale pěkná zahrada se zajímavě ozdobnými malůvkami na zdech a místní číšník nosí krásné jezdecké kalhoty, zvané „ JODHPURKY“.  Sedíme na odpoledním sluníčku a kolem pobíhá sveřepě vyhlížející vlčák, s trochu vykloubenými nohami. Evidentně je to šéf a má to tu všechno na starosti. Odhání nejen krávy, které se sem zatoulaly, ale také se snaží odehnat poblíž hnízdící holuby. Petr zase vyzařuje nějaké speciální „zvířecí“ fluidum, protože vlčák najednou přiběhne, zalehne na zem a nechá od něho se hladit za ušima. Je to možný? Ten Petr je určitě nějaký velký zvíře! Po občerstvení vyrážíme dál. Projíždíme městem POKARAN, podle RAMA velice známým a významným pro každého Inda. Ptáme se proč a ten důvod nás docela překvapí. Je to místo, kde byl proveden, v květnu 1974, první podzemní jaderný test. Indie se stala členem „jaderného klubu“. Přiznám se, že to moc nechápu, ale to není podstatné, oni jsou na to hrdí a přijíždějí sem na návštěvu, aby se pokochali pohledem do pouště. POKARAN znamená „město pěti přeludů.“ Podél silnice vidíme tu a tam malé, kruhové chýše. Vypadá to moc pěkně, ale bydlet bych tam tedy nechtěl.  RAM má zapnuté rádio a tak postupně posloucháme několik různých jazyků. Nejdříve v poušti chytíme jakousi pakistánskou stanici, pak zaslechnu důvěrně známou ruštinu. Říkám RAMOVI, že tomu trochu rozumíme a on se diví. Pak zachytíme vysílání afgánského rozhlasu a navíc na chvíli je slyšet prý perština, snad z Iránu.  Jen RADIO JEREVAN se nedaří naladit.  Vida, i v poušti se můžeme jazykově zdokonalovat.  V jednom místě zahlédneme nedaleko silnice několik laní a jelenů. Je tam mezi nimi i jeden, tzv. BLACK DEER. Pomalu se stmívá a kolem silnice vidíme více a více vojenských táborů. Zeptám se RAMA, jak velká je indická armáda. On neví, ale najednou zastaví u nějakých vojáků u silnice, že se na to zeptáme. Trochu nás to vyděsí a Petr se ptá, jestli vůbec dojedeme do JAISALMERU, jestli nás někde nezavřou. Nezavřou a řeknou nám, že mají 7 milionů vojáků ve zbrani. To mě docela šokuje, ale hranice s PAKISTÁNEM je dlouhá, tak to asi musí být. Již po západu slunce dojíždíme do JAISALMERU a stavíme u prvního hotelu, který doporučuje RAM. Bohužel, pokoj mají jen na jednu noc a my chceme zůstat déle. Je to škoda, protože hotel vypadá moc pěkně, čistě a útulně.  Zastavíme u dalšího hotelu, ale ten již tak pěkně nevypadá. Přece jen si jdeme prohlédnout pokoje, ale již to množství „ometáků“ v recepci nás odrazuje. Navíc chtějí smlouvat o ceně, což se mi tedy vůbec nelíbí a tak řekneme „Bye, see you later, ale myslíme tím NEVER a mizíme. To nebylo vůbec sympatické místo.  O kousek dál zastavíme u hotelu PRIYA. Pokojík je sice docela malý, ale k dispozici je i topná spirála/hurá/, koupelna s teplou vodou a snídaně v ceně. Vše za 1 000 rupií, což je cena slušná a tak to bereme. Navíc se nám zdá, že místní personál je docela sympatický. Jak brzy zjistíme, nezdálo se to. Objednáme si čápatí, k tomu žvýkáme uherák, pijeme čaj a pak kávu. Koukáme na anglický fotbal a je nám fajn.  Posíláme do vlasti SMS, že jsme na pomezí Indicko-pákistánských hranic a že zítra vyrážíme na lov na USÁMU BIN LÁDÍKA. Těch 50 milionů USD by se docela hodilo.

27. leden 2008
Tentokrát se vyspíme do růžova. Je tu klid a relativně teplíčko. Petr se vyhrabe z postele a zapne topnou spirálu. Jenže za chvíli jsme bez proudu a tedy i bez topení. Každý den ráno, od 8 do 11 hodin, se centrálně vypíná elektřina v celém JAISALMERU a okolí. Nám to až tak nevadí, vstáváme, nasnídáme se a vyrážíme do jednoho z nejnavštěvovanějších míst v Indii a v RAJASTANU zcela určitě. JAISALMER je úžasné město, kterému přinesla jeho poloha obrovské bohatství ve středověku. Byl na „velbloudářské“ trase mezi Indií a Střední Asií a bohatí obchodníci si zde budovali nádherná sídla/haveli/. Dnes je JAISALMER důležitý svou strategickou polohou blízko hranice s Pákistánem. Městu vévodí pevnost JAISALMER FORT.  Říká se jí také Zlatá, podle použitého žlutého /zlatého/ pískovce. Byla postavena již v roce 1156 vládcem RAWALEM JAISALEM. Mimochodem, nám již známý HUAMYUN dobýval pevnost v roce 1541.  Je to tedy opravdu další pecka!  Před vchodem do pevnosti si fotím malou provazochodkyni. Je to dívčina, tak 6 – 8 let a hopsá a tančí na napnutém laně. Vedle hraje na citar nádherný „radžastánec“, který má na hlavě nezbytný, pestrobarevný turban a náušnice v uších. Petr neodolá a kupuje si jeho poslední CD. Místní chlapi, dozvídáme se později, nosí zvláštní tvar náušnic. Vypadají jako malé kvítky, jsou pouze pro muže a nosí se v obou uších. No a ty turbany na hlavě, to je taky krása. Docela bych řekl, že jsou ty chlapi opravdu vyparáděný a moc jim to sluší. I samotné město a pevnost jsou mnohem hezčí a čistší než vše, co jsme dosud v Indii viděli. Určitá změna byla vlastně vidět již v UDAIPURU.  Prostě vjezdem do RAJASTANU je to vše lepší, počasí i prostředí. Nakonec i lidičky jsou tady mnohem přátelštější. RAM, sám narozen v RAJASTANU, měl pravdu, když nám již na začátku naší cesty tvrdil, že se nám tady bude líbit a že místní jsou přátelštější než třeba v DILLÍ. V pevnosti strávíme asi 3 hodiny. Couráme krásnými uličkami, fotíme z různých míst výhled na město. Na jedné z těchto vyhlídek sedí velmi starý domorodec a v rukou má jakýsi starožitný citar či co. Když jsme u něho, zeptá se Petra: „HALLO SIR, WHAT´S YOUR NAME?  I HAVE A SONG FOR YOU.“ Když mu odpovíme, začne šmrdlat na ten nástroj a krákoravým hlasem haleká:“PETR, PETR, PÉÉTR, PETR, PETR, PÉÉTR“. Asi po 15 vteřinách skončí, natáhne ruku a řekne: „ TWENTY RUPIES“. Začneme se smát, ale svoje rupie dostane. Hned se ptá na moje jméno, ale my jdeme dál. Ještě za chvíli ho slyším, jak se ptá jedné slečny: „ WHAT´S YOUR NAME“? Prostě chytá ryby. Zapadneme do jednoho krámku, koupit nějaké dárky. Je to jedna velká hra. On má to NEJlepší, NEJlevnější, NEJúžasnější, ble, ble, ble. Neopomene nám zdůraznit, že je BRAHMÁN, tedy nejvyšší kasta.  ti tvoří většinu místnící populace. Když se ptám na ty chudé, říká, že tzv. NEDOTKNUTELNÍ, tedy nejnižší kasta, vůbec do města nesmějí. Přijdou jen ve 3 hodiny ráno, zametou ulice a musejí zase z města ven. Tento způsob dělení lidí se mi opravdu hnusí. Bloumáme dál uličkami a pak si sedneme na schodiště u jednoho chrámu. Je to na sluníčku, je odtud pěkný rozhled a hlavně taky kousek od nás sedí 3 místní chlapi s nádhernými turbany a hulí hašiš. Petr se nenápadně vmísí téměř mezi ně a já to fotím.  Pak odcházíme z pevnosti, RAM už na nás čeká  a jsou tam s ním dva řidiči z DILLÍ, oba vousatí SIKHOVÉ. Potkáváme svatební průvod a tak ještě chvíli stojíme a očumujeme, fotíme, točíme. Na oběd zapadneme do jedné restaurace pod pevností. Sedíme na udusané hlíně, na sluníčku a oběd je naprosto skvělý, dokonalý. Dáváme si kuře a skopové s rýží a je to velká mňamka. Jedeme se pak do hotelu přebalit, zateplit a hurá do pouště. Míříme do vesničky KHURI, což je asi 45 kilometrů jihozápadně od JAISALMERU. Blíž k PÁKISTÁNU se asi už nedostaneme. Tam smí jen armáda.  Možná, že: HIC SUNT USAMA. Do vesničky dorazíme asi půl hodiny před západem slunce. Usmlouváme cenu za velbloudy a průvodce. Naskočíme každý na svého velblouda a mizíme v dunách. Kluci, naši průvodci, jsou veselí a komunikativní a je s nimi prča. Celá cesta je opravdový zážitek. Fotíme kýčovitý západ slunce a kdesi v dálce v písku zahlédneme divoká zviřátka. Před cestou zpět se kluci zeptají, jestli si mohou také naskočit na velbloudy a pak se klusem blížíme zpět do vesnice. Naše pozadí je důkladně naklepáno, namasírováno. Ve vesnici si ještě dáme kávu a vodu, koukneme se na začátek kulturního programu a jedeme zpět do našeho hotýlku. Tma kolem je černo-černá a naprosto dokonalá. Nad hlavami nám svítí miliony hvězd a je to neskutečná nádhera. Kolega to nazve „hvězdnou kaší“ a sedí to. Něco podobného spatříme za rok v Bolívii, ale to sami ještě nevíme.

28. leden 2008
Ráno nikam nepospícháme. V klidu si objednáme snídani. Pro změnu to budou toasty s džemem, máslo, čaj a káva. Kolem desáté hodiny jedeme do města na prohlídku PATWAH KI HAVELI. To je nejkrásnější a nejpropracovanější ze všech místních HAVELI /výstavní panské sídlo/, postavené v první polovině 19. století. Zvenčí i zevnitř je to krásná stavba a ze střechy je nádherný pohled na GOLDEN FORT. Již u vchodu se na nás nalepí nějaký místní opruz a když ho odeženeme, zkouší to za chvíli jiný. Na nádvořích jsou obchůdky se spoustou suvenýrů. Líbí se nám místní loutky a pak taky moc pěkné, všelijak barevně vyvedené, úchytky ke dveřím. Odsud zajedeme k jezírku  GADI SAGAR, které je vzdálené asi 5 minut autem. Na břehu jezera a také v něm/ mimochodem jezero bylo vybudováno v roce 1367(!)/ je několik malých chrámů, které si vyfotíme. Pak odjíždíme do kanceláře THOMAS COOK a měníme nějaké dolary, protože kolega by rád něco stříbrného. RAM nás veze do starého JAISALMERU k jednomu výrobci stříbrných šperků.  Je to krásně secvičené divadlo. Nejdříve nám ukáží, kde a jak to stříbro zpracovávají a pak nás odvedou do prvního patra. Usadí nás na pohovku, nabídnou pití a začíná obřad. Je to vodopád slov /z našeho pohledu zbytečných/o tom, že jejich ceny jsou férové, že jim jde o spokojenost zákazníků a že všechno stříbro je té nejvyšší kvality. No ovšem, jak jinak. Pak ukáží nějaké kousky v různých stylech, tloušťkách, vahách a velikostech. Po nějaké době dojde na lámání chleba. KOLIK? O to tu přece jde. Vyrukují s takovými cenami, že počáteční optimistický pohled mizí z Petrových očí. Nejde o to, že jsou ceny vyšší, než jsme čekali. Problém je, že jsou to naprosto nesmyslné ceny. Když vidí, že tato taktika nezabírá, zkoušejí jinou cestu. Ukáží nám několik opravdu krásných, historických šperků. Starožitník by opravdu zajásal. My tomu nerozumíme, ale líbí se nám to moc. Jsou to věci, které vykupují od místních i vzdálených chudáků, kteří nemají na živobytí. Některé kousky musejí mít obrovskou cenu, ale na to jsou jiní zákazníci. Poděkujeme za představení a se slovy MAYBE LATER, se vracíme se k autu. Víme, že NEVER!  Vyjíždíme z JAISALMERU a míříme k místu nazvanému BARA BAGH CENOTAPH, což je jakési „symbolické úložiště“ zemřelých maháradžů. Je tu spousta krásných hrobek a vše vyvedené pochopitelně ze žlutého pískovce, takže to ladí s okolní pouští. Na památku si bereme pár šutříků a odjíždíme k nádrži AMAR SAGAR. Je to vyschlá vodní nádrž v bývalé oáze a je tam i nádrž na pitnou vodu. Voda z této nádrže byla jen a pouze pro maháradžu. Prohlížíme si i zahradu a potkáváme svatebčany. Ženich je lehce nervózní a nechce svolit s focením, ale nevěstinka je velice ochotná a zapózuje nám pod jedním stromem. Tak je hodná! Odsud míříme do místa jménem LODURWA, které je vzdálené asi 16 kilometrů z JAISALMERU. Leží v poušti a kdysi to bývalo hlavní město RAJASTANU. Jedinou připomínkou zašlé slávy je krásný JAIN TEMPLE, džinistický chrám. Uvnitř hlavního chrámu jsou řemeslníci, kteří opravují nějaké dveře a my jen v rychlosti za nimi zahlédneme jakéhosi svatého, vyvedeného v černé barvě. Co to je? Kdo to je? To nevíme a ani to nezjistíme. Je pozdní odpoledne, vedro a my se vracíme zpět do JAISALMERU. Asi na půl hodiny zastavíme v jedné restauraci ve městě, sedneme si na střechu a dáme si polévku s plackami. Ze střechy pozorujeme život kolem a je to jedno obrovské, barevné divadlo. Petr si dá 2 kousky KINGFISHERA a jdeme si odpočinout do hotelu. Petr na pokoji za chvíli usne jako mimino. Já koukám na televizi a lovím nějaké zprávy. Asi v 19 hodin odjíždíme do města na večeři. Jdeme do stejné restaurace, kde jsme byli včera na obědě. Tentokrát sedíme uvnitř stanu a mimo nás tam je menší skupinka 8-10 lidí, soudím, že z Anglie.  V opačném koutě sedí 2+2, což je 1 tanečnice-bubenice, 1 bubeník + 1 chlap, který hraje na něco podobného tahací harmonice a také zpívá. Pak tam je ještě 1 zakuklená ženská a ta jen sedí a hulí. Muzika je krásná, lidi kolem jsou kyselí. Jen Petr ne. Ten je naladěn na správnou strunu a MOC, MOC, MOC se mu to líbí a baví se.  Pořádně ani neví, co si objednal k jídlu a jen civí na ty hudebníky. Za chvíli s nimi tancuje a řve na mě, že s nimi dnes večer bude hrát. Jak řekl, tak udělal.  Za další chvilku sedí vedle nich a mlátí do takové vázy a pak také do bubnů. Oranžové kalhoty, oranžový šátek uvázaný kolem hlavy, v očích jas a mysl kdesi v oblacích. Stanem se nese jeho pokřik: „Blonďáku, jedno pivo“!! Takhle si objednává pivo u jednoho z chlápků, co tam obsluhují. Proč blonďák? No, on je to vlastně odbarvený Ind, ale zkuste odbarvit Asiata. Vždycky vám zrezaví. Tak i tento měl vlasy tmavě rezavé, ale pro Petra to byl blonďák. Hosté pomalu odcházejí, zůstáváme jen my dva a ještě dva Indové. Jeden je takový hodně povídavý a obtloustlý. Petr s místními muzikanty se mu evidentně líbí a tak se dáváme do řeči. Je z jihu Indie z TAMIL NADU a pracuje u filmu. Prý tu točí jednu z těch „bollywoodských“ produkcí. Ptá se, odkud jsme, a když řeknu, že z Česka, zamyslí se a řekne: „Aha, Rusko“! Vysvětluji mu, že to je jinak, že jsme sice byli pod vlivem Ruska, ale samostatný stát. Pořád si myslí, že jsme byli jedna z republik SSSR.  Vysvětluji tedy, že to bylo 15 svazových republik a pár jich jmenuji, například Ukrajina, Bělorusko atd. On najednou řekne: „Yes, I know,  KRAKOZIA“!! Začnu se smát. On nechápe proč a tak mu říkám, že taková země neexistuje. On na mě vyvalí nechápavě oči a ptá se mě:“ Have you seen the movie TERMINAL with TOM HANKS“? No ovšem, viděl, ale to je fiktivní příběh a fiktivní země. Taková země fakt neexistuje!  Ind na mě kouká stále divně a myslím si, že je dodnes přesvědčen o své pravdě a mě má za velkého lháře. RAM jen valí oči, když vidí, jak se Petr krásně baví a tak vykřikuje své: „BRAVO, MISTER PETER, BRAVO“!  Ano, byla to velká sranda, včetně návratu na hotel a Petrova chystání se ke spánku s anglickým komentářem. Všechno to je zachycené na videu a je to jako scéna z hodně dobré komedie.

29. leden 2008
Po snídani, asi v 9.30, odjíždíme směrem na JODHPUR. Jedeme prakticky stejnou trasou, kterou jsme sem před 2 dny přijeli, ale v obráceném směru. Tentokrát míříme na východ. V poušti se kdesi zastavíme na kávu. Je to podobně předražená restaurace jako cestou do JAISALMERU.  Sedíme na zahradě a Petr se pochopitelně zase skamarádí s místními psíky.  Při vstupu do restaurace si vyfotíme jednoho chlapa s nádhernými kníry. V obchodě se suvenýry si pak koupíme docela pěkné náramky z velbloudích kostiček. Jedeme dál a potkáváme dlouhou kolonu vojenských aut. Jsou to značky TATA a taky TATRA 815, která na návěsech veze moderní tanky. Dává mi docela velkou práci přesvědčit RAMA, že TATRA není TATA. Nejdříve mi to nevěří, ale pak si dá říct, že to fakt není totéž. Přijíždíme do JODHPURU, kterému se říká MODRÉ nebo také SLUNEČNÍ město. Modré proto, že si mnoho místních natírá své domy modrou barvou/původně to dělali jen bráhmani/. Míříme rovnou k pevnosti MEHERANGARH /což znamená Vznešená pevnost/, která se vypíná nad městem na 125 vysokém pahorku. Vypadá majestátně a svým způsobem až hrozivě. Jdeme do pevnosti na prohlídku a stojí to za to. Je tam několik nádvoří a paláců, ve kterých jsou různé historické sbírky a přepychové palácové komnaty. Na jednom místě, na nádvoří, objevujeme na zdi několik otisků lidských rukou v červené barvě. Jsou otisky rukou 15 vdov po jednom mahárádžovi, který zemřel v roce 1843, a ony dobrovolně odešly z tohoto světa za ním. V místní prodejně suvenýrů Petr objevuje hezké stříbrné náramky a dělá si tedy radost. Po prohlídce pevnosti a po nákupu jedeme do města najít si nějaký hotel na přespání. Budeme v JODHPURU spát jen jednu noc. Původně to měly být sice noci dvě, ale prodloužili jsme si pobyt v JAISALMERU a tak to musíme zkrátit tady. Popravdě řečeno, není tu zase tolik věcí a míst k prohlížení.  Skončíme v hotelu NEWTONS MANAR, což je takové malé starožitnictví a vetešnictví v jednom. Večeříme v jakémsi salonu společně se čtyřmi Francouzi a jsou to pěkně kyselé ksichty.  Rychle sníme večeři a pryč od nich.  Ubytování je docela dobré, přes počáteční obavy ze zimy a hluku se nakonec vyspíme do růžova. Svou zásluhu na tom má i ten pikolík, který nám ještě večer přišel ucpat a zalepit mezery v oknech starými novinami a lepicí páskou. Tak alespoň trochu utlumil rámus z ulice.

30. leden 2008
Je 9 hodin ráno a my snídáme společně s dvěma Italkami a párem ze Švýcarska. Sedíme opět v tom salonu a snídaně je výborná. Kolem 10. hodiny se loučíme s pěkným hotýlkem a vyrážíme směrem na PUSHKAR. Ještě jednou vyjedeme k pevnosti a fotíme BLUE CITY. Při výjezdu z města se stavíme před hlavním vchodem do UMAID BAHWAN PALACE, což je palác, kde v jedné části bydlí maháradža a v další části je jeden z nejluxusnějších hotelů v Indii.  Do PUSHKARU to máme asi 200 kilometrů a cesta tentokrát není nijak zajímavá. Zastavíme se v jednom místě na čajík a fotíme si typický náklaďák značky TATA. Petr neodolá a vleze si taky za volant a tváří se jako indický „tirák“. Na chvíli taky zastavíme v místě, kde se na poli suší miliony chili paprik. Vypadá to na tom sluníčku úžasně. Kolem jdou dvě mladé dívčiny a tak si je vyfotíme. Vždycky, když se dívám na ty jejich tváře, tak mi připadá, že jsou tak o dvacet let starší.  Mají ten“šťastný“ život vepsaný ve tvářích. Potkáváme taky spoustu traktorů s naprosto přeloženými vleky. Mají naložené metráky šutrů, které vezou do cementáren, kterých je všude spousta podél silnice. Připadá mi to jako soutěž, kdo víc přeloží ten svůj vlek a čí traktor a pneumatiky víc vydrží.  V jednom malém městě na chvíli zastavíme a já jdu koupit balenou vodu. Ve vteřině jsem obklíčen tlupou malých dotěrných kluků. Nejdříve jsou jen zvědaví a pak začínají být drzí a dotěrní, až je musí RAM zahnat.  Později odpoledne přijíždíme do PUSHAKRU. Zůstáváme hned v prvním hotelu, jmenuje se NEW PARK a vypadá dobře zvenku i zevnitř. Cena je přiměřená a místo samotné vypadá moc sympaticky. Všude jsou krásné kopce a ze střechy hotelu je krásný výhled po okolí. Dáme si polévku, kávu a relaxujeme. Několikrát vypadne elektřina, ale vždy to je jen na krátkou dobu. Sedíme na střeše a kocháme se kýčovitým západem slunce. K večeři se dáme „italské“ špagety /Petr dokonce dvojitou porci/ a pivo. V PUSHKARU se sice alkoholické nápoje neprodávají, ale personál vám je vždy ochotně propašuje. Ukládáme se ke spánku a zvenku je slyšet bubnování a motlitby ve stylu HARE KRISHNA z nedalekého chrámu.

31. leden 2008
Spalo se úžasně. Klid a pohoda. Ke snídani jsou tradiční toasty a čaj.  Pak přijde mňamka; palačinky s citrónem a čokoládou, káva k tomu. To nemá chybu. Připravíme foto, video a vyrážíme do města. PUSHKAR je pro všechny hinduisty velice důležitým poutním místem. Ve městě je několik chrámů, z nichž je nejproslulejší BRAHMA TEMPLE, což je jediný chrám v Indii zasvěcený tomuto bohu.  Nad vchodem do chrámu je HANS, neboli husa/Brahmův symbol/. Uprostřed PUSHKARU je jezero PUSHKAR LAKE a kolem něj celkem 52 koupacích ghátů, kde poutníci vykonávají posvátnou koupel. PUSHKAR je také proslulý svou velbloudí slavností. CAMEL FESTIVAL probíhá každý rok v období tzv. KARTIK PUMIMA na přelomu října a listopadu, kdy se sjede z blízkého i dalekého okolí až 200 000 lidí a velbloudů. Do města jdeme pěšky, protože se tam nesmí autem a navíc to je asi jen 20 minut chůze. Procházíme neskutečným prostředím a mumrajem. Některé figury jsou naprosto úžasné a nepopsatelné. Je to směs bizarních postav, pestrých barev, zvířat, vůní i „vůní“. Na chvíli si sedneme na střechu jednoho hotelu a dáme si kávu a shora koukáme na gháty a jezero. Pak sestoupíme opět na ulici a jdeme dál. Stále se chce s námi někdo fotit, za peníze, pochopitelně. Jsou to buď různý ženský nebo falešní sadhuové. To jsou jen somráci a s pravými sadhuy  nemají nic společného. Jeden z nich je však naprosto úžasný a tak s ním Petra, za bakšiš, fotím.  Petr objeví v jednom obchůdku pěkné stříbrné náramky a tak něco kupuje. Je to provázeno velkým divadelním představením. O ceně, pochopitelně. Bez smlouvání to prostě nejde nikde. Taky si kupujeme vyřezávané sloníky ve třech velikostech. Jsou ze dřeva a krásně voní. Dojdeme na konec jedné z hlavních ulic. Je tam jakýsi chrám a plno lidí, tak se obracíme na zpáteční cestu. Sedneme si na ulici do GANGA RESTAURANTU a dáváme si FALAFEL SANDWICH.  PUSHKAR je svaté, naprosto vegetariánské město, takže žádné maso, alkohol a prý snad ani vajíčka. Falafel je ale skvělý.  Je tu mnoho turistů a je třeba říct, že někteří jsou opravdu pěkné figurky. Na řadu přichází důležitý nákup dalších náramků.  Ještě jich není stále dost a Petr má hodně volného místa na rukách. Stojíme u 2 obchodníčků a zkoušíme toto, tamto a ještě tohle. Jsou to všechno cetky, třeba jen z různobarevných drátů, ale jak říká Petr: „Vždyť je to pěkný!“ Nakupujeme, Petr si dokonce nechá cosi kladivem naklepat na ruku a pak jdeme ještě na dobrou kávu. Je to malinkatá zahradní restaurace, ale velice příjemná. Kávu mají výbornou a co víc, také jablkový koláč. Ten moc indicky tedy nevypadá, ale chutná skvěle. V jednom místě nabízejí SKYPE, tak tam zapadneme a zkoušíme to. Máme ale smůlu, nejde internet.  Pomalu se vracíme do hotelu. Cestou potkáváme RAMA, který včera odjel do JAIPURU na výměnu auta. Naše muselo okamžitě do DELHI na STK!! To nás docela rozesmálo, protože prý musí na i emisní kontrolu. Kdepak, v Indii dbají na pořádek a čistotu ovzduší. To je vidět všude, kam oko dohlédne. V hotelu se usadíme zase na střeše a užíváme si zbytků sluníčka. Pohled na okolní kopce je krásný a tak prostě jen sedíme, čučíme a kocháme se. Petr si objednává oblíbené špagety a „pašované“ pivko. Já až později objednám tu dobrou palačinku a kafíčko k tomu. Placka je trošku připálená a jsou na ní zuhelnatělé fleky, ale já to stejně sežeru.  Pak přijde na řadu horká sprcha, poloha ležmo a televize.

1. únor 2008
Odjezd máme domluvený na 10 hodin, takže se nikam nepospíchá. Krásně se vyspíme, na terase se nasnídáme a jedeme dál. Jedeme přes AJMER, který je od PUSHAKRU jen asi 13 kilometrů. AJMER je také známé a důležité místo. Leží na břehu jezera ANA SAGAR. Má asi půl milionu obyvatel a v době RAMADÁNU je důležitým centrem muslimských poutníků. Silnice je pěkná a tak město projedeme za chvíli a pak se již napojíme na jednu z hlavních dopravních tepen Indie. Je to tah MUMBAI – DELHI, který vede od jihu na sever. Cesta nám docela rychle ubíhá. Jednou se zastavíme na vegetariánskou nudlovou polévku a placku k tomu. Koupíme taky konečně pár pohledů, které chceme poslat z JAIPURU. Doufám, že na to nezapomeneme. Už jsme o tom párkrát mluvili a vždy zůstalo jen u řečí. Asi za 2 hodiny jsme v JAIPURU a hledáme nějaké ubytování. RAM nás nejdříve vezme do hotelu, který mu doporučil jeho známý. Je to v jakési zahradě. Zvenku to vypadá docela dobře, ale uvnitř již ne a cena tomu vůbec neodpovídá. Nakoukneme ještě do 2 dalších hotelů, ale všude s námi hrají hru: Kolik dáš? Ta hra je docela blbá a my ji už nechceme hrát. V průvodci LP nacházím jeden tip a tak tam jedeme. Jmenuje se to UMAID BHAWAN GUEST HOUSE a zvenku to vypadá úžasně. Máme však smůlu, nemají volný pokoj.  Hned vedle je budova v podobném stylu, akorát není tak pěkná. Jdeme to okouknout a už tam zůstaneme. Později se dozvíme, že oba hotely patří k jedné rodině. Dělí se o ně bratr se sestrou a my jsme v tom levnějším. No ano, nejdříve proběhlo trošku dohadování o ceně, ale nakonec jsme se dohodli. Vždyť jsme lidi, no ne? Pokojíček nic moc, ale když ho necháme trochu vytřít/ mokrým hadrem, prosím!!! / tak to docela ujde. Vyrážíme do víru velkoměsta a stojí to za to. JAIPUR je hlavní město RAJASTANU a přezdívá se mu PINK CITY neboli Růžové město. Je to jedno z nejrušnějších, ale také z nejšpinavějších měst v RAJASTANU. Jízda do centra města je zase nezapomenutelný zážitek. Pomalu tam vjíždíme a hned vidíme, proč se říká PINK CITY. Je to kvůli barvě všech budov ve starém městě. Ty byly natřeny do cihlové barvy v roce 1876, před návštěvou PRINCE WALESKÉHO /pozdějšího krále EDWARDA VII/ a na slunci to vypadá „růžově“. Tedy s trochou fantazie nebo barvosleposti. Vjíždíme tam jednou z 11 bran a jedeme k nejnavštěvovanější pamětihodnosti k CITY PALACE. Je to komplex několika nádvoří, budov a zahrad. V mramorovém paláci tam jsou vystaveny dvě obrovské stříbrné nádoby, kterými si maháradža dopravoval svatou vodu z GANGY do Anglie. Byl to zbožný hinduista a tak nechtěl riskovat s „nečistou“ anglickou vodou. Mimochodem, ty nádoby jsou prý zapsané v GUINESSOVĚ knize. Do každé se vejde přes 4 tisíce litrů vody. Prohlédneme si také pár obchůdků se suvenýry a Petr objevuje to, o čem blouzní téměř celou cestu. CITAR. Ano, jeden z místních obchůdků vystavuje pár pěkných, starých kousků. Petr je lapen a nelze dělat nic jiného, než zajet do MUSIC SHOPU /RAM ví kam/ a tam podstoupit obřad vybírání, zkoušení, přemlouvání a smlouvání. Rozhodování je těžké, protože mají pěkné kousky v různých provedeních. Po dlouhém vnitřním boji je rozhodnuto. Citar, 2 x náhradní struny, 2 x CD s RAVI SHANKAREM, trsátka na prsty a pouzdro na přepravu.  Ještě i dokonalé zabalení pro bezpečnou přepravu letadlem je v ceně.  Úkol je splněn, můžeme odjet z Indie!  Za tmy jedeme skrz centrum zpět do hotelu. Petr vystrkuje z okénka ruku s kamerou a snaží se to natočit. To je zase nášup. Chaos, tisíce lidí, kol, rikšů, aut, motorek, krav a velbloudů, špína, hluk, pach a prach. To si nelze představit ani v nejbujnější fantazii.  Poprvé jsme to již viděli v DELHI za bílého dne, ale přesto nás to zase fascinuje. Úžas a taky trochu hrůza. V hotelu si vlezeme na střechu a objednáme si večeři. Petr má cosi, co obsahuje v malých mističkách různé pochutiny včetně něčeho sladkého. Já si dám oblíbené kuře v GRAVY /hustý sós/ a navzájem si užíráme. Pak horká sprcha a zasloužený spánek.

2. únor 2008
Odjezd jsme plánovali tak v 9 hodin, ale vyrážíme o hodinu později. Sedíme opět na střeše a vychutnáváme si snídani. Dnes je to trochu bohatší.  Káva, čaj, juice, 2 x vejce, toasty, máslo, džem. 2 x 100 rupií, to jde, ne? Nejdříve jedeme na FORT AMBER, ale při průjezdu městem si ještě z auta prohlížíme průčelí HAWA MAHAL neboli Paláce větrů s jeho úžasným průčelím. Je to jedna z nejúžasnějších staveb v JAIPURU.  Byla postavena vlastně proto, aby dámy z královské rodiny mohly shlížet na dění na ulici, což mi připadá docela srandovní důvod pro takovou stavbu. Jenže nejsem maháradža, tak tomu nemusím rozumět. Ještě taky zajedeme na poštovní úřad, poslat ty pohledy. To je taky pěkný zážitek. Nejdříve musíme u jednoho okénka koupit známky/ 8 rupií stojí poslání pohledu do Evropy/ a u druhého okénka to poslat. Je tam spousta lidí, kteří nic nedělají, jen se baví mezi sebou, a tu a tam někdo z nich odbaví nějakého zákazníka. Je to fakt prča, vidět Inda pracovat. AMBER FORT je vzdálena asi jen 11 km od JAIPURU. Je to pevnost na vysokém kopci nad jezerem a kdysi to bylo hlavní město této části Indie.  K pevnosti se dá vyjet autem nebo si můžete zaplatit slona, který vás vyveze do kopce. My jsme dali přednost našemu RAMOVI. Prohlížíme si vnitřek pevnosti a na mnoha místech se pracuje a opravuje. Dvě věci stojí za zmínku.  V jednom místě vidíme krásně vyřezávaný dřevěný pult. Nebýt toho vyřezaného nápisu, mohla by to být pěkná starožitnost. Ten nápis vypadal takto: COCA COLA.  Druhá věc mě rozesmála. Potřebovali jsme se vyčurat a tak jsme hledali WC.  Pak vidím na zdi nápis, že místní WC je k použití ZDARMA. Jdeme dovnitř a tam je podobný nápis v menším vydání. Ten je ale přelepený papírovým ubrouskem a pod ním stojí chlap, rozdává ty ubrousky na utření rukou a hned nás chce zkasírovat. Nedostane nic a jen divně čumí a nadává. Drzost a vynalézavost, jak obrat turisty, zde nezná mezí. Fotíme v pevnosti to, co stojí za to, a z vyhlídky koukáme na protější kopec, kde stojí pěkné radiolokátory a další zařízení, monitorující nebe nad RAJASTANEM. Hm, nepřítel nikdy nespí a Pákistán stále není dost daleko. Odjíždíme na další pevnost, která je jen pár kilometrů odsud. Jmenuje se JAIGARH a je to velký rozlehlý komplex budov, nádvoří, vodních nádrží a je tam i loutkové divadlo. Je zde také největší dělo na světě na kolech. Jmenuje se JAIVANA, váží 50 tun, přední kola mají průměr 2,74 m a zadní 1,37 m.  Prostě takový OBR-KANÓN, indická Těžká Barbora. Na vystřelení koule o váze 50 kg bylo potřeba napěchovat 100 kg střelného prachu.  Jeden z mýtů tvrdí, že se z děla vystřelilo pouze jedenkrát roku 1720.  Jiná pověst tvrdí, že se střílelo vícekrát a to až do vzdálenosti 40 km.  Dopadající koule prý vytvořila malé jezírko. Jsou to tak trochu Staré pověsti indické. Procházíme si celý ten rozlehlý areál, potkáváme nějakou školní výpravu a hned je kolem nás chumel teenagerů a ptají se, odkud jsme a že musí se s námi vyfotit. Tedy abych byl upřímný, chtějí se fotit s Petrem, o mne zájem nemají. Z jednoho místa je opravdu krásný výhled na jezero a menší AMBER FORT. Při odchodu si chceme dát kafe, ale nakonec je z toho oběd. Ten si v tom „restaurantu“ dát musíme, protože tam mají bývalého osobního kuchaře maháradži. Je to asi 85letý starý pán, motá se tam mezi lidmi a má v ruce staré, ošoupané album. V něm má fotografie, kterými se chlubí a dává si vždy něco zaplatit.  Kluk, který nás obsluhuje, nám tvrdí, že kuchtík ještě stále vaří. Jídlo je ale výborné. Máme kuře a jehně, a je to zase mňamka.  Zato prostředí je odporné, ale my jsme již zvyklí a otrlí. Pomalu odcházíme a ještě se ujistíme, že je pan maháradža doma. Poznáme to podle toho, že jsou vyvěšené 2 vlajky. Je-li tam jen jedna, pán je na cestách. To je skoro jako u nás na Hradčanech. Restauraci si fotíme zvenku i s těmi hulmany, kteří sedí na střeše a hlídkují. Sjíždíme zase z kopců dolů a vracíme se do JAIPURU. Na chvíli zastavíme na kraji města, kde je MAN SAGAR LAKE, umělé jezero a v něm JAL MAHAL neboli Vodní palác. Ještě se chceme někde zastavit na kafe. RAM říká, že ví o jedné dobré restauraci po cestě a tak míříme tam. Kafe je hnusné, prostředí taková navoněná špína a pod nohama nám proběhne myška. Prostě luxusní restaurant. Pak si jdeme prohlédnout JANTAR MANTAR, což je místní vyhlášená pamětihodnost. Je to vlastně observatoř pod širým nebem. Vypadá to spíš na jakousi sbírku soch či monumentů, ale každý prvek má svůj přesný smysl a účel. Vše zde slouží k určování poloh planet, nadmořské výšky, azimutu či ekliptiky. Jsou tu také největší sluneční hodiny na světě a jejich GNOMON /ukazatel času/ je vysoký 27 metrů. Stín, který vrhá, se pohybuje rychlostí 4 metry za hodinu. No, letí to, letí. Moc se mi to líbí a tak fotím, co se dá. Velkou část toho opravují a doufám, že to dodělají, protože to opravdu stojí za to. Odsud jedeme do jednoho obchodu s látkami. Velké představení zase začíná. Nutno přiznat, že to mají secvičené dokonale. Látky jsou krásné a výběr velký. Koupíme si nějaké „tygrované“ šály a k tomu dostaneme ještě další „obyčejné“. Dáme jim na památku 4 basebalové čepice a hned si z toho dělají firemní čapky.  Pomalu se stmívá a jedeme zpět. Tentokrát nás RAM veze čtvrtí, kterou nazývá „REAL INDIA“. Je to fakt a má pravdu, je to opravdová Indie. Tam tedy turista sám nezavítá. My ano a je na co koukat. Fotky něco napoví, ale určitě ne všechno. Cestou si koupíme dobrotu ke kávě. Jsou to krásné piškotové a čokoládové dortíky. To si tedy vychutnáme. Horká sprcha, pořádná údržba a jde se spát. Zítra jedeme do BHARATPURU. Na ptáky. Doufám, že na ně nebudeme krátký. 

3. únor 2008
Z JAIPURU odjíždíme zase o hodinu později. Objednal jsem snídani telefonem a čekáme na ni asi 40 minut. Když nikdo nic nenese, volám tam znovu a zjišťuji, že ten blb v recepci usnul a zapomněl na nás. Nebudeme se rozčilovat a kazit si den, takže čekáme ještě asi 15 minut a snídani si vychutnáme. Cesta z JAIPURU vede po celkem dobrých silnicích, ale po nějaké době projíždíme neutěšenou krajinou.  Blízko v okolí se těží mramor a tak to je všude kolem samé kamenictví. Prach, prach a zase jen prach. Je to naprosto příšerné prostředí a pracovní podmínky jsou otřesné. Řekl bych, že do roka tu musí každý přijít o plíce. Ostatně v těch cihelnách, které jsme již také cestou viděli, to musí být stejné. Tady by to chtělo odbory a postarat se o bezpečnost práce. Mimochodem, odsud pochází i mramor použitý při stavbě TAJ MAHALU. Dosud byly většinou naše přejezdy autem zajímavé, ale dnes tedy ne. Kolem 14. hodiny dorazíme do BHARATPURU. Ještě těsně před tím nám RAM ukazuje u dálnice místo, kde jsou holky pro řidiče nákladních aut. Přesněji řečeno místo, kde místní prostitutky čekají na zákazníky a provozují své řemeslo.  Nevím, jak to popsat, ale je to naprosto odpudivé. Jakési chatrče, z hlíny uplácané chýše, špína, hnus. No fuj. Jedeme do prvního hotelu, jmenuje se PRATAP PALACE, a zůstáváme tam. Je to hnusný „palace“, ale nic lepšího tu, zdá se, není a snad ani nemůže být. Celé okolí a prostředí zde nevypadá přívětivě. Nebýt tu ta rezervace, nebyl by žádný důvod jet zrovna sem. Jdeme si dát do hotelové restaurace polévku a pak kávu. Sledujeme personál a je to obrovská bžunda. Chystají cosi jako občerstvení pro nějakou mini-delegaci místní honorace. Přijede několik chlapů, s nimi strážce s kulovnicí na rameni. Vejdou do takové malé boční místnosti, kde čekají na dokončení „tabule“.  Ještě než vejdou oni, vběhne tam z restaurace pěkná myš a usídlí se pod křeslem. Asi taky čeká na tabuli. Jeden z těch „potentátů“ nás zcela fascinuje. Je to asi nejvyšší „kádr“ a z levého ucha mu vyčuhují trsy šedivých chlupů. Vypadá to nechutně. V 15 hodin nás RAM doveze ke vchodu do rezervace a vrátí se k hotelu. My se pak necháme dovézt rikšou, ostatně je to jen kousek. Platíme vstupné, domlouváme se s rikšou na ceně a jedeme dovnitř. KEOLADEO GHANA, tak se ta ptačí rezervace jmenuje. Původně polopoušť, která se zaplavovala částečně jen při monzunech. Kolem roku 1900 sem byla přivedena voda z blízkého zavlažovacího kanálu. Nebylo to z nějakých ušlechtilých důvodů, pan maháradža si jen chtěl zastřílet na kachničky a další ptactvo. To se mu skutečně dařilo až do roku 1965. Na sloupu v rezervaci je záznam, že jednoho dne chudák maháradža zastřelil sám více než 5 000 kachen.  Náš vousatý rikša nás nejprve vede na místo, kde se prý obvykle vyhřívají krajty, které vylézají z velkých nor v zemi. Okukujeme nory, ale krajty jsou zalezlé doma. Už je na ně asi dnes pozdě a byla by jim zima. Nevadí, přijeli jsme sem kvůli ptákům.  Za chvíli nám průvodce a rikša v jedné osobě ukazuje jakousi sovičku, pěkně ukrytou v koruně stromu. A pak ještě jednu a pak jednu velkou.  Kolem poletují malinkatí ptáčci, ale jména neznáme. Tu a tam se objeví nějaký čulibrk, ale stále to nevypadá, že tu žije až 380 různých druhů ptáků. Pomalu vjíždíme do zadní části parku a lepší se to. Několikrát zahlédneme krásného ledňáčka a nějaké další brkouny. Zastavíme se na čaj a tam je živo. Pobíhá tam nějaký chlap s velkým fotoaparátem a obrovským teleobjektivem. Poskakuje sem a tam a snaží se o nějaké fotky. Je tam zase ledňáček a dělá si legraci z nás i toho chlapa. Chvilku posedí a pak zase přelétne o kus dál. Pomalu se smráká a objevuje se stále více rozličných druhů ptactva. Vidíme a fotíme volavky, kormorány, sovy, husy a něco, co vyúadá jako český dudek. Také vidíme krásný pár nějakých velkých čápů. Z porostů se vynořují antilopy, laně a jeleni. Dva se tam dokonce začnou šermovat svými parohy. Je to krásně kýčovité v tom zapadajícím slunci. Rikša nás veze zpět k hotelu. Platíme mu smluvenou cenu a k tomu 50% navíc jako spropitné. Je mu to málo a snaží se vyžebrat víc.  Ne, nic nebude, dohody se mají dodržovat! Na večeři jdeme do hotelu. KRISHNA RESTAURANT je neútulné a nepřívětivé místo. Petr si dá kuře bez kostí a já dostanu kosti bez jehněte. No fakt, dal jsem si jehněčí, ale bylo to tak 95% kostí a maso nikde. Když jsem to říkal číšníkovi, smál se a tvrdil mi, že kosti jsou zdravé. Platíme a to se zase směji já, když tam on hledá spropitné. Je to tu odporné, stejně jako je odporný celý hotel. Pravda však je, že pouze zde jsme dostali účet vytištěný tiskárnou. Jdeme na pokoj a Petr tvrdí, že se ani nebude svlékat a půjde spát v tom, v čem nyní je. I já chvíli zvažuji takovou variantu, ale nakonec zvítězí naše úzkostlivá čistotnost a odvážně vlezeme pod sprchu. Zachumláme se pod deky a snažíme se rychle usnout. Petrovi to pochopitelně nedělá žádný problém a já to vyřeším Stilnoxem. Venku je rámus, špína a hnus. 

4. únor 2008
Vstáváme asi v půl osmé, rychle se nasnídáme a pryč odsud. Původní plán byl, zůstat tu téměř až do večera a pak přímo na letiště, ale to bychom asi nepřežili.  Nevím, snad nás již zmohla únava ze tří týdnů cestování nebo to je nedočkavost být již v letadle směrem domů. Prostě tato poslední zastávka se nám nelíbila. Samotná návštěva parku byla fajn, ale i tak jsme čekali trochu víc. Zcela určitě to tu musí být zajímavé v období dešťů, kdy je rezervace plná vody a ptactva. Teď již sedíme v autě a míříme do DILLÍ.  Na čaj se zastavíme v té samé restauraci, kde jsme byli na občerstvení při začátku naší okružní cesty. Potkáváme tam turisty, kteří právě začínají své cestování po Indii. To my končíme a asi to je na nás vidět. Projíždíme městem FARIDABAD, kde to je podél silnice jedna továrna vedle druhé a všude tisíce a tisíce lidiček. Volám do hotelu GRAND PARK IN, kde jsme nocovali při příjezdu. Majitel pan MADAN PAI nám nabídl, že až se bude vracet, můžeme k němu přijet a on nám dá na pár hodin pokoj k dispozici, abychom se dali do pořádku před nočním odletem.  Mysleli jsme, že k němu dorazíme až večer, ale teď plán měníme. Míříme rovnou do hotelu, pěkně si vychutnat pohodlí a čistotu.  I za cenu toho, že prostě ten pokoj normálně zaplatíme, nám to stojí za to. Je to prostě ráj, pokojíček jako klícka v porovnání s většinou z toho, kde jsme dosud nocovali. V koupelně ze sebe pořádně smyjeme prach a špínu ze všech cest, vlezeme do postele a pokoušíme se spát. Je sice brzy odpoledne, ale nakonec, proč ne? Poté si objednáme kávu a něco k pití a pustíme se do balení zavazadel. Tentokrát to není tak složité jako před rokem na TAIWANU. Petr navíc, s velkorysostí jemu vlastní, zanechává na pokoji různé části svého použitého oblečení a dělá si tak prostor pro všechny dary. Objednáme si ještě dobrou večeři a kolem sedmé večer za námi přijede šéf řidiče RAMA, pan ARORA. Ptá se nás, jestli jsme byli spokojeni s autem a s řidičem a zda vše bylo v pořádku. Ubezpečujeme ho, že jsme s RAMEM byli opravdu velice spokojeni a cítili se naprosto bezpečně na těch šílených indických silnicích a dálnicích.  Ještě si měníme v recepci nějaké dolary, abychom měli peníze na letiště do transitu. Domluvíme se s RAMEM, že pro nás přijede po půlnoci a odveze na letiště. Jdeme ještě čučet na televizi a povalovat se.  Zhruba kolem desáté hodiny sjedu do recepce, abych vše zaplatil. Chlap v recepci mi připraví účet, včetně večeře to dělá asi 1700 rupií. Majitel hotelu, pan MADAN PAI, si vezme ten účet a proškrtá tam nějaké položky a řekne si jen o 1300 rupií.  Děkuji mu za jeho ochotu a pohostinnost a slibuji, že budu jeho hotel a služby vychvalovat, kde se jen dá. Asi ho to dojme, protože když pak po půlnoci odjíždíme, dá nám každému dárek. Je to taková mini-sada stolních hodin a psacího pera. Musím říct, že mě to potěšilo. Nevím to jistě, ale myslím si, že každému hostu se to zde nedává.  Prostě skromnost stranou, byli jsme mu určitě sympatičtí. A já se mu vlastně nedivím. Na letišti se rozloučíme s RAMEM, poděkujeme mu za jeho dobré služby, popřejeme hodně štěstí a dáme mu toužebně očekávané spropitné. Nevím to jistě, ale myslím, že 100 dolarů ho muselo potěšit. Pak se potácíme po letišti a jdeme utrácet peníze.  Kupujme jakési čaje, koření a Petr ještě nějaké stříbro. Krátce po páté hodině ranní vlezeme do autobusu a ten nás převáží k našemu BOEINGU 767. Letí s námi zase ti dva kluci, které jsme již zaregistrovali cestou sem. V Kyjevě se s nimi pak dělíme o zážitky. Letadlo je prakticky plné, takže padají moje plány na zkonfiskování nějaké volné řady sedadel, abych se mohl uložit a prospat ten sedmihodinový let. Pauza v Kyjevě a pak již BOEING 737 a let do Prahy. Když kroužíme nad Prahou a jdeme na přistání, koukáme oba z okna a Petr, téměř se slzou v oku praví: „Vidíš jak je to všechno krásný, čistý a uklizený“?!? Vidím. Prostě jsme se vrátili z jiného světa a to, co jinak vůbec nevnímáme /protože to je samozřejmé/, nám najednou připadá krásné.  

Když jsem připravoval tuhle cestu do Indie, při studování cestovních deníků jiných cestovatelů jsem narazil na tyto věty: „Už jste byli v nějaké chudé zemi? Viděli jste bídu a špínu? A myslíte si, že jste na Indii tedy připraveni? Nejste! Na Indii nemůžete být připraveni.“ Připadalo mi to přehnané, byl jsem 2x v Kambodži, taky v Thajsku, Petr byl taky v Kambodži a ve střední Americe, takže jsme už něco viděli. Jenže po návratu z Indie musíme uznat, že ty věty byly pravdivé. Byl to, především v prvním týdnu, naprostý kulturní šok. Po čase si člověk na to zvykne, ale chce to opravdu čas a dá se to snášet asi jen s tou perspektivou, že jste tam dočasně. Neuvěřitelný a téměř nepředstavitelný rozdíl mi těmi nahoře a těmi dole. Po téhle cestě jsem si řekl, že kdybych si někdy v budoucnu stěžoval, že se mám špatně, musel bych se propadnout hanbou.