27. březen 2009
Skončilo 5 měsíců příprav, plánování, ověřování, prověřování, hledání, pátrání a snění. Konečně jsme se dočkali, sedíme na letišti v Ruzyni a čekáme na let do New Yorku. Trochu obstarožní Airbus A310 není úplně plný a dostáváme místo na dvojce vzadu. Let je docela příjemný, až na pár turbulencí nad Atlantikem, kdy to trochu skáče. Přilétáme asi v 15.30 místního času a vystojíme dlouhou frontu u imigračních úředníků. Víza nepotřebujeme, ale důkladné uvítací proceduře se nevyhne nikdo. Nejdříve otisk palce levé ruky, pak následují ostatní prsty. Totéž vpravo, nakonec úsměv do kamery. Vítejte v USA. Už nás mají v databázi a my máme razítko v pasu. Kufry na nás již čekají a tak si sedneme do vláčku a jedeme ke stanovišti SHUTTLE BUSu. Ten nás dopraví k hotelu BEST WESTERN, který je jen pár minut jízdy od JFK a je docela slušný. Vlastně nás nic moc slušnějšího již celý měsíc nečeká. Objednáme si telefonem donášku jídla z indické restaurace, najíme se a pak skočíme postelí velikosti KING SIZE. Zítra ráno jedeme do centra New Yorku. Jak to zpívá Leonard Cohen: First we také Manhattan!

28. březen 2009
WOW! To byl den. Po snídaní/výtečné koláčky/ jsme si sbalili věci na celodenní výlet. Chtěli jsme jet taxíkem jen k nejbližší stanici podzemní dráhy, ale řidič hotelové limuzíny/ ze Srí Lanky – řidič, ne limuzína/ nás prostě ukecal a tak jsme se nechali odvézt až do centra,na Pier 83, odkud jsme odjížděli na lodní projížďku. Řidič byl povídavý a tak cesta utíkala celkem v pohodě. Zapředli jsme „politickou“ debatu, která skončila ve chvíli, kdy jsme ho „dostali“. Po všech jeho nářcích na Ameriku a Bushe došlo na otázku, proč tedy tady žije, když je to všechno tak špatné. Na to bezelstně odpověděl, že to je pro něho NEJLEPŠÍ místo k životu. Okružní jízda lodí kolem Manhattanu trvala 3 hodiny. Loď byla plná /zaslechli jsme i češtinu/, počasí nic moc, ale pak vylezlo sluníčko a bylo dobré světlo na focení. Fotili jsme, točili jsme a poslouchali průvodce, který ukazoval, kde kdo slavný bydlí a kolik to bydlení stojí. All about the money. Když jsme se vrátili k molu 83, probíhala tam poměrně velká, proti čínská demonstrace. Bylo 28. března, přesně 50 let od krvavé pacifikace TIBETU. Po 42. ulici jsme šlapali směrem ke středu Manhattanu. U TIMES SQUARE jsme zatočili  vpravo/na jih/ a vydali se k chrámu konzumu, obchodnímu domu MACEY´S. Vlezli jsme dovnitř, sedli si na galerii do STARBUCK´S a koukali, jak se točí kola americké ekonomiky. Pak jsme vyrazili po BROADWAYI směrem k Times Square. Nejdražší reklamní plochy na světě zářily a bylo to celý taková veliký, americký. Narazili jsme na HARD ROCK CAFE, tam Petr prostě musel nakouknout a koupit nějaký suvenýr pro kamaráda rockera. Už za tmy jsme došli k ROCKEFELLER CENTER. Pak jsme přešli přes 5th AVENUE ke katedrále SVATÉHO PATRIKA (tam nahrávali Simon a Garfunkel kousek písně Boxer). Přímo naproti katedrále je dvoutunová socha obra ATLASE, jak nese na svých ramenou zeměkouli.  Bylo pozdě a museli jsme se vrátit do hotelu u JFK. Pokoušeli jsme se stopnout taxi a až ten třetí věděl, kudy se tam jede. Stálo to asi 60 USD, ale za půl hodiny jsme byli na pokoji. Ráno letíme trasu NY - ATLANTA – LIMA. Tak dobrou…

29. březen 2009
Dnešní den byl jeden velký, dlouhý opruz. V NY jsme vstávali do deště, v 7.30 jsme byli na Terminálu 3 a odlet do ATLANTY byl v 9.30. BOEING 767, společnosti DELTA, byl rozhodně v lepší kondici než A310 z Prahy. V Atlantě jsme byli cca v poledne a odlétat do Limy jsme měli až v 17.15. Nakonec z toho bylo ještě hodinové zpoždění. Tak jsme se uvelebili v pohodlných sedačkách a chvílemi sepoflakovali na letišti. (Mimochodem, HARTSFIELD-JACKSON ATLANTA INTERNATIONAL AIRPORT, je nejrušnější/čti nejvytíženější/ letiště na světě. V roce 2008 odbavilo 90 milionů pasažérů a 979 000 letů/letadel.) Už jsme s Petrem něco procestovali a viděli. Jen tak nějaká prdel nás fakt nerozhodí, ale větší než zde jsme nikdy ještě neviděli. To tedy bylo něco opravdu otřesného a navíc, naprostá většina z nich patřila „Afroameričankám“. Doufám, že mé vyjádření je rasově korektní. Do LIMY jsme dorazili téměř o půlnoci místního času.  Na letišti byl neskutečný blázinec, který jsme mohli dlouho sledovat, protože naše zavazadla dorazila jako poslední. Bylo srandovní pozorovat, jak Peruánci, kteří přiletěli z USA s plnými kufry, tyto rychle rozbalovali a odtrhávali od nového oblečení cenovky, aby nemuseli platit clo. Cosi nám to připomínalo z naší minulosti. Všichni jsme procházeli jakýmsi rámem a komu se rozsvítilo červené světlo ten musel na celní kontrolu. Pěkně otevřít zavazadla a zkontrolovat.  U východu na nás čekal jakýsi starší strýc s mým jménem na ceduli a ten nás odvezl do rezervovaného hotelu HOSTAL PORTA. Cesta noční Limou trvala asi 25 minut. Ještě jsme si dali noční kávu a zhruba ve 3.00 ráno jsme skočili do postelí. Jo, prý tu je ubytován ještě nějaký ČECH. Že by Petr?

30. březen 2009
Myslel jsem, že budeme spát déle, ale už kolem 9. hodiny jsme šli na snídani. Káva, džus, croissant, máslo a džem. Pak se jdeme projít ven a kouknout na TICHÝ OCEÁN. Trochu se ztrácí v mlze dole pod námi, ale pohled je to pěkný. Bereme si taxi a jedeme do centra. Vystoupíme na PLAZA SAN MARTIN a pak jdeme pěšky ulicemi staré LIMY na PLAZA MAYOR / PLAZA DE ARMAS/. Stojíme před PALACIO DE GOBIERNO, vládním palácem. Je právě poledne a střídají se stráže v barevných uniformách. (PALACIO DE GOBIERNO nechal postavit FRANCISCO PIZZARO v roce 1535. Roku 1821/28.července/ zde generál JOSE DE SAN MARTÍN vyhlásil nezávislost PERU.) Je horko a tak si pak sedneme do stínu boční uličky a dáme si něco k jídlu a pití. Relaxujeme a Petr si to nesmírně pochvaluje. Cítí se zde mnohem lépe než v Novém Yorku. Ten prý byl pro něho příliš „civilizovaný“. Couráme se uličkami Limy, fotíme krásné dřevěné balkony koloniálních domů a za řekou RIO RIMAC je vidět barevný slum na úpatí kopce CERRO SAN CRISTOBAL. Pak se vracíme na Plaza Mayor a stopneme si taxi, které se nám sice rozpadá před očima , ale do hotelu nás doveze. Dáme spršku a krátký odpočinek a pak vyrážíme pěšky pro nějaké suvenýry na INDIAN MARKET. Je to asi 20 minut chůze po rušných ulicích. Je večer a všude jsou spousty lidiček a ještě větší spousty pěkných holek. Indiánek. Asi máme z toho tepla schlíplá péra a tak si nás žádná nevšímá. Vracíme se do hostelu, zítra vyrážíme na jih s domluveným autem od Gisely.

31. březen 2009
Vstali jsme v 6.40, umyli, vyčistili, dobalili, nasnídali a už na nás venku čekal náš řidič pro příští 3 dny.  Jmenuje se ALEX a poveze nás ve velkém sedanu KIA. Natankujeme „plnou“ a vyrážíme po dálnici. Jmenuje se PANAMERICANA  a vede přes celou SEVERNÍ a  JIŽNÍ AMERIKU od severu na jih. Asi po 2 hodinách jízdy se zastavíme na kávu. Objednáváme si tak dokonalou španělštinou, že nám ke kafi donesou i toasty se šunkou a sýrem!! Jedeme dál a v místě zvaném CHINCHA si kupujeme lahvičku dobrého červeného vína BORGOŃA. Taky ochutnáváme kořalku, která se jmenuje jako město, které budeme projíždět, PISCO. (Město Pisco bylo zasaženo silným zemětřesením. Přesně 16. srpna 2007, zemětřesení o síle 8 stupně usmrtilo 595 osob a 90% města bylo totálně zbořeno. Na náměstí stojí silně poškozená radnice a po zničené katedrále zbylo jen prázdné místo.) Projíždíme místem, kde bydlí v provizorních chatrčích lidé, kteří přišli o střechu nad hlavou. Je to děs, děs a běs. Tisíce tun prachu, špína, horko, vítr. Otřesné podmínky k životu. Vybavují se mi některá místa z loňské cesty po Indii. Tam to byl velice často „standard bydlení“. Vyjedeme ven z města a za chvíli jsme v místě zvaném PARACAS.  Zítra odsud vyrazíme lodí na ISLAS BALLESTAS. Dnes si zde dáme nejdříve oběd, Petr rybu a já salát s chapadly. Alex nám domlouvá zítřejší vyjížďku a za chvíli jedeme do rezervace PARACAS. U vstupní brány koupíme vstupenky, sedneme do auta a pak už jen žasneme a zíráme. Projíždíme měsíční krajinou, nikde nikdo, jen my a písek a šutry a modré nebe. Pěšky dorazíme k vysokému útesu nad Tichým oceánem. Říká se mu KATEDRÁLA a jeho část se zřítila do vody při zmiňovaném zemětřesení. Vidíme obrovské praskliny ve skalách, je to rozpukaná země po zemětřesení. Rýhy jsou hluboké i několik metrů a táhnou se do dálky několika desítek až stovek metrů. Pak jedeme dál po rezervaci, stavíme na několika místech na fotky a stále se nemůžeme nabažit té nádhery. Přijíždíme do města ICA, kde máme zamluvený hotel. Před tím ovšem ještě jedeme kousek za město, kde je nádherná oáza, která se jmenuje HUACACHINA. Je tu malé jezírko, zahrada, hotýlek a vše obklopené kolem dokola obrovskými dunami. Chtěli jsme se projet po dunách na jakýchsi malých buggynách, ale místní se asi zbláznili a chtěli naprosto nesmyslné peníze. Místo toho jsme si sedli na terase, dali si něco k pití, nafotili si duny a pak jsme jeli do zamluveného hotelu. Jmenuje se AUSTRIA a čeká tam na nás CAROLINA, se kterou jsem si mailoval kvůli rezervaci. V celém hotelu jsme byli jen my dva. Poprvé a asi naposled v životě se nám stalo, že pouze kvůli nám bylo otevřeno a personál přišel do práce. Večer jsme poseděli na terásce, dali si vynikající večeři/kuře, chřest, brambory/ a pak vypili tu koupenou lahvinku vína. Byl krásný večer, klid, pohoda a my se kochali na té jižní polokouli a bylo nám blaze. Ráno jedeme zpět do Paracasu a pak na Islas Ballestas. Už se moc těšíme na mořská zviřátka.

1. duben 2009
Je duben. Vstáváme v 5.30, sbalíme si a jdeme snídat na terase hotelu. Žádný personál tam není, jen 2 strážci se psy. Snídani máme připravenou na stole, horká voda na kafe je v termoskách, nějaké pečivo a džem. Díky Carolino, bylo to skvělé. Alex přijede přesně na čas a tak sedáme do auta a jedeme zpět 50 km do přístavu, odkud vyrážíme v 8.00 hodin na Islas Ballestas. Než naskočíme do velkého, rychlého člunu, fotíme hejno somrujících pelikánů. Ti tam pobíhají s otevřenými zobáky a čekají, kdo jim tam hodí žrádlo. Za nimi pobíhají 2 chlápci, jejich majitelé, a ti pobíhají s otevřenými peněženkami a také čekají, kdo jim tam něco přihodí.  Do člunu se nás vejde asi 20. Slyším tam polštinu i ruštinu, proboha i tady??  Sedáme si s Petrem až dozadu na nejlepší místo ve člunu. Nejprve jedeme podél místa, kde je na břehu vyrytý veliký geoglyf trojzubec EL CANDELABRO , známý ze všech fotografií z návštěvy Islas Ballestas. (Stáří tohoto geoglyfu není známo, některé zdroje tvrdí, že je z období cca 200 před Kristem. Ani smysl jeho existence není jasný. Jedna teorie tvrdí, že je to hromosvod samotného bohy VIRACOCHY, druhá zase, že to bylo orientace pro námořníky. Mně se líbí ta třetí, hodně „ulítlá“, že symbolizuje rostlinu DATURA STRAMONIUM. Ta obsahuje delirianty , no a to mluví za další vysvětlování.) Pak vyrážíme k samotným ostrovům. Je to krása, fotíme a točíme vše, co se hýbe.  Nepřeberné spousty různého mořského ptactva, jsou tu ČUTŇÁCI HUMBOLTOVI, jsou tu LACHTANI, je tu i pěkný zápach. Těžilo se tu totiž kdysi guáno. (Mimochodem, slovo guáno pochází z kečuánštiny “WANU“ a přes španělštinu“GUÁNO“ /konec jazykového koutku/. K nakládání natěženého guána sloužily dřevěné rampy, které tu ještě jsou k vidění na pár místech. Islas Ballestas jsou jedinou peruánskou mořskou rezervaci. Výskyt takového množství mořské fauny je možný proto, že tu od jihu proudí chladný Humboltův proud, bohatý na plankton, kterým se ta mořská havěť živí/konec přírodopisného koutku/.) Něco po 10. hodině se vracíme zpět do přístavu, dáme si kafe a pivo a pak vyrážíme. Míříme na planinu NAZCA a do města stejného jména. Stavíme však ještě nejdříve ve městě Ica, abychom si vyměnili peníze /na ulici od „oficiálních“ veksláků/a taky si dali něco k jídlu. V restauraci jménem CABALERO mají skvělé jídlo. Jsme u moře, tak pochopitelně jíme rybu.  Vedle vchodu do restaurace je prodejna malých motocyklů a jmenuje se VELOREX! Jedeme na jih, opět po Panamericaně, a projíždíme asi 60kilometrovým úsekem pouště. Silnice je tu a tam lemovaná křížky a památníčky na ty, kteří už nedojedou do cíle. Scenérie kolem dálnice je úžasná a je na co koukat a fotit.  Alex nás vezme přes krátký úsek staré, původní dálnice. Projedeme dírou ve skále a otevře se nám úchvatný pohled na údolí a za ním se tyčící Andy. Prostě nádhera. Po nějaké době vjedeme na planinu NAZCA. (Celá planina NAZCA má rozlohu cca 500 km2a leží ve výšce 588 metrů.) Vyjdeme na kopec, který je kousek od dálnice vedoucí napříč planinou a jsme v jakémsi středu dlouhých linií, táhnoucích se odsud až támhle. To ještě pochopitelně nevidíme obrazce – GEOGLYFY- , které si prohlédneme až zítra z letadla. (Všechny ty obrazce byly vytvořeny v době od cca 200 let př.n.l. až do cca 500 let našeho letopočtu. Největší kresby dosahují velikosti téměř 270 m. Dodnes není jasný důvod, proč byly tyto obrazce vytvořeny. A jak.) Ze země je totiž není možné rozlišit, pouze z výšky. Mně se mezi všemi hypotézami o původu obrazců líbí nejvíce ta, která věří na NĚ. Já už na NĚ věřím taky. Fotíme si všechny ty linie, v jejichž středu se nacházíme a pak jedeme do města NAZCA, což je asi 20 km jízdy. Alex nám v dálce ukazuje jakýsi světlý, vysoký kopec. Prý je to nejvyšší duna na světě.  Měří 2080 metrů a jmenuje se CERRO BLANCO. Nechceme mu věřit, ale je to tak. Jo a taky nám ukazuje přírodní červené barvivo, které zde používají na barvení látek. Jmenuje se to COCHINILLA a je to hmyz ČERVEC NOPÁLOVÝ, který žere listy kaktusů. Když jí (pouze tělo samičky) rozemnete mezi prsty, máte najednou ruce jako od krve.  Získáváme indiánské znalosti a dovednosti, brzy budeme jako oni. Pak už míříme do hotelu PAREDONES INN, pokoj 310. Zasloužená sprcha a odpočinek. Brzy zase vyrážíme ven, jdeme se trochu projít ulicemi a dát si večeři. Vlezeme do restaurace jménem LA CHOZA. Usadíme se v prvním patře a oknem koukáme dolů do ulice. K jídlu je ryba a ryba a k tomu nám hrají indiáni. Vrátíme se do hotelu, vylezeme na střešní terasu a očumujeme večerní život dole na ulici.

2. duben 2009
Vstáváme v 6.30 a snídaně nám je servírována na střeše. Jsme zase jediní hosté v celém hotelu, stejně jako v ICE. Výhled ze střechy na město a okolí je opravdu pěkný. Je jasno, slunečno a v dálce se tyčí Andy.  To se to bude létat nad planinou Nazca, jupíí. Ke snídani nám milá paní přinesla tradiční džus, kávu, džem, pečivo, máslo. Tentokrát je to ještě vylepšené smaženým vejcem. To je příjemné a chutné zpestření. Po snídani jedeme asi 10 minut na letiště. Tam se již sjíždějí turisté z celého světa a na ploše čekají připravená letadýlka. Čekáme na vyřízení formalit /platí se vnitrostátní odletová taxa/ a tak koukáme kolem a zahlédneme „opravdového“ indiána. Vypadá jak z některých westernových filmů. Barevný, vyšívaný obleček, dlouhé vlasy, orlí nos i péro. Jen tomahavk jsem neviděl a koně taky neměl.  Zahlédneme jednu rozkošnou Japonku a chceme si ji vyfotit, nepozorovaně, pochopitelně! Jenže ona si nás všimne, ochotně zapózuje, ale pak si nás, vlastně jenom krasavce Petra, točí svou kamerou. A co já, ptám se?! Nesmělý úsměv, zavrtění hlavou a slušná japonská úklona. Chápu. Přichází na nás řada a jdeme se proletět. Pilot je mladý, sympatický chlapík a spolu s námi letí jeden francouzský pár. Petra posadíme na místo kopilota, do druhé řady si sednou Francouzi a dozadu já sám. Použiju opět klišé, ale fakt se to těžko popisuje, to se musí zažít. Vzpomněl jsem si na některé rady z internetových cestovatelských deníků o tom, že letět zásadně s prázdným žaludkem, jinak to prý nejde udržet. Nevím proč, ale nám to žádné problémy nedělá a chvíle, kdy letíme v náklonu 90 stupňů na levém či pravém křídle, si opravdu vychutnáváme. Snídaně je bezpečně usazena v žaludku a my bezpečně usazeni v letadle. Asi jsme oba s Kubínem „ulítlý“. Já se zapomněl pořádně připoutat a tak jsem na zadní sedačce chvíli lítal od okénka k okénku, ale pak již to bylo v pohodě. Petr točil a já fotil. Nad všechny ty obrazce jsme nalétli z jedné i druhé strany a bylo to prostě úžasné. Linie, dlouhé několik kilometrů, figura velryby, pavouka, kolibříka, prostě nádhera. A je tam taky kosmonaut. Skeptici ovšem tvrdí, že to není kosmonaut a neukazuje rukou do nebe, ale prý to je rybář a ve zvednuté ruce má síť a v ní ryby, kterými se chlubí. No, nevím, nevím. Já síť ani ryby neviděl. Po této zkušenosti prostě nemám jiné vysvětlení, než s DÄNIKENEM věřit, že tu prostě byli. Kdo? No, ONI. UF-ONI.  Ještě pochopitelně kupujeme nějaké suvenýry a trika s motivy obrazců z planiny. Pak nás Alex bere ven za město. Nejdříve se na chvilku zastavíme u jakýchsi trosek, což jsou zbytky PAREDONES. (Paredones se nazývalo incké správní/administrativní/ středisko v každé oblasti.) Vylezeme na mírný kopec a vidíme před sebou dlouhou linii, která se táhne až k obzoru k horám. Nejsem pilot, ale to je jasná navigační čára, nic jiného to nemůže být. Další důkaz, že tu byli! Navíc se za tmavými vrcholky hor tyčí něco vyššího a světlého. Je to CERRO BLANCO, ta nejvyšší písečná duna. Neuvěřitelný pohled, taková obrovská halda písku, vyšší než hory před námi. To by bylo báboviček!? Pak jedeme na prohlídku starého inckého akvaduktu. Jmenuje CANTAYOC / CANTALLOC AQUADUCTS a je to další ukázka dovednosti Inků. Odsud jedem zpět do města Nazca a stavíme se v jedné hornické dílně. Zpracovávají tam horninu vytěženou vysoko v kopcích nad městem a snaží se z ní získat drahé kovy. Dostane se nám krátkého výkladu a pak na vlastní oči vidíme ten středověký způsob zpracování rudy. Dělníci jsou utahaní a tak jim Petr chvíli pomáhá. Vestoje se klátí ze strany na stranu na obrovském šutru, kterým se snaží ve vodě drtit a rozmělňovat horninu. Děsivá je představa takové celodenní a vlastně celoživotní práce. Přispíváme do kasičky pro staré a nemohoucí horníky. Zlaté šperky si opravdu nechceme kupovat. Nedá se nic dělat, vyrážím zpět na sever, na 450 km dlouhou cestu zpět do Limy. Jedeme zase přes město Ica a tam nás Alex zaveze do /asi vyhlášené/ turistické restaurace BODEGA EL CATADOR. Je to vlastně vinařství, kde se nám dostane krátkého výkladu o zpracování révy a výrobě pisca a vína. Ochutnáváme místní růžové a červené. Chutná nám, to tedy ano. Oběd je super, pořádný kousek prasátka, zelenina a sladký brambor. (V kečuánštině se sladký brambor jmenuje KUMAR/podobně jako Polynésané tomu říkají KUMARA /konec jazykového koutku/.) Nakonec ještě káva a zase ON THE ROAD do Limy. Tam dorážíme již za tmy. Večeře žádná, ale káva s dortíkem a šup do postele. Ráno vstáváme ve 3. hodiny a letíme do CUZCA. 

3. duben 2009
Otřes! Být na dovolené a vstávat ve 3. hodiny ráno?  To přece udělá jen magor! No a my dva. Rychlá hygiena a taxi na nás již čeká před hotelem. Jedeme vylidněnou Limou na letiště JORGE CHÁVEZ. (To je jméno peruánského pilota, který zahynul v roce 1910/ve věku 23 let/po přeletu Alp ze Švýcarska do Itálie. Ne, nejmenuje se to po tom socialistickém bláznovi z Venezuely, ten byl Hugo a už vlastně není vůbec.) Odbavení proběhne rychle a v tranzitu si vedle nás sedne jedna paní v klobouku a vyklube se z ní Češka. Jedna věc nás při odbavení totálně dostala. Když jsme, již bez zavazadel, procházeli poslední kontrolou a batohy nám projeli rentgenem, zahlédli jsme průhlednou, plastovou bednu, do které personál házel věci, které je zakázáno brát na palubu v příručních zavazadlech. Mezi různými pilníčky, nůžtičkami na nehty, kapesními nožíky a podobnými maličkostmi, se vyjímal sekáček na maso. Fakt nekecám, klasický, řeznický sekáček na maso asi tak 30 cm dlouhý. Prostě klasická výbava příručního zavazadla do letadla, ne?  Do Cuzca letíme AIRBUSEM A-321 společnosti TACA. Let je pohodový a po hodince se pilot šikovně trefí mezi vysoké kopce a přistáváme v Cuzcu na letišti ALEJANDRO VELASCO ASTETE. (Tak se jmenoval první peruánský pilot, který v roce 1925 přeletěl Andy z Limy do Cuzca.) Od hladiny Pacifiku jsme najednou ve výšce 3310 metrů. Jsem zvědav, jestli tu pro nás mají dost kyslíku na dýchání. Podle dohody na nás měl čekat někdo z hostelu, ale není tomu tak. Bereme si tedy taxi a za 15 solů míříme na PLAZA DE ARMAS, kde máme zamluvený pokoj v hostelu POSADA DEL CORREGIDOR. Petr by hned někam vyrážel, já bych šel odpočívat. Jsem velmi zvědav, co s námi udělá ta výška. A dozvím se to opravdu brzy. Vyjdeme asi 12 schodů do patra k pokoji a lapáme po dechu. Dokonce se mi trochu motá šiška. Petrovi taky. Na kávu si jdeme sednout na terasu s vyhlídkou na náměstí. Milá servírka kousek od nás dostala smyk a hodila opravdu pěkná záda. Ze soucitu dostává od Petra dáreček, medvídka v krabičce. Musíme pochopitelně ochutnat PISCO SOUR, což je národní nápoj. Kořalka pisco s citronem a našlehanou bílou pěnou.  Docela se to dá pít. Je mi blbě čím dál tím více a tak trávím převážnou část dne v posteli. Najednou se přižene bouřka a do střechy bubnují kroupy.  Pak se zase vyčasí a tak jdeme ven. Pomalu projdeme krásné náměstí a jdeme si sednout na večeři. Já do sebe nutím alespoň pár hltů dietní polévky. Nejde mi to, ale vím, že musím. Petr je v pohodě a já doufám, že budu již zítra taky, protože máme vyrazit na 2 dny na Machu Picchu. Večer nám neteče voda, takže na hygienu dojde až ráno. Večer je pěkná zima, ale mně je pod 4 tlustými dekami docela příjemně. Petrovi vůbec, protože má pocit, že ho ty těžké deky udusí, tak je ze sebe shodí. Ne na dlouho, protože pak mu je zase zima a nahazuje je opět na sebe. Tak tedy, snad dobrou…

4. duben 2009
Vstáváme před 7. hodinou, voda už teče a tak dáme spršku. Petr, ten se dočista zbláznil, protože se holí!! Fakt blázen. Jdeme na snídani do oblíbeného výklenku, odkud je ten krásný výhled na náměstí. V 8.30 již čekáme se sbalenými batohy před hotelem, kde by nás měl kdosi vyzvednout. Mají sice trochu zpoždění, ale pak přijede autobus, v něm tak 18 lidí, a vyrážíme.  Ještě, při kratičké zastávce na jiném náměstí, nám nějaká mladá ženská vrazí do ruky obálku, kde máme vstupenky na Machu Picchu a jízdenky na vlak do Aguas Calientes. Pak vyrážíme z města a šplháme do kopců. Nad Cuzcem míjíme památku jménem Sacsayhuaman, tu navštívíme až po návratu z tohoto výletu. Vjíždíme do SACRED VALLEY neboli (Posvátného údolí Inků. To se táhne mezi městy PISAC a OLLANTAYTAMBO podél řeky URUBAMBA. Tato posvátná řeka Inků se také nazývá VILCANOTA nebo WILCAMAYU.) Stavíme nejdříve v nějaké malé vesnici, kde se ostatní jdou podívat na výrobu jakési keramiky, ale my se s Petrem jdeme porozhlídnout kolem. Kopce všude kolem jsou krásné a myslím, že se nám výlet bude velice zamlouvat. Pak míříme do místa jménem PISAC. Tam, v pořádném horku, jdeme do kopce na vycházku asi 2 kilometry, prohlédnout si starou Inckou pevnost. Pro celou skupinu máme vlastního průvodce, který se jmenuje CARLO. Dává výklad ve španělštině a angličtině. Občas něčemu nasloucháme, ale většinou se věnujeme focení, protože fakta si lze vždy dohledat, ale fotky jsou věc výsostně osobní. Při výstupu k té pevnosti nás dostane jedna opravdu obézní Američanka.  Chceme si vyfotit jednu vstupní bránu, ale ona se tam pořád motá a tak ji slušně žádám, aby vypadla. Ona mě odzbrojí otázkou, proč si to chceme fotit? Je to snad něčím zajímavé?  Tlustá a blbá, stručně řečeno. Ameriko, promiň. Všude je spousta lidí a tak se snažíme, aby na fotkách nebyl takový nával. Cestou zpět se trochu couráme, aby ostatní odešli a amy měli více prostoru. Před nástupem do autobusu si dáváme FRESH, čerstvě vymačkanou šťávu z citronů a pomerančů, je to opravdu osvěžující. Jede se dál do místa jménem URUBAMBA, kde máme oběd. Koupíme si kupon a pak je to již bufet, kde si můžeme vybrat od polévky přes saláty, různá masa a přílohy, až po moučník a kávu. Sedíme při jídle na zahradě a vedle nás polehávají 2 černí psíci. Pak se vydáváme dál do místa jménem OLLANTAYTAMBO. Je to další z inckých pevností s úžasnými a obrovskými terasami.  Necháváme průvodce jeho osudu a sami si volíme tempo prohlídky. Jen občas slyšíme v dálce, jak svolává svou/naši/ skupinu voláním: „ Gruppo Carolo, gruppo Carolo“. Již při příchodu do pevnosti, na trhu se suvenýry, Petra zaujme jedna ženská, která tam prodává takový velký panenky z pytloviny. Při odchodu z pevnosti se tam hned staví a domlouvá si s ní, že mu to další den donese večer k vlaku, až se budeme vracet. Opouštíme celou skupinu, ta se vrací autobusem do Cuzca a my zůstáváme do večera a budeme čekat na vlak. Mám již nějakou dobu problémy s MONTEZUMOU, protože se mi mstí a to docela dost. Nasadil jsem sice léčbu, ale nevím, jestli bude účinná. Sedíme na terase jedno místního hotýlku, pod námi hučí prudká říčka a my popíjíme kokový čajík a zíráme na západ slunce nad okolními kopci, válejícími se v mlze. Vydáváme se na nádraží, což je asi 15 minut chůze z městečka. Vlak má jet ve 20.35, ale nakonec z toho je téměř hodinové zpoždění. Kupujeme si u jedné místní trho-ženy něco k pití a ona se nás ptá, jestli máme taky repelent. Nemáme, ale je pravda, že jsme trochu překvapený z toho, že je tu nabízí tolik lidí k prodeji. Ptáme se proč a ona nám vysvětluje, že Machu Picchu je vlastně v džungli a tam je spousta otravného hmyzu.  Kupujeme si tedy taky jedno balení, aby nás nic nesežralo. Do AGUAS CALIENTES  přijíždíme po 23. hodině. Na nádraží na nás čeká děvče z hostelu a taky průvodce. Tomu hned vysvětluji, že ho nepotřebujeme, ale je z toho velice překvapen a nervózní. Že prý s námi musí zítra jít, jinak má problém se svým šéfem. Vysvětluji mu, že jsem to já, kdo to platí a tak to budu já, kdo bude rozhodovat. Ujišťuji ho taky, že to není nic proti němu, ale my prostě chceme čas na Machu Picchu využít podle svého. Nechceme být vláčení s dalšími lidmi v rámci nějakého časového limitu. Prostě si to chceme užít podle sebe. To ho uklidní a dá pokoj. Děvče nás tedy vleče do kopce/jak jinak tady/do hostelu. Ten se jmenuje PIRWA a je to bratrský/či sesterský/podnik našeho hostelu z Cuzca. Je pozdě, jsme utahaní a chce se nám spát. Dáme krátkou, horkou sprchu a šup do postele. Milým překvapením jsou připravené deky, abychom neumrzli. Před usnutím Petr tvrdí, že prší. Uvidíme, uvidíme, ráno se ukáže.

5. duben 2009
Spí se nám celkem dobře, jen ráno kolem 5. hodiny nás budí lidi, kteří snídají kousek od našeho pokoje a vyrážejí na Machu Picchu, na východ slunce. Paka jsou to, protože i v tom polospánku slyšíme, jak zle je, protože venku leje.  Tak hezky otočit na druhý bok a ještě spát. My se chystáme vyrazit něco po 8. hodině. Snídaně byla tradiční, káva či čaj, máslo, džem, pečivo. Žádná fantazie! Přestává pršet, to je pro nás důležitá informace. Jdeme ke stanici malých autobusů MERCEDES, které nás vyvážejí nahoru, ke vchodu do areálu. Přibližně za 20 minut jsme tam. KONEČNĚ. Plní se mi /nám/ sen.  Pokud si dobře pamatuji, Petr řekl poprvé Machu Picchu, když jsme se vraceli z naší cesty do Kambodži a Vietnamu. Přišlo mi to jako nesmysl a bláznivý nápad. A jsme tu. Všechno je možné, nic není nemožné.  Okolní kopce se válejí v mracích a chuchvalcích mlhy a pohled je to naprosto impozantní. Chodíme, fotíme, točíme a jsme v naprostém úžasu. Ani otřepané klišé, že se to nedá popsat, nemůže vyjádřit opravdové pocity. Já, bezvěrec, se sám sebe v duchu ptám, co to bylo za sílu, která donutila indiány postavit něco takového právě v tomto místě. Natahat tisíce tun kamení do výšky 2400 m a postavit tak úžasný areál. Kde se v nich vzalo to puzení? Byla to „jenom“ touha být SLUNCI blíž, nebo něco víc? Víra? A jestli ano tak víra v CO?? Prostě jsem z toho naprosto unesen a současně zmaten. (Místo tápání nyní trochu faktografie: MACHU PICCHU /v kečuánštině  - Starý vrch/, jsou ruiny inckého kultovního města, ležící asi 400 m nad řekou URUBAMBA/posvátná řeka Inků/. Město, ležící ve výšce 2430 n.m., pochází z předkolumbovské doby/cca 1460-1470/ a nechal ho prý vystavět PACHACÚTEC YUPANQUI, což byl podle legend devátý panovník Incké říše, ale první, historicky doložený. Vládl v letech 1438-1471 a mimo jiné, nechal taky přestavět město CUZCO a postavit pevnost SACSAYHUAMAN. Machu Picchu objevil v roce 1911 americký archeolog HIRAM BINGHAM. Prý, když dorazil na Machu Picchu, tak tam žili dvě domorodé rodiny a prakticky nikdo o existenci tohoto magického místa nevěděl. Konec výkladu.) To ještě nevíme, že nás opravdový vrchol teprve čeká. Rozhodujeme se, že vylezeme na protější kopec, ze kterého je krásný výhled. Jmenuje se WAYNA PICCHU a je asi o 200 výše. V duchu mám obavy, že tam nevylezu a zkazím ten zážitek Petrovi. Bolí mě levé koleno a pochyby ve mně hlodají. Musíme se zaregistrovat u strážců parku, aby věděli, kolik lidí se vydá nahoru, a že se všichni vrátí. Každý den tam pouštějí omezený počet lidí. Ptám se jich, jak dlouho trvá to stoupání nahoru a oni s úsměvem tvrdí, že tak hodinku. Možná že jim, kteří skáčou po kopcích jako lamy a nepotřebují kyslík. My to zvládneme za necelé dvě hodiny. Je to naprostá šílenost. Prší, všichni to vzdávají a lezou naprosto vyčerpaní dolů.  Dokonce v jednom místě potkáváme obézního chlapa, který ztuhne na malinkatém schůdku v jakési křeči a není schopen jít ani dolů ani nahoru. My to vzdát nechceme a nesmíme. My se nahoru dostat musíme, prostě musíme. Je to opravdu náročné a vyčerpávající. Kluzké, úzké a nerovné kameny to dělají ještě složitější. Mnohokrát cestou vzdáváme hold našim botám. Muchas Gracias Mister SALOMON, Váš CONTAGRIP nás drží na cestě tak spolehlivě, že si připadáme jako gekoni. Každých 8-10 schodů dělám kraťoučkou přestávku, abych popadl dech a dostal trochu kyslíku do plic. Pod vrcholkem ještě přichází poslední chuťovka. Musí se prolézt jakýmsi tunýlkem, spíše tedy „ďourou“, ve skále. Pro zdravého člověka je to brnkačka, já ale se svým tuhým hřbetem dumám, jak se dostat tam a hlavně, jak se dostat ven. Batoh sunu před sebou, pak ho podám Petrovi a opřen o šutry v jakémsi šišoidním zakřivení se opravdu protáhnu tou dírou ven. Připadám si jako hadí muž a chci být venku už. / V každém případě nejsem bezpáteřní, to opravdu cítím. / Ještě pár stupínků po dřevěném žebříku a jsme tam. Podařilo se to. Nemohu tomu uvěřit a Petr asi taky ne. Jsme na vrcholku a vše okolo máme jako na dlani. Najednou cítím, že se mi derou do očí slzy a stékají po zarostlé tváři. Slzy jako hrách, fakt že jo. Nechám je být, ať se kutálejí, je opravdu proč. Rád bych popsal ten pocit, ale to prostě nejde. Nejde. Sešlo se nás tam celkem 8 bláznů. My dva, jeden Bulhar, 3 kluci a 1 děvče z Argentiny a jedna místní Peruánka z Cuzca. Potvrzuje se, že silné prožitky sbližují i naprosto cizí lidi. Najednou se všichni zdravíme, bavíme, fotíme, dělíme se o vodu či ovoce.  Celá tahle chvíle je naprosto nepředstavitelná a vychutnávám si to plnými doušky.  To mi z hlavy dokáže vymazat jedině pan Alzheimer, až se staví. Jinak je to tam navždy. Petr tam leze po šutrech, aby mohl udělat co nejlepší záběry, a mně se svírá řiť, když ho, kamzíka, vidím, jak tam skáče. Nechce se nám to ukončit, ale musíme. Jeden strážce nás cestou nahoru varoval, abychom se vraceli stejnou cestou, protože ta „návratová“ bude kvůli dešti příliš nebezpečná. Jenže my jsme to dokázali a vrátili jsme se dolů po ní. Místy jsme jistili toho Bulhara, protože ten šílenec měl na nohách naprosto hladké tenisky. Asi chtěl zemřít na Machu Picchu, jenže my, kluci ze „socialistického tábora“, jsme mu soudružsky pomohli přežít.  Vracíme se na Machu Picchu a využíváme skutečnosti, že je tam málo lidí a tak fotíme a fotíme a fotíme. Strávili jsme tam celkem asi 6,5 hodiny a bylo to celé nádhera. Před odjezdem dolů si dáme nejdražší Coca-colu a sendvič z celé cesty. Pro jednoho to stálo asi 360 Kč. No ale nekupte to, za ty prachy. V Aguas Calientes máme ještě dost času na vlak a tak kupujeme nějaké suvenýry a sedáme si na výborné cappuccino. Sedíme, srkáme dobré kafe a rovnáme v sobě dojmy. Vlak nám jede v 18.03 a kupodivu přesně na čas. Naproti nám sedí ve vlaku nějaký mladý chlap a tak divně se tváří. Po krátkém čase usíná, ukolébán drncáním pomalu jedoucího vlaku. Najednou se probere a naznačuje mi, že chce blít. Jen se modlím, aby to nehodil na mně. Ukazuju mu, kde se v tomto vlaku zvrací a on to naštěstí stíhá. Asi za 2 hodiny jsme v Ollantaytambu a tam opravdu na Petra čeká ta, která mu slíbila přinést objednanou panenku ke vlaku. To jsou služby! Z Ollantaytamba jedeme v našlapaném minibusu ještě 3 hodiny přes kopce do Cuzca. Naštěstí je tma jako v pytli. V hostelu opět neteče voda a tak jdeme spát, špína - nešpína, krásně se usíná. Ještě před tím ale jdeme zhltnout kuřecí dietní polévku. A šup do postele. Noc je náročná, velmi náročná. Vrátil se Montezuma, aby se mstil celou noc. PROČ?  Nedá se nic dělat, počátek léčby jsem podcenil a tak nasazuji Ercefuryl. Snad to zabere nebo se pos..    

6. duben 2009
Celou noc svádím boj sám se sebou a s Montezumou. Je to zarputilý bojovník a nedopřává mi oddechu. Ráno jsem nevyspalý, ale neposraný. Sláva. Petr spal, jako vždy, sladce a hluboce. Po božské a kýžené sprše se jdeme nasnídat. Já do sebe soukám pouze suchý chleba a čajík. Na ulici chytíme taxi a za 8 solů se necháme vyvézt nad město, do výšky 3701 metrů nad mořem, k pevnosti SACSAYHUAMÁN. (Je to impozantní komplex skládající se z 3 valů/nejdelší měří asi 400 m/, které jsou poskládány z obrovských vápencových balvanů. Některé kameny jsou vysoké až 6 metrů. Jsou dokonale opracované a zapadají do sebe naprosto přesně. Tak přesně, že mezi ně nelze zasunout ani papír.  Odhadovaná váha největších kamenů je 120 až 200 tun a celkem bylo použito přibližně 6000 m3 vápence. Napadá mě podobná otázka jako na Machu Picchu. Proč, proboha proč? Pro BOHA? Asi ano. Dodnes se nepodařilo objasnit, jak a proč tato stavba byla postavena. Jedna z teorií tvrdí, že to bylo opevnění. Druhá, že smyslem celé stavby bylo jen vytvořit tvar hlavy PUMY. Při pohledu shora prý i město Cuzco má tvar pumy. To je ostatně posvátné zvířátko Inků. Kámen ze Sacsayhuamánu používali Španělé při stavbě chrámů v Cuzcu /Konec doučování/.) Je odsud krásný výhled na celé město Cuzco a jeho okolí. Potkáváme tam jeden nesympatický pár Čechů a pár sympatických Američanů. Jsou to první Češi, které jsme tu potkali /vlastně včera na Machu Picchu jsme taky potkali mladého Čecha, ale ten už mluvil se španělským přízvukem, protože žije a pracuje v Limě/. Jak se tam potulujeme, navěsí se na nás jeden mladý místní a snaží se nám něco prodat. Není ani moc otravný, má sofistikovanější způsob. Začne se s námi bavit, a že prý je šaman a umí číst z ruky. Něco luští z té Petrovy ruky a při tom povídá a povídá.  Pak odcházíme, chytíme taxi a vracíme se do města. Chceme do centra, ale to je pro dopravu zavřené. Je totiž Svaté Pondělí, první den Velikonočního týdne a pro místní je to nedůležitější den. To jsme nevěděli, ale pochopíme to později. Řidič nám říká, že ve městě budou spousta lidí a nějaká slavnost přímo na Plaza Mayor. Tak se na to těšíme. Máme štěstí, dostáváme poslední volná místa ve výklenku nad náměstím v naší restauraci. Je tam spousta lidí a na náměstí se něco děje. Vedle nás se taky něco děje. Sedí tam jeden velmi nesympatický, až odporný, Američan v klobouku a s ním nějaký mladý kluk. Přestože se snaží mluvit tiše a opatrně, je jasné, že pán je na kluky a kluk je prostitut. Při veškeré toleranci, které jsem schopen, jsou tyhle dva lidí naprosto odporný.  Ne kvůli jejich orientaci, ale kvůli jejich chování. To jen na vysvětlenou, abych nebyl nařčen z homofobie. Venku se však začínají dít věci. Najednou se dá do pohybu pestrobarevný průvod, v jehož čele jsou neseny máry a na nich je ukřižovaný černý Kristus. Říká se mu SEŇOR DE LOS TEMBLORES - v kečuánštině Taytacha Temblores. Znamená to Pán zemětřesení a má ochraňovat před přírodními katastrofami způsobenými zemětřesením. Přihlížející na něj házejí jakési červené kvítky a je to celé úžasná podívaná. Takto ho budou tahat po městě celé odpoledne a večer se vrátí na náměstí. My se vracíme večer na náměstí taky. Je tam plno, později úplně plno, což znamená desetitisíce lidí, několik televizních přenosových vozů, hasiči, policie, prostě blázinec.  My jsme tam asi od 18. hodin, ale hlavní divadlo má začít asi až za dvě hodiny. Fascinuje mě, že jsou lidi nesmírně spořádaní a dokonce vyhánějí každého, kde by chtěl šlapat na trávník. Najednou je náměstí úplně nacpané lidmi, hlava na hlavě a já to odnesu poblitou botou. Vedle mě stojí rodina s pubertálním synem, kterému se neudělá dobře a hodí šavli. Stačím uskočit, abych nebyl šavlí probodnut a poblit celý. Pak už mě ten ukřižovaný chudák nezajímá a jdu si umýt nohu, tedy botu. Petr zůstává a vše se snaží točit. Když to celé skončí, je na náměstí šílená tlačenice. Dovedu si dobře představit, že při podobných akcích někoho ušlapou. Když opadne největší nával, jdeme se ještě courat po náměstí a něco koupit. Pak jdeme na večeři. Zase si dávám dietní polévku a taky kávu. Než se odeberu do pokoje, pokouším se z cestovky, která nám zajišťovala výlet na Machu Picchu, vyrazit nějakou slevu. Nesplnili to, co slíbili a co bylo zaplaceno. Vymlouvají se jeden na druhého, kroutí se jako hadi. Ještě, že už odjíždíme zítra. Voda zase poteče až ráno, tak šup do postele. Čistota stranou. Brou, brou..

7. duben 2009
Spíme dobře, jen Petr si ve 3. hodiny ráno dělal rekapitulaci dosavadního průběhu naší cesty. Je ON normální, tedy je TO normální? Celou noc prší a přestává, teprve když vstáváme, což je asi v 6. hodin. Jdeme na poslední snídani v hostelu a čeká na nás DELI, což je jedno děvče z té cestovky. Během snídaně si ještě vyjasňujeme důvody mé reklamace a světe div se, vyrazím z ní 20 USD jako slevu na výlet na Machu Picchu. Jsem prostě dobrej, skromnost stranou! Před hostelem už je naše taxi a odváží nás na místo, odkud vyjíždí autobus společnosti INCA EXPRESS. Čeká nás přejezd přes ALTIPLANO do města PUNO, které leží na břehu jezera TITICACA. Na cestě projedeme nevyšším místem této trasy, průsmykem LA RAYA, který leží ve výšce 4335 m.  První zastávkou je místo, které se jmenuje ANDAHUAYLILAS a leží 3150 m nad mořem. Je to malinkaté městečko, spíše vesnice, kde je úžasný katolický kostel s nádhernými malbami na dřevěných deskách.  Jmenuje se (TEMPLO SAN PEDRO a byl postaven v roce 1631/jiný zdroj uvádí 1621 či dokonce 1580/. Říká se mu Andská Sixtinská kaple, pro výjimečně krásné malby.) Uvnitř probíhá pomalá restaurace a nesmí se tam fotografovat. Před kostelem je malý trh a na něm krásné, pestrobarevné indiánky. Jedeme dál a stavíme v místě zvaném RAQCHI, které leží ve výšce 3460 metrů nad mořem. Je to významná incká památka, protože zde jsou ruiny chrámu (WIRACOCHA, který měřil 92 x 25,5 metrů a jeho zdi, vyrobené z vepřovice, byly vysoké 18 – 20m.) Projdeme si celý komplex památek a pokračujeme dál.  Asi na 10 minut zastavíme v místě zvaném SAN PEDRO, je to v podstatě taková pastička na turisty. Občerstvení a obchody s různými suvenýry, ale hlavně svetry, šály, čepice, rukavice. Vše z vlny alpaky a nesmírně barevné. Na zahradě se nám předvádí lama, alpaka, guanaco i vikuňa. Každá jiná. Petr zaleze do domečku, kde asi bydlí morčata a dělá jim tam inspekci. Další zastávkou je SICUANI, kde máme oběd v pěkné zahradní restauraci. Hrají nám k tomu muzikanti a pochopitelně snaží, abychom si koupili jejich poslední CD. Petr to skutečně udělá. Oběd je formou bufetu a je to dobré.  Najednou se u mě hlásí o slovo (?) mocný Montezuma. To zas budou radosti.  Pokračujeme dál, na nejvyšší bod dnešní cesty, průsmyk La Raya. Není to daleko, ale mně to připadá nekonečné.  Svádím nerovný boj s Montezumou, a jestli nebudeme brzy nahoře, prohraju a to bude průs..švih.  Konečně jsme tam!! Nekoukám nalevo či napravo, koukám jen, kde a jestli vůbec jsou tu záchody. Jestli ne, jdu kamkoli. Sláva, hurá, jupííí, mají tu WC!!! Je to opravdu blesku rychlá záležitost a mohu utřít pot z čela. Opocen jsem byl ale nejen na čele. Neprohrál jsem, nebyl jsem potupen!! Pak již se mohu v klidu kochat pohledem na vrcholek průsmyku a jít se hezky s Petrem vyfotit u značky se jménem a nadmořskou výškou. Dostanu od Petra dobře míněnou přednášku o focení a kompozici. Je to kulantní a laskavý způsob jak mi říct, že jsem jelito a fotím jako debil. Jenže mně to je jedno. Já jsem prostě rád a šťasten, že jsem se neposral. Nesprávná kompozice snímku je mi v této chvíli ukradená. Jsme tedy ve výšce 4335 metrů nad mořem a na dalších několik dnů to je náš výškový rekord. Pokračujeme dál, do místa jménem PUKARA, které je ve výšce 3860 metrů nad mořem. Je to malé městečko, kde je pěkné muzeum keramiky a také pěkný kostel. Ten si fotíme, zatímco ostatní jsou ve zmiňovaném muzeu. Pak Petr objeví jedno místní děvče. Pravda, zdá se, že děvče je starší než my oba dohromady, ale Petrovi se líbí a tak je fotím, jak se k sobě tisknou na chodníku.  Když odcházíme, děvče začne hulákat, že chce ještě nějaké peníze. Já za úplatu fotím místní děti a pak zapadneme také do muzea.  Dochází zde k obrovské tragedii. Petr NEMÁ toho malého oranžového hajzlíka, který s námi cestoval již z Prahy a byl focen na všech zajímavých místech. Hledáme, pátráme, voláme, prosíme, ale nikde není. Asi zůstal v Cuzcu. Shodneme se s Petrem, že se mu v tom Cuzcu natolik líbilo, že tam zůstal. My ale musíme dál a po nějaké době projíždíme ošklivým městem JULIACA. Je tu i letiště a lítají sem letadla i z Limy. Pokračujeme po Altiplanu a scenerie kolem silnice je úžasná. Ještě posledních 45 kilometrů a jsme tam. Vlastně tady. Vítá nás PUNO, které leží na břehu jezera TITICACA, ve výšce 3860 m. Na autobusovém terminálu na nás čeká ALBERT a veze nás do svého hotelu TOTORANI. Je to útulný hotýlek a na uvítanou si dáme výbornou kávu. Na pokoji máme dokonce radiátor na topení. Tuším, že se nám tu asi bude líbit.

8. duben 2009
V noci mi někdo přivřel kyslík. Vzbudil jsem se asi v 1:00 hod. a hledal, co se tu dá dýchat. Po třech hodinách jsem se vzbudil zase a hledal a hledal. Pravda, takhle vysoko jsem ještě v posteli neležel a je to znát. Vstáváme v 6. hodin a jdeme na snídani, protože v 7. hodin bychom měli odjet na celodenní výlet na jezero. Vážně přemýšlím, že nepojedu, protože se mi zase neudělalo dobře, ta výška mi dává zabrat. Piju jen hořký čaj a žmoulám suchou housku. Nakonec jedu také, ale s obavami. Jak praví proslulá hláška pana Kemra: „Chčije a chčije“. Na lodičce se nás usadí 25 včetně průvodce a vyrážíme na jezero. Nejdříve zastavíme na jednom z ostrovů UROS, což je asi 25 minut plavby. Vylezeme na rákos, ale za chvíli zase sedíme v lodi, protože prší a je hnusně. Měníme tedy itinerář a jede se na ostrov TAQUILE. Cesta tam trvá asi 2,5 hodiny jízdy. Mezitím se krásně vyčasí a my vylézáme z lodi do sluníčka. Stoupáme do kopce a míříme k jedné místní komunitě. Cestou potkáváme opravdu zajímavé figury. Místní děti, pár krásně vyšňořených chlapů a žen. Všichni září barvami. (Ostrov TAQUILE má necelých 6 km2 a žije na něm několik komunit Kečuánců, celkem asi 1700 lidí. Nejvyšší bod jezera je ve výšce 4050 metrů nad mořem.) Jdeme do jedné z místních komunit, průvodce/poloviční Kečua/ nám dá výklad o historii a způsobu života místních lidí. Předvedou nám dokonce nějaké tanečky a za to si kupujeme nějaké drobnosti, které sami vyrábějí. Pak u nich máme oběd a je to dobré. Nejdříve nějaká zeleninová polévka a pak místní specialita, pstruh z jezera Titicaca. Pstruh je výtečný.  Míříme zase na loď, tentokrát ale do přístaviště na druhé straně ostrova. Lodička jede cik-cak, ale hlavně jede pomalu. Je krásné, slunečné počasí a my si pěkně poklimbáváme. Když konečně zase dorazíme na rákosové plovoucí ostrovy UROS, začínají se v dálce na obloze objevovat temné mraky. (Na jezeru Titicaca je prý celkem 42 plovoucích ostrovů. Ostrovy jsou z rákosu, kterému se zde říká TOTORA a roste na jezeře. Místní lidé,/celkem asi 2000/jsou z kmene UROS, ale mluví jazykem AYMARA. To vede občas k mylným informacím, že jsou to AYMAROVÉ. Lidé kmene UROS přestali používat svůj původní jazyk zhruba před 500 lety, když tu vládli Inkové. Také se o nich říkalo, že mají ČERNOU KREV, protože prý necítí chlad.) Na to asi něco bude, protože jsme viděli malinkaté děti, sice oblečené, ale po rákosu běhaly bosé.  Dostane se nám výkladu od průvodce a dokonce nám předvedou maličký model rákosového, plovoucího ostrova. Kolem sedí několik žen a vyrábějí různé suvenýry, od keramiky po vyšívané látky. Všechno je krásně pestrobarevné s indiánskými motivy. Neodoláme a kupujeme si jednu takovou krásnou výšivku. Všechny ženy mají dlouhé černé vlasy, spletené vždy do dvou copů. Do konce těch copů mají vpletené velké barevné bambule. Každá má ty bambule v jiné barvě. Taky si všímám velkého kontrastu. Před jednou z těch rákosových chýší, kde žijí, je postaven SOLÁRNÍ panel. To jsou paradoxy. Jezero je zde hluboké 20 metrů a tloušťka ostrova je 3 metry. Domácí nám pěkně zazpívají, ovšem ještě předtím zaperlí 2 kluci z USA, kteří namístě vyseknou krásně „zarapovanou“ píseň a sklidí všeobecný potlesk. Pak dostaneme od místních děvčat dáreček na krk a loučíme se. Jsme odvezeni na krásném rákosovém člunu RA na vedlejší plovoucí ostrov a pak již vyrážíme zpět. Míjíme velkou bílou budovu postavenou na blízkém břehu. Je to původně veliká věznice, dnes přestavěná na komfortní hotel.  Blížíme se k Punu a začíná pršet. To jsme ale šťastná čuňátka. Jen tak dál. V hotelu si dáme malou, lehkou večeři. Koukneme na internet a jdeme spát. Zítra jedeme do BOLÍVIE. To to letí, to to letí.

9. duben 2009
Vstáváme brzy a po snídani, v 7.30, odjíždíme na autobusový terminál. Albertova sestra s námi jede k autobusu, aby vše klaplo. To je od ní milé, ostatně, celý pobyt u nich v hotelu byl velice příjemný. Zaplatíme 1 sol odjezdovou taxu a sedáme do autobusu. Ten je plný, většinou cizinců, kteří jedou do Bolívie, do Copacabany. Cesta trvá asi 3 hodiny. Nejdříve stavíme v místě, které se jmenuje KASANI a je to přechod z Peru do Bolívie. Musíme vystoupit z autobusu, nechat si dát výstupní razítko a pěšky přes hranici. Tam se postavit zase do fronty a obdržet zase razítko do pasu.  Nasednout do autobusu a jede se. Za pár minut jsme v COPACABANĚ.  Nejdříve ale musíme zaplatit 1 Bolívian vstupní taxu. Vybírají to takový dva chlápci, co vypadají jako fízlové nebo jako domobrana. Hned je vidět velký rozdíl mezi Peru a Bolívií. Bolívie je nesmírně chudá a současný president (EVO MORALES, mimochodem první indiánský president), je hodně, hodně nalevo a velký populista. Vystupujeme z autobusu, který pak pokračuje do La Pazu. Čeká na nás domluvený průvodce. Jmenuje se VICTOR a je to milý, sympatický chlapík. Minibusem nás odveze do nedalekého hotelu UTAMA, kde si spolu dáme dobrý oběd. Zase je to pstruh z jezera Titicaca a zase je výborný. V hotelu si necháme uschovaná zavazadla a bereme si jen malý batoh, protože odjíždíme malou lodí přenocovat na ISLA DEL SOL. Kocábka nám odjíždí asi v 13.30 a plavba potrvá tak 90 minut. Do Copacabany se sjíždějí lidičky z blízka i z daleka, protože nazítří mají tradiční oslavy a zde v Copacabaně jsou obzvláště vyhlášené. My však míříme do místa, kde bude klid a pohoda. Na lodi s námi jsou místní domorodci, mezi nimi jedna obzvláště obézní dáma a také dost cizinců. Je to nějaká parta Angličanů či Američanů. Přistáváme u malého mola, na jižní straně ostrova (ISLA DEL SOL. Na ostrově žije kolem 800 obyvatel, které živí zemědělství a stále více také cestovní ruch.  Podle incké pověsti bůh WIRACOCHA  stvořil ve vodách posvátného jezera TITICACA slunce, proto ISLA DEL SOL a měsíc, proto ISLA DE LA LUNA/menší ostrov poblíž/. Pověst dále praví, že z jezera vyšel otec Inků, MANCO CAPAC a matka Inků, MAMA OCCLO. Byli to nejen sourozenci, ale také manželé. /Konec přednášky/.) Hned kousek od mola si prohlížíme starou inckou pevnůstku, jmenuje se PILKOKAINA. Po vrstevnici pak pomalu stoupáme na vrchol ostrova. Několikrát zastavujeme a kocháme se úžasnými pohledy na jezero. V terasách, kde pěstují zemědělské plodiny, občas zahlédneme nějaký klobouk. Kdosi tam obdělává políčko. Najednou se v dálce objeví zasněžené vrcholky hor. Ve vzdálenosti asi 30 -50 kilometrů, na pevnině, se majestátně tyčí pohoří CORDILLERA REAL. Úplně nám to bere dech, je to pohled, který se nedá zapomenout. Stoupáme dál a na chvíli zastavíme u jedné maminy s dítětem, která nabízí nějaké suvenýry a Petr pochopitelně neodolá. Jdeme dál a před námi vidíme jinou holčičku s mámou, obě mají na zádech naložený náklad a stoupají do kopce. Victor nám říká, že nesou krmení pro oslíky nahoru do vesnice. Oslíci totiž celý den tahají ve vacích vodu z jezera. Stoupáme dál, projdeme malou vesnici a najednou máme na našem GPS výšku 4001 m! Byli jsme sice už výš, ale poprvé budeme spát v takové výšce. To jsem tedy zvědav. Jdeme dál ještě asi 600 metrů a jsme v cíli. Hostel PHALLA KHASA stojí osamocen na úžasném místě. Patří to jedné rodině a my asi budeme jediní hosté.  Vypijeme dva šálky kokového čaje na uvítanou a rychle bereme kameru a foťák, protože se bude brzy stmívat a je krásná chvíle na focení. Jdeme na jakýsi ostroh vysoko na srázu nad jezerem a zastavíme u slaměného kříže. Nejdříve jen stojíme v úžasu, neschopni slova a prostě zíráme. Po výstupu na Wayna Picchu je tato chvíle druhým silným okamžikem, kdy se mi zase lesknou oči.  Pocity mám téměř totožné jako na Machu Picchu. Pak se vzpamatujeme a fotíme a fotíme. Objeví se tam nějací dva kluci z Argentiny a tak je poprosíme, aby nás tam vyfotili. Kolem je božský klid a nepopsatelná krása. Skoro za tmy se vracíme do hostelu a těšíme se na večeři. Objednáme si zase pstruha, tentokráte je obzvláště výtečný. Jsme unavení a tak si dáme rychle kávu a pak jdeme spát. Měla by nám téct slíbená teplá voda, ale neteče. Už nás to ani nepřekvapí a tak špinaví, ale šťastní vlezeme do pelechů. Usneme brzy, ale já se po 2-3 hodinách probudím a už nemohu spát. Chybí mi kyslík, každý třetí nádech je jen sípání a „dodýchávání“. Takhle to protrpím až do rána. Přesto toho nelituju, stálo to za to. Fakt, že jo.

10. duben 2009
Snídani máme domluvenou na 8.30, ale meškáme. Petr zapomněl přetočit iPhoníka na místní čas/v Bolívii je o hodinu více proti Peru/. Po snídani se loučíme s domácími, dětem dáme nějaké pastelky a propisovačky, a vyrážíme na cestu k přístavišti, tentokráte jinému. Je to asi 40 minut chůze z kopce. Zase nám prší, ale snad to nebude na dlouho.  Procházíme vesnicí a dolů sejdeme po starých inckých schodech, které tu jsou již po mnoho staletí. V přístavišti jsou spousty lidí a málo lodiček. My ale jízdenky máme a tak se na jednu loď rychle vecpeme. Je úplně plná a Petr dokonce najde místo k sezení jen na zemi. Naštěstí přestává pršet a tak lidičky na střeše lodě zatím sedí relativně v suchu. Těsně před přistáním v Copacabaně se déšť vrací, ale není to nic hrozného. Město je narvané davy lidí, kteří sem přijeli na ty jejich slavnosti. Navíc je Copacabana pro tento svátek historické a posvátné místo. Jdeme do kopce, opět do hotelu UTAMA, kde jsme si včera nechali zavazadla. Máme zamluvený oběd, a co myslíte, že to bude? Ano, správně, výjimečně je to tentokrát pstruh. Já si ale dávám jen výbornou zeleninovou polévku a pstruha přenechávám Petrovi. Autobus by měl odjíždět asi v 12.30, ale máme téměř 2 hodiny zpoždění. Tak se povalujeme v hotelové hale a dáváme se koka tea. Pak taxíkem míříme ke stanovišti autobusu. Na ulicích je šílený zmatek a chaos. Vůbec se nemůžeme dostat z města. Zkoušíme to nejdříve jednou stranou a pak zase jinou. Konečně se nám podaří vymotat se z Copacabany a začínáme stoupat do kopečků, do výšky asi 4 100 m. Pak sjíždíme zase ke hladině jezera Titicaca, do městečka TICINA. Zde překonáváme úžinu na lodičce, zatímco náš autobus je převážen na větším trajektu. Na druhé straně úžiny, po krátké pauze, sedáme do autobusu a vyrážíme na La Paz. Podél cesty vidíme, že na spoustě míst ve vesnicích se hraje fotbal. To je obvyklá součást oslav toho jejich svátku. Jedeme zase přes ALTIPLANO a najednou se nám naskytne krásný výhled na pohoří CORDILLERA REAL a krásnou zasněženou horu CHACALTAYA, která měří přes 5400 metrů. Po 3 hodinách jízdy vjíždíme do EL ALTA, což je jedna část souměstí EL ALTO – LA PAZ. El Alto je na náhorní plošině nad La Pazem. Dění na ulicích a „pořádek“ nám silně připomínají Indii. Je to prostě šílený bordel, špína, chudoba. Tady musejí mít presidenta Moralese hodně rádi, protože jeho jméno je načmáráno všude kolem. Autobusem zajíždíme k letišti, aby pár spolucestujících z autobusu, kvůli zpoždění, stíhalo letadlo. Pak již míříme dolů do LA PAZU.  Padáme do města jakoby do propasti, dech se tají při tom pohledu na město pod námi. Neuvěřitelné. Autobus končí u našeho hotelu MILTON. Ostatně autobus je provozován společností MILTON TOURS. Samotný dojezd k hotelu je zase síla. Proplétáme se úzkými uličkami, všude tisíce lidí, obchodníků, stánků. Ty neuvěřitelné figurky jsou všude kolem. Myslím, že se tady máme na co těšit. Ubytujeme se a chceme si dát něco k večeři. Je svátek a tak prý musíme někam do centra. Necháme si ukázat směr, vezmeme si plánek a jdeme dolů z kopce. Rychle zjišťujeme, že v La Pazu asi nebude mnoho ulic, které jsou rovné a nevedou z nebo do kopce.  Asi po 15 minutách dorazíme na rušnou třídu, kde zapadneme do nějaké pizzerie a kupodivu si tam dáme pizzu. Není to špatné, ale zázrak to rozhodně není.  Vedle pak objevujeme velice příjemný a čistý podnik, který se jmenuje BROSSO. Je to taková velkovýkrmna pro stovky lidí, ale je tu velice čisto a „kulturno“. Dáváme si vynikající kávu, k tomu dortík a do ouška nám hraje mladý klavírní virtuos. Vracíme se, stoupáme, spíš se ploužíme, do kopečka k hotelu. Pod sprchu a spát, protože jsme docela utahaní. Pod oknem nám hraje nahlas reprodukovaná muzika, ze stánku na ulici s rychlým občerstvením. Mám silné obavy, že nebudu moci spát. V tom případě bych ráno měnil pokoj. Tak tedy dobrou noc, Bolívie..

11. duben 2009
Mé obavy se naštěstí nenaplnily a spal jsem dobře. Je ráno a pod okny hotelu právě začíná trh. Ulice bude na víkend uzavřená a zaberou ji trhovci se zeleninou, ovocem, rybami, kuřaty a vším možným. Když po snídani vyjdeme ven, vidíme, že ulice je plná stánků a úžasných pestrobarevných figurek. Oči z toho až přecházejí. Předtím však konečně potkáváme ELIZABETH. To je ta roztomilá paní, se kterou jsem přes internet domlouval všechny detaily našeho pobytu v Bolívii. Je moc milá a malá, ochotná s čímkoli pomoci.  Domlouváme si s ní na odpoledne auto s řidičem na projížďku po La Pazu. Teď však vyrážíme na WITCHES MARKET neboli Trh čarodějnic. (Mercado de Hechiceria nebo také Mercado de las Brujas, to jsou místní názvy tohoto místa. Lze tu koupit různé byliny, přírodní léčiva a další prostředky používané k vyvolávání či odhánění různých, dobrých i zlých, duchů. Ty jsou nedílnou součástí každodenního života místních lidí. Najdete tu nespočet sušených bylin, semínek, různých částí žab a hmyzu. Vše používáno při rituálech. Nejvyhlášenější jsou sušená embrya lam. Místní obyvatelé je pohřbívají do základů nových budov. Je to vlastně oběť bohyni PACHAMAMA, která má ochránit dělníky před nehodami, a také má přinést štěstí v podnikání. Chudí obětují sušená embrya, od majetných se očekává obětování živé lamy. /Konec přednášky/.) Jsou to v podstatě 2 uličky nedaleko hotelu, plné obchůdků se suvenýry a krásně barevné. Neodoláme a hned na začátku vycházky si zkoušíme slušivé čepice z vlny ALPAKY. To je však jen zkouška, kupovat budeme až při návratu z vycházky. Vlněné výrobky jsou k vidění na každém kroku. Nakoukneme do jednoho obchodu, kde nám jsou ukázány nádherně barevné, tkané koberce. Šmejdíme také v v obchůdku s kytarami a charangy. Některé jsou dokonce ozdobeny kůží pásovce. Všude jsou samé suvenýry a nám se líbí figurky, které zobrazují PACHAMAMU, což je indiánský symbol MATKY ZEMĚ/původně incká bohyně plodnosti/. Objevujeme sympatický obchůdek, kde se nabízejí ke koupi již zmiňovaná vysušená embrya lam a prasátek. Petr pochopitelně neodolá a jednu suchou lamičku si koupí. V dalším obchodě, mimo amuletů, talismanů či bylin, jsou ke koupi různá sušená zvířata a u stropu visí i sušený netopýr. Hrůza, děs běs. Jsou to opravdové čarodějnice. Procházíme dalšími uličkami, a protože je horko, sedneme se kdesi na chvíli a dáme si nějaké pití.  Procházíme ještě několik ulic, které jsou plné lidí. Všude jsou na chodnících stánky a prodává se naprosto všechno a všude. Proplétáme se v tom mumraji a pomalu míříme zpátky k hotelu. Hodně se nám líbí malé autobusy, které tu jezdí. Jsou to krásně barevné americké typy, staré tak 50 let.  Téměř všechny mají na přední masce různé ozdoby, jak Rolls Royce.  Nádhera. Cestou zpět si kupujeme již obhlédnuté čepičky z alpačí  vlny. v 15. hodin nás v hotelu vyzvedne řidič MARTIN a nejdříve nás vyveze na jedno místo, odkud je krásný výhled na La Paz. /Cestou ale ještě měníme USD. U legálních vekslaček máme kurz 1 : 7., což je docela dobré. / V dálce dokonce zahlédneme Mount Illimani, což je šestitisícovka a říká se jí STRÁŽCE LA PAZU. Zjišťujeme, že v celém La Pazu fakt není jediná ulice, která by byly vodorovná, nebo alespoň skoro rovná. Výškový rozdíl v La Pazu je přibližně 1200 m, takže všechno je opravdu z nebo do kopce. Jinak to ani nejde. Martin nás veze skrz město „dolů“ a zastavíme se v jednom z parků, již v honosnější části města. Tady objevíme sochu Ludwiga van Beethovena. Divíme se, co tu Ludwig hledá. Děláme pár fotek, dokonce vidíme i dům, kde bydlí současný president EVO MORALES. Je to socialista a tak bydlí skromně. My míříme do nejbohatší části města, stále dolů z kopce. Rozdíl mezi místem, kde bydlíme v hotelu a místem, kde jsme právě teď, je obrovský. Nahoře je hlava na hlavě, bordel, špína a tady jsou krásné vily, tenisové kluby, zábavní parky. Prostě dva různé světy v jedné Bolívii. Stavíme a jsme v místě zvaném VALLE DE LA LUNA neboli Měsíční údolí. Erodovaná hornina bizarních tvarů, opravdová pastva pro oči. Fakt to vypadá jako měsíční krajina. Strávíme tam asi 20 minut, a protože se stmívá, vracíme se zpět, „nahoru“ do města. Necháme se vysadit u včera objeveného BROSSA a jdeme na večeři. Vybereme si cosi a pak jen zíráme, protože jsou to obrovské porce masa a zeleniny. Bojujeme, ale to se fakt sežrat nedá, taková nálož. Nakonec dobrá káva a zpět do hotelu. Do kopce, jasně že do kopce. Jo, abych nezapomněl, objevili jsme krásného „náhradníka“ za toho oranžového hajzlíka, který nás opustil v Cuzcu. Tento je zelený a vypadá jak zhulený. Jdeme spát a těšíme se na další den. Čeká nás výlet do COROICA po „silnici smrti“. Hu, hu, hu, už se bojím. Tak dobrou.

12. duben 2009
Opět se nám spalo dobře, ostatně Petrovi vždy a všude. Po snídani, kolem 7.30 vyrážíme s řidičem Martinem a průvodcem Viktorem směrem do COROICA. Nejdříve vyjíždíme z La Pazu. Tedy vlastně vystoupáme z La Pazu, protože cesta vede cik-cak stále nahoru a nahoru a ještě výš. Vystoupáme až do průsmyku LA CUMBRE ve výšce 4635 metrů, což nám ukazuje naše navigace. Uf, takhle vysoko jsme ještě nebyli. Děláme si asi 15 minut přestávku, abychom si vychutnali tu nádheru. La Cumbre je vstupní brána/od La Pazu/ na pověstnou SILNICI SMRTI – DEATH ROAD – YUNGAS ROAD – EL CAMINO DE LA MUERTE. (Je to spojnice mezi La Pazem a Coroicem, dlouhá 61 km/jiný zdroj uvádí 69 km/, která vede z výšky přes 4000 metrů do výšky cca 1400 metrů. Během této vzdálenosti se dostaneme z výšky chladného Altiplana do vlhka deštního pralesa. Kolem silnice jsou srázy hluboké až 600 metrů a až na výjimky je silnice široká maximálně 3,2 metrů. Byla vystavěna v roce 1930 během války, tzv. CHACO WAR, paraguayskými válečnými zajatci. /Což mi připomíná naši jízdu vlakem po DEATH RAILWAY v severním Thajsku u hranic s Barmou. Ta byla taky budována válečnými zajatci. / Odhaduje se, že na této silnici zahynulo každý rok 200-300 lidí. Protože je silnice téměř neustále zahalena v mlze nebo tropickém dešti, dochází často k velkým sesuvům půdy a silnice je lemovaná dřevěnými kříži. /Tak, konec výkladu/.) My, zde nahoře v La Cumbre, uděláme to, co dělal vždy každý cestovatel před vstupem na Death Road. Místo modlitby cákneme na každou světovou stranu trošku kořalky z lahvičky, abychom dobře dojeli. Scenérie kolem nás jsou naprosto úžasné a tak se snažíme udělat nějaké pěkné fotografie.  U nedalekého jezera zahlédneme mikrobus, který právě vyvezl nahoru turisty, kteří odsud sjedou tuto trasu na kolech. S průvodcem, označeni bezpečnostními vestami, pojedou trasu dlouhou asi 35 km. To musí být opravdu úžasný zážitek. My volíme naše bezpečné autíčko. Vyrážíme dolů, nejdříve po nové, široké silnici, ale po nějaké chvíli odbočujeme na původní trasu. Hned jsme ponořeni do mlhy a vůbec nevidíme co je vedle cesty. Možná to je dobře, protože mi Viktor říká, že tam je místy těch 600 metrů sráz. Svěrače hned více a lépe svírají, to přiznávám.  Zastavíme na jednom místě, kde je vidět v křoví otvor tak na šíři nákladního auta. Přesně to se tam stalo, nákladní auto sjelo z cesty a spadlo dolů, hodně dolů. Takových míst vidíme víc a přibývají i ty kříže u cesty. V jednom místě Martin zastaví a požádá nás, abychom určitý kousek cesty prošli pěšky. Silnice je totiž hodně promáčená a místy se propadá. On to projede s prázdným autem a my po svých, prý je to tak bezpečnější. Děláme si přestávku na svačinu na místě, kde přes silnici padá voda tak z výšky 100 metrů a ze silnice zase padá dolů, mnohem níž. Je tam pomníček z roku 2001, kdy se zabili dva kluci z Izraele. Jeli dolů na kolech, nebyli dostatečně pozorní a skončili dole v propasti.  S námi se tam zastaví skupinka cyklistů, náhodou to byli taky Izraelci. Necháváme je odjet dřív, abychom si je mohli vyfotit, jak projíždějí pod tím vodopádem. Je to opravdu nádhera. Já si pak sednu do auta a místo, kde padá na silnici nejvíce vody, jen projedu. Petr to absolvuje pěšky, hlavu a kameru schovanou v igelitových pytlících. Já jsem to nechtěl s foťákem riskovat. Jedeme stále dolů a pak přijíždíme do Coroica. COROICO leží ve výšce 1525 metrů a je to oblíbené výletní místo nejen pro cizince, ale i pro domácí. (Zde si dovolím jednu zajímavou odbočku. V Coroicu se naše cesta protne s trasou, po které někdy roku 1907 prchali BUTCH CASIDY  a SUNDANCE KID  ze Severní Ameriky před svými pronásledovateli a hledali bezpečný úkryt až zde, na jihu kontinentu. Za pár dnů se s nimi setkáme ještě jednou, ale na jiném místě.) V hotelu DON QUIJOTE si dáváme dobrý oběd /kuře/ a krátký odpočinek. Mají tam 4 krásně vybarvené papoušky a tak si je musíme vyfotit. Pak jedeme ještě kousek dál, ještě dolů z kopce a zastavme se u dvou vodopádů a prohlédneme si také jedno krásné, kokové políčko. Pak se obrátíme a zase stoupáme do Coroica, zastavíme na náměstí v jedné cukrárně. Ta patří zde usazenému Němci a tak s ním prohodíme pár slov, ale hlavně si dáme cappuccino a dobré dortíky. Gut, sehr gut, vielen dank und wiedersehen. Náměstíčko je plné domácích, kteří se vracejí z víkendu do La Pazu. To my taky. Zpět jedeme po nově vybudované silnici. Nejdříve spadneme až do výšky 1100 metrů a pak již jenom stoupáme výše a výše a výše. Na silnici je spousta aut a místy je mlha a prší. V některých místech zahlédneme utržené kusy země a skal a vedle toho jsou povzbudivé nápisy: GEOLOGICKY NESTABILNÍ ÚSEK. No pravda, hned jsme klidnější. Vyšplháme zase do výšky 4600 metrů, počasí se umoudřilo a nám se nabízejí občas úchvatné pohledy. Pak sjíždíme dolů, do La Pazu a po silnici se toulají spousty psů a občas i nějací čuníci. Viktor nám říká, že každý rok v období dešťů, se tu zřítí tak 50 domů, které jsou postavené načerno v nepovolené zástavbě. Vezmou s sebou pochopitelně i ty, kteří jsou uvnitř. Pak jsme za chvíli v hotelu, proběhne očista dočista a balíme si věci. Zítra pojedeme autobusem přes Altiplano do Orura. Tak tedy sladké sny.

13. duben 2009
To byla tedy noc! Vůbec jsem se nevyspal, úplně mi chyběl kyslík. Už jsem si myslel, že jsem si zvykl, ale není tomu tak. Možná, že to bylo způsobeno tím, že jsme celý den strávili „dole“, kde byla spousta kyslíku a najednou ho zase bylo málo, zde „nahoře“, v La Pazu. Petr, pochopitelně, spal jako mimino. Jak to jen dělá? Vstávali jsme v 6.30 a rychle hygiena, snídaně, dobalit a čekáme na Elizabeth, která nám zajistila všechno, co bude dále v Bolívii následovat. Musíme jí všechno zaplatit a poděkovat za její skvělé služby. Dostane se nám ještě rad na cestu, obálka se všemi dalšími informacemi a jízdenkami na autobus a vlak. Srdečně Elizabeth děkujeme a jedeme taxíkem na autobusový terminál. Máme místenky na první sedadlo, přímo nad řidičem. Je to super, protože máme skvělý výhled a dá se dobře točit a fotit. Vyjíždíme hned po 10. hodině a šplháme nahoru, do EL ALTA. Tam zastavíme na ulici a čekáme, až se všechna místa zaplní. Koukáme z oken a je to skvělá podívaná. Ty figurky jsou neuvěřitelný. Chlapi, ženský, zvířata. Jedna velká mela a obrovský nářez. Pak se dáme do pohybu a míříme přes Altiplano do Orura. Cesta je asi 220 km dlouhá a bude to trvat asi 3 hodiny.  Silnice je většinou nekonečná přímka a kolem se míhají pole, políčka, malá obydlená městečka a místečka.  A taky několik neobydlených, opuštěných. Zase je to nádherná podívaná.  Cesta uteče docela rychle a přijíždíme do ORURA. (ORURO leží ve výšce 3710 metrů. Založeno bylo v roce 1606 a bylo centrem těžby stříbra. Dnes je Oruro známé především svým pravidelným karnevalem, který je považován za jednu z největších folklorních slavností v Jižní Americe. Především pro „ďábelské tance“ v pestrobarevných maskách a koncerty dechových orchestrů. /Konec přednášky/.) Z autobusové zastávky jedeme taxíkem do rezervovaného hotelu MONARCA.  Tam, mimo nás, pravděpodobně nejsou jiní hosté. Po krátkém odpočinku vyrážíme někam na oběd. Průvodce Lonely Planet mi doporučuje asi dvě restaurace a jednu z nich mi potvrzuje i recepční. Jdeme tedy tam. Je to asi 10 minut chůze a jmenuje se NAYJAMA. Jídlo je tedy bomba. Porce jsou obrovské flákoty masa a chutnají skvěle. Petr má steak asi tak 600 gramů a já mám pořádný kus jehňátka. I s ocáskem. Po lukulských hodech se musí nasytit i duše. Jdu s Petrem tedy „výjimečně“ nakupovat. Po dlouhém váhání nakonec kupuje opravdu pěkné CHARANGO. (Strunný nástroj, asi 60-70 cm dlouhý, s deseti strunami v pěti dvojicích. Často bývá potaženo kůží pásovce.) Chtíč je konečně ukojen a tak se vydáváme na courání centrem Orura. Zase je to neskutečné, pestrobarevné představení. Vše se odehrává na ulici, zase vidíme stánky s „čarodějnickým“ sortimentem. Jen se nám zdá /vlastně nezdá, je tomu tak/ , že lidičky zde nejsou moc přátelští a přívětiví. Dívají se na nás jako na vetřelce a my si tak trochu i připadáme. Téměř se nedá fotit. Když vidí, že si chcete fotit něco vedle nich/ani ne je samotné/, tak jsou hodně nepříjemní. Jdeme hlavní ulicí a najednou proti nám jede drezína. Ano, středem ulice vedou koleje a po nich tu a tam cosi jede. Jednou drezína, pak nákladní vlak. Je to tak.  Všichni a všechno musí stranou a po projetí stroje se kolejiště zase zaplní. Jdeme pomalu zpět do hotelu, spláchneme ze sebe prach ze všech cest a šup do postýlky. Petr si pouští „iFILM“ a já píšu. Zítra nás čeká poslední posun po Altiplanu, vlakem do Uyuni. Chrrr, chrrrr.

14. duben 2009
Spalo se dobře, kyslík byl přítomen. Vylezeme do restaurace, do 4. patra, na snídani a hned se hůře dýchá. Jsme tam jen my dva a jedna snědá. Asi indiánka. Snídaně je tradiční, stále pečivo, džem, džus, kafe nebo čaj. Kus masa nebo vejce by nebylo? Nebylo. Pak jdeme někam do města, dostat se na internet. Dá nám to trochu hledání, ale nakonec najdeme jednu špeluňku, kde je pro nás volné místo. Vyřídíme korespondenci a vylezeme na ulici právě ve chvíli, kdy jde kolem, za strašného rámusu, jakýsi průvod dětiček. Je to pestrobarevná a hodně hlučná podívaná. Střídají se různě ustrojené skupiny dětí. Piráti, baletky, kouzelníci a dokonce i nemocní a zranění. Je to fakt prča, pastva pro oči. Jen ne pro Petrovu kameru, která vypovídá poslušnost. Tak fotím, co to jde. Ještě jednou se projdeme po tržišti a vychutnáváme si tu atmosféru. Vracíme se do hotelu a balíme si zavazadla na cestu vlakem. Petr se konečně zbavuje všech zbývajících tužek a dalších cetek. Předáme to pokojským a ony nám donesou polední svačinku. Je to vlastně ještě jedna snídaně, ale nám to přijde opravdu k chuti. Sneseme bágly do recepce a jdeme ještě šmejdit po tržišti. Tentokráte se vydáváme na druhou stranu hlavní třídy ve městě. Narazíme na tržnici BOLÍVAR a to je tedy nášup. Prodává se tam všechno možné. Na střeše tržnice i živá zvířátka. Trochu mi to připomíná nějaký orientální bazar. Vypadneme ven a couráme se ulicemi, které jsou plné stánků se vším možným. Tady se prostě všechno prodává na ulici. Na zkoušku si koupíme 2 mandarinky. Jsou opravdu dobré a tak si koupíme na cestu asi tak kilo od jedné krásné babky s kloboukem. Vrátíme se do hotelu a poklimbáváme v recepci. Pak už bereme taxi a jedeme na nádraží. Odbavíme si zavazadla a já se usadím v čekárně. Petr se vytratí a jde šmejdit kolem, co by ještě koupil. Vrací se s pěknou píšťalou. Chvíli před odjezdem vlaku začíná pršet a my si znovu opakujeme, že jsme vlastně velcí klikaři, protože nám zatím počasí vždy vychází a pokud se zkazí, jsme někde zalezlí. Nasedáme do vlaku, který se jmenuje (EXPRESO DEL SUR. Jezdí tu ještě jiný vlak, který se jmenuje WARA WARA DEL SUR. Ten náš jezdí jen v úterý a sobotu a ten druhý jen ve čtvrtek a v neděli. Mimochodem, tyto vlaky jsou provozovány Chilskou společností  LA EMPRESA FERROVIARIA ANDINA S.A. /FCA/.) Odjíždíme na vteřinu přesně /co na to ČD? / a sedíme ve vozu číslo 1558. Není to špatné, opravdu ne. Je tu televize, klimatizace a hned za námi je jídelní vůz a tam se my brzy přesuneme. Vlak nejdříve kodrcá skrze Oruro a pak vyjíždíme na jakýsi násep, po kterém vedou koleje napříč jezerem URU URU.  Dáváme si dobré jídlo, kuřecí hnát, pak kávu a vracíme se na svá místa. Řítíme se ALTIPLANEM rychlostí tak 20-30 km/hodinu a je to hezká podívaná kolem. V televizi nám pouštějí celkem 3 filmy a tak těch 7 hodiny cesty docela uteče. Do UYUNI dorazíme na čas a na nás tam čekají 2 lidé. Mr. BRAULIO a jeho pobočník JUAN. Ten s námi stráví příští 3 dny, ale to ještě nevíme. Na uvítanou nám sdělí, že v námi rezervovaném hotelu JULIA není místo. Tedy, místo prý je, ale neteče voda a blebleble, prostě budeme spát jinde. Strčí nás do hotýlku hned kousek vedle nádraží, jmenuje se HUILA KHOTA a je to pořádná díra. Teplá voda bude prý až ráno, takže ručníky nepotřebujeme. Toaletní papír taky není a tak obé musím z jakéhosi klučiny/asi recepčního/ rázně vymámit. No, vypadá to tu dost nevesele, skoro až otřesně. Nakonec se nám tu spí docela dobře. Tak dobrou a ráno jedeme.

15. duben 2009
Ráno je veselejší než večer a tady to platí taky.  Slíbená teplá voda ráno tekla, takže jsme si mohli dopřát před cestováním po solné pláni pořádnou sprchu. Ke snídani bylo dokonce i volské oko. Pak jsme vylezli před hotýlek, abychom se podívali, kde to vlastně jsme. (UYUNI je malé městečko, ležící ve výšce 3670 metrů nad mořem a má asi 10 tisíc obyvatel. Bylo založeno v roce 1890 jako důležité obchodní křižovatka. Stýkají se tu železniční tratě ze 4 důležitých směrů. Z Potosí, z La Pazu /přes Oruro/, z Calamy/Chile/ a Vilazonu/argentinská hranice/.) Je to výchozí bod pro přejezd přes SALAR DE UYUNI a také místo, kde je pověstný TRAIN CEMETERY – hřbitov vlaků. Před 10. hodinou máme sraz s panem Brauliem v cestovce ANDES TRAVEL. Musíme si totiž nejdříve vyřídit výstupní razítka z Bolívie. Tu sice budeme opouštět až za dva dny a několik set kilometrů jižně, ale tam žádná razítka asi nemají. S Brauliem to máme za 5 minut vyřízené a pak si jdeme nakoupit vodu na cestu a já si taky kupuju pěknou čepici, protože nahoře bude určitě zima. Scházíme se v kanceláři s dalšími spolucestujícími. Pojedeme TOYOTOU LANDROVER 4 X 4 a bude nás dohromady 9. Já + Petr + Juan řidič + Juan průvodce + Fanny /Francie/ + Maicoly /Peru/ + Artur /Polsko/ + Gary /Irsko/ + Andrew /Kanada/. Jsme to opravdu pěkná směska a my s Petrem jsme opravdu ti nejhezčí a nejstarší. Když je všechno zabaleno a naloženo, jedeme nejdříve kousek z města k TRAIN CEMETERY. Je to několik odstavných kolejí, na kterých jsou desítky starých, zrezivělých parních lokomotiv nebo jen jejich částí. Tisíce tun železa, rezivějící vzpomínky na „zlaté“ časy, kdy Uyuni bylo rušnou křižovatkou a nerostné bohatství odtud mířilo na západ k dalekému Pacifiku. Sjelo se tam hodně aut s turisty a tak je problém udělat fotky jen s těmi vlaky. Pak se ještě na chvíli zastavíme v Uyuni v jakémsi servisním místě a oba Juanové nakládají jídlo a vodu. Odsud zamíříme do nedalekého městečka, vlastně spíše ospalé díry, COLCHANI. To je pravá vstupní brána na Salar. My se zastavujeme, abychom mohli koupit nějaký suvenýr a udělat pár fotek. Je tam pár domků, které jsou postavené ze solných kvádrů. Taky tam je jeden opravdu krásný malý náklaďáček s prostřeleným čelním sklem. Fotí se na něm spousty turistů a je tam pár holek z USA, které se při tom tváří jako Marylin Monroe. I my si to vyfotíme, ale bez těch slepiček. Pak už vjíždíme do toho nekonečného slaného moře. Vidíme první kupky vytěžené soli, kterou pak nakládají na auta a odvážejí. (SALAR DE UYUNI je největší solná pláň na světě. Má rozlohu 10 500 km2 a leží ve výšce 3650 metrů nad mořem. Před 40 000 let to bylo součástí dna obrovského jezera MINCHIN a po jeho vyschnutí zůstala dvě jezera POOPÓ a URU URU a taky dvě solné pláně, SALAR DE COIPASA a SALAR DE UYUNI. Celkem tu je asi tak 10 miliard tun soli, z čehož se ročně odtěží asi 25 tisíc tun. V období dešťů, což je letní období na jižní polokouli, je část Salar de Uyuni pod vodou. Díky nadmořské výšce a průzračnému vzduchu je to jedno obrovské zrcadlo a NASA tuto plochu použila pro kalibraci družice v jednom výzkumném programu. /Konec přednášky/.) Vjíždíme do té nekonečné, zářivě bílé plochy a jsme z toho úplně ohromení.  Po nějaké době stavíme na oběd, který je nám servírován v hotelu PLAYA BLANCA, který je celý postaven ze slaných kvádrů. Máme chvíli čas, než připraví jídlo, a tak se couráme kolem a fotíme. Před hotelem jsou do kruhu sestaveny solné kvádry a slouží to jako podstavec pro různé vlajky. Nesmírně nás mrzí, že nemáme tu naši, moc by se tam vyjímala. Za hotelem mě zase dostane nápis, že se tam nemá močit. Aby se hotel nesesypal, nebo aby nebyly vidět počuraná místa. Je to bílé jako sníh a vše by bylo vidět. U stolu/ ze slaných kvádrů/ se najíme a ještě pak relaxujeme před hotelem. Odsud míříme k ISLA INCAHUASI, jinak ISLA DE PESCADO, což je vlastně ostrov v moři soli. Je porostlý spoustou kaktusů a nejstarší z nich je více než 1300 let starý. Celé si to projdeme a je to nádhera, opravdu nádhera nesmírná. (Zde je druhé místo, kde se setkáváme s BUTCHEM CASIDYM  a SUNDANCE KIDEM. Stejně jako my, se sem dostali z Coroica a podle dokumentu australské televize, se zde několik dnů schovávali před Pinkertony, kteří jim byli stále v patách. Odsud se pak vydali do města TUPIZA, kde chtěli vykrást svou poslední banku a konečně se usadit. Plány jim nevyšly a 6. listopadu 1908 je dostal jezdecký oddíl bolivijské armády.) Kolem dokola zářivě bílá a nad hlavou modro. Úžasné. Poodjedeme od Isla Incahuasi a asi na 20 minut stavíme v bílé poušti a fotíme a točíme a fotíme a točíme. A vlastně se loučíme s mořem soli. Míříme k místu našeho noclehu. Je to již zase na normální, pevné půdě, jmenuje se to hotel ATUCHA, ale je to celé ze soli. Pochopitelně. Večeři nám chystají místní indiánky, voní to, je to kuře a je dobré. K přespání máme pěknou kobku, vejdou se tam jen dvě postele a „stolek“. Vše je ze slaných kvádrů. Nádhera. Elektřina nejde, tak jen svíčka na „stolku“. Jdeme ven, je už tma a tak se pokoušíme fotit tu krásu nad hlavami.  Myslím, že právě tohle „hvězdné nebe nad hlavou“ měl na mysli Immanuel Kant. To se nedá popsat, TO, co je tam nahoře. Najednou se ze tmy vynoří nějaké dvě postavy a jsou to dva kluci z Dánska, které jsme již jednou potkali. Chvíli klábosíme a pak jdeme dovnitř, protože je tu pěkná zima. Takhle vysoko jsme ještě nespali, to jsme zvědav, co to s námi udělá. Dneska jsme ujeli asi 170 km. Tak dobrou..

16. duben 2009
Spali jsme jako miminka a nevěděli o světě. Nevím, jestli to bylo tou solí, ale fakt se spalo skvěle. Budíček byl v 5.30 hodin, rychle jsme se nasnídali a vyrazili na další putování. Kousek se vracíme po stejné trase, kudy jsme přijeli, ale pak odbočíme na jih a začínáme pomalou stoupat. Všude kolem je pusto a prázdno, jen asi jednou či dvakrát zahlédneme malou vojenskou posádku. První zastávku si uděláme v místě, které se jmenuje SAN JUAN.  V maličkatém obchůdku kupujeme další pití na cestu, využijeme místní WC a chvíli si kopeme s jedním malým, místním klučinou. (V říjnu 2012, při přípravě fotoknihy zjišťujeme, že kousek od San Juanu je pohřebiště Necrópolis de los Señoríos de Lípez z před-incké doby (1200 – 1400), kde jsou ve skalních hrobkách mumie v sedící poloze. Bohužel jsme o tomto místě vůbec nevěděli a naši dva Juani nám o tom nic neřekli, takže jsme to prošvihli.) Pokračujeme dál a výš. Po nějaké době přejíždíme železniční trať.  Je to krásný pohled, protože jsou to rovné koleje odsud až támhle. Konce nedohlédneme ani na jedné straně. Jdeme dělat nějaké fotky. Petr si sedá do kolejiště a já ho prosím, aby byl opatrný. Co kdyby se najednou přiřítil nějaký rychlík?! Celá scenerie je úžasná, nekonečná přímka dvou kusů železa a v dálce se rýsují krásné kopce. Nejvyšší je ten se sněhovou čepičkou. Jmenuje se OLLAGÜE a je to vyhaslý stratovulkán, vysoký 5868 metrů. Krása, čirá přírodní krása. Jedeme dál a nevíme, na kterou stranu máme koukat. Stoupáme pomalu výš a vjíždíme na poušť SILOLI. Děláme přestávku zase v jednom krásném místě a fotíme si sopku Ollagüe z druhé, jižní strany. Tentokrát je vidět vrchol i s místem, odkud ze sopky vychází bílý dým, což je známka jakési malé vulkanické činnosti. Uvádí se, že je vulkán vyhaslý, ale nevím, nevím, my jsme viděli z něho stoupat čmoudíky, takže asi nespí, Ostatně, čert taky nikdy nespí. Najednou vidím Petra ležet na zemi na břiše a divím se, co se děje. Přijdu blíž a vidím, že se snaží vyfotit našeho malého zeleného mužíka s vulkánem v pozadí. Legrační pohled na oba kluky. Já si ve skalách hledám vhodné místo, abych si trochu odlehčil, a přitom objevím krásnou zelenou rostlinu. Vypadá to jako velký zelený balvan či kaktus bez bodlin. Jmenuje se to YARETTA a je to krásný. Pokračujeme v jízdě a najednou vidíme kolem spousty jakoby rozházených kamenů různé velikosti.  Jsou to šutry, které byly kdysi vyvrženy z kráteru vulkánu při erupci a leží stovky metrů, až kilometry daleko. Připomíná nám to, že projíždíme oblastí, která je plná sopek. Spících nebo dřímajících? Najednou se kolem nás prožene menší stádo divokých lam. Zdá se mi, že jsou to alpaky, jestli nejsem pako já. Pak přijíždíme k první laguně v Národním parku EDUARDO AVAROA. (Tento park opustíme až ve chvíli, kdy budeme přejíždět do Chile. Reserva Nacional de Fauna Andina Eduardo Avaroa, jak zní oficiální název ve Španělštině, je jedno z nejnavštěvovanějších a nejchráněnějších míst v Bolívii.Ve vyškách mezi 3500 – 5000m se nacházejí nádherné laguny, hory, poušť. Je to čirá přírodní krása.)  Ta první laguna se tedy jmenuje LAGUNA HEDIONDA a máme zde pauzu na oběd. Vidíme zase menší stádo lam a taky pár plameňáků. Průvodce Juan nám říká, že tu v tuto dobu zůstávají jen nemocné nebo zraněné kusy, které by nezvládly dlouhý přelet jinam. Slibuje nám ale, že ještě dnes uvidíme plameňáků mnohem více. K laguně se z různých stran sjíždějí další auta a tak si zabíráme jeden ze stolů a oba Juani nám chystají oběd. Je to nějaká zelenina a maso. Mačkáme se u malého stolu, ale nám to nevadí. Je krásné počasí, nikde ani mráček a nám je dobře. Dělám spoustu fotek a Petr točí na kameru. Vyrážíme dál, od laguny jedeme do kopce a pak na chvíli na jednom místě zastavíme. Je odsud krásný pohled na jinou, menší lagunu. Jmenuje se LAGUNA HONDA, leží ve výšce 4125 metrů a je to krásný objekt na focení. Skládá se jakoby ze dvou menších jezírek. Za nimi v dálce se tyčí krásné sopky se sněhovými čepicemi a je to celé jeden obrovský, ale krásný kýč. Stále projíždíme neskutečně barevnou a nádhernou pouští Siloli a nevíme na kterou stranu se dívat, protože to, co je všude kolem nás, se nedá popsat. Nechce se nám vůbec věřit, že jsou to všechno šutry. Jako na jiné planetě. To si budeme ještě mnohokrát opakovat. V dálce najednou vidíme místo, kam kdysi dopadl na zem meteorit. Je to na úpatí jednoho z menších vulkánů a vypadá to, jako by tam dopadla obrovská dělová koule. No, a protože tady nikdo nikdy nestřílel, byl to meteorit.  Stavíme v místě, které se nazývá podle krásného skalního útvaru STONE TREE neboli ARBOL DE PIEDRA. Kamenný strom.  Krása, krása všude kolem, kam se podíváš. Sjelo se tu mnoho aut a lidí a tak je trochu problém udělat fotky bez nich. Nám se to však daří. Kolem je mnoho velkých kamenů různých tvarů. Taky je to památka po vulkanické činnosti a erozi. My však míříme ještě dál, k cíli dnešní jízdy. LAGUNA COLORADA leží ve výšce 4278 metrů a má rozlohu skoro 60 km2. Je celá zabarvená do červena a pohled na ní je úžasný. Zde vidíme ty slíbené plameňáky a je jich tu opravdu hodně. Stavíme na focení a užíváme si to. Dokonce vidíme v jednom místě spoustu malých, šedivých plameňáků. Juan nám vysvětluje, že to je vlastně školka. Jsou to mláďata a pár „dospěláků“ jim předvádí, jak mají mávat křídly, aby se naučili létat. Je to fakt prča, dívat se ně. (Pro pořádek uvádím, že se tu vyskytují 3 druhy plameňáků: Andský, Chilský a Jamesův.) Asi 10 minut jízdy od laguny je náš dnešní domov na přespání. Jmenuje se CAMP REFUGE a je to vlastně pár přízemních baráků ztracených v poušti. Vypadá to trochu jako lágr, zvenku i zevnitř.  V jedné místnosti spíme, mimo Juanů, všichni, tedy celkem 7 lidí. Musím uznat, že Fanny je statečná dívčina. Ne, že by jí hrozilo nějaké nebezpečí, ale i tak je to odvaha, sama mezi nemytými chlapy. Čekáme, až nám připraví večeři a tak jdeme na chvíli ven. Je tu malý krámek, kde prodávají pivo a to se jmenuje SCHUBERT. Tak si dáme každý jednoho „Šubrta“ a jdeme se najíst. Jídlo nám zas připravily místní indiánky a po večeři nám přijdou zapívat 2 malé indiánské holčiny. Je to falešné, ale dojemné, tak jim dáme po 1 USD. Dneska jsme ustanovili náš nový výškový rekord, 4739 metrů.  A bez kyslíkových masek!!! Ke spánku uléháme ve výšce 4329 metrů. Výše jsme ještě nespali a už nebudeme. Nachystáme spacák, který jsme si půjčili kvůli této jediné noci v Uyuni a jdeme brzy spát. To byl ale den. Naprosto úžasný den. A co na nás čeká zítra? Tak snad dobrou…

17. duben 2009
Přestože je nás 7 naňahňaných v jednom pokoji, venku je hnusná zima a jsem nacpán ve spacáku, spím kupodivu docela dobře. Vstáváme v 5.00 hodin. Pochopitelně nejde elektřina a tak se velice hodí moje „mačkací“ baterka. Zachraňuji s ní i některé spolucestovatele.  Je odporná zima, lezeme rychle do auta a všechna okna jsou zamrzlá. Řidič Juan na to má důmyslný trik. Do PET lahve nalil teplou vodu a lahev si položil na přístrojovou desku pod čelní okno a tím si ho krapátko odmrazí. Díky tomu, že v autě sedím na sedadle uprostřed, mezi Petrem a Garym, je mi brzy teplo, protože jeden mě hřeje zleva a druhý zprava. Nevím, jak může Juan vědět, kde je cesta a kam jet, ale jede docela spolehlivě a jistě. Stoupáme do kopce a za prvních záblesků svítání přijíždíme k místu zvanému SOL DE MAŇANA. Je to místo, kde ze země k nebi srší pára a kolem jsou díry do země s rozžhaveným a bublajícím bahnem. Všude je cítit sirný smrad a vypadá to tady jako v předpeklí. Když se pak rozední, vidíme, že země je obarvená do žluta všudypřítomnou sírou. Opravdu ďábelské místo. Kličkujeme mezi barevnými čmoudíky a prskajícími děrami a točíme a fotíme. Je zima, ještě, že máme naše krásné ušanky a Petr dokonce rukavice. Je to moudrý a zkušený muž. Juan nás varuje před tím horkým bahnem, má prý teplotu až 140 stupňů Celsia. No, spadnout tam, to by bylo opravdu teplíčko. Vylézá sluníčko a tak nastavujeme alespoň naše ksichty, abychom lapili trochu tepla. Nasedáme zase do auta a jedeme tam, kde budeme mít snídani. Chvíli ještě jedeme do kopce a dosahujeme nevyššího místa celé naší cesty.  Jsme ve výšce 4907 metrů nad mořem. Je to nádhera, nikdy by mě nenapadlo, že budu takhle vysoko /mimo letadla, ovšem/. Výše už se nedostaneme, a kdybychom s sebou měli vlajku, asi bychom ji tam někde zapíchli. Nemáme, nepícháme. Sjíždíme k místu zvanému LAGUNA SALADA, kde se nasnídáme. Je to laguna s termálními prameny a tak je v ní udělán takový malý bazének ke koupání. Je úplně nacpaný lidmi, kteří sem přijeli ještě před námi. Je tam taky malý dům a v něm u jednoho stolu Juani vyndávají naši snídani. Máme kafe a taky výborné lívance. Cosi sladkého si na ně namažeme a cpeme do obličeje. A chutná nám to. Pak se couráme kolem a fotíme a užíváme si teplých slunečních paprsků a krásné scenerie všude kolem nás. Míříme dál a projíždíme místem, které se jmenuje SALVADOR DALÍ DESERT- poušť  Salvadora Dalího.  Zase si připadáme jako na jiné planetě.  Takhle nějak to musí vypadat na Měsíci nebo spíše na Marsu. Naprosto neskutečné barvy, neumím to popsat. Vím, že to stále opakuji, ale je to tak. Najednou je před námi LAGUNA BLANCA a LAGUNA VERDE. Je to úžasné místo a před námi se tyčí nádherný a majestátní vulkán LICANCABUR, který měří 5920 metrů. Vedle něho je jiný, nižší kopec. Jmenuje se JURIQUE, taky je to vyhaslý vulkán a měří 5704 metrů. Samotná Laguna Verde je ve výšce 4300 metrů.  Všechno kolem nás mi připadá neskutečné. Jsme stále ještě v Bolívii, ale na druhé straně těch dvou vulkánů je CHILE. Hranice vlastně prochází přímo přes ty kopečky. Hledáme ta nejlepší místa pro fotky a každé místo je skvělé. Požádáme kohosi, aby nás tam spolu s Petrem vyfotil. Sedáme zase do auta a objíždíme obě sopky velkým obloukem a blížíme se ke hranici. Tam je vlastně jen taková malá „skoro“ chatrč a u ní pár malých mikrobusů, které přijely z Chile a čekají na turisty. Loučíme se se všemi spolucestujícími, s kterými jsme seděli více jak 48 hodin v autě. A bylo to krásných 48 hodin. Jenom Gary jede s námi, ostatní se vracejí do Uyuni.  Ukážeme pasy a už nás volá řidič do mikrobusu. Najednou vidím okénkem, že se tam mezi lidmi toulá šakal. Fakt je to šakal s huňatým ocasem. Než jsem stačil vylézt z autobusu, někam se mi schoval, prevít. Vše je vyřízeno a už jsme v CHILE. A hned je to vidět. Jsme sice stále v poušti, ale cesta je najednou upravená. Staví nás chilští policisté a kontrolují řidiče a naše doklady. Pak najedeme na krásnou asfaltovou silnici a padáme do SAN PEDRA. (Až mnohem, mnohem později, v září 2011, se náhodou dočtu moc zajímavou věc. Kdybychom zahnuli na této asfaltové silnici vlevo, místo vpravo, za chvíli bychom se dostali na místo, kde se nachází největší mezinárodní astronomický projekt světa. Je to ALMA, neboli (Atacama Large Millimeter Array)  největší astronomický projekt současnosti. Vznikl partnerstvím Evropy, Severní Ameriky a východní Asie ve spolupráci s Chile. Po dokončení zde bude 66 radioteleskopů o průměru 12 a 7 metrů schopných pozorovat vesmír na vlnových délkách milimetrů a submilimetrů. Soustava antén je budována na plošině Chajnantor v severní Chile ve výšce 5000 metrů. I po takové době mě to mrzí, že jsme to nevěděli, moc bych si přál to vidět na vlastní oči. Tak třeba příště.) Doslova padáme, protože během cca 45 kilometrů se dostaneme z výšky 4 300 metrů jen do výše 2 000 metrů. Vidíme Licancabur z druhé strany a je stále krásný. Při té jízdě z kopce vidíme, že jsou vždy po nějaké vzdálenosti na krajnici vybudované záchranné zpomalovací retardéry. Kdyby selhaly brzdy, je nutno navést auto či autobus do nich, na hromady štěrku či písku a ty zabrání/nebo mají zabránit/ katastrofě. Je vedro, blíží se San Pedro a na silnici se pracuje. Hned je vidět obrovský rozdíl mezi Bolívií a Chile. Je tu čisto a pořádek. Při vjezdu do San Pedra se musíme podrobit celní a pasové prohlídce. Všichni a všechno ven a pořádně prohrabat. Trochu na mě jdou mrákoty, když mi celnice prohrabává bágl. Mám tam igelitový sáček plný koky a tady se to nesmí. Naštěstí to nenajde. U Petra objeví cosi zabalené v černém igelitu a vypadá to podezřele. Rozbalit a hele, ony to nejsou drogy, ono je to charango. Petr je pořádně naštvaný, protože to balil asi hodinu. Pak nás ještě kousek popovezou a pak už definitivně vyhodí z mikrobusu na ulici. Jsme kdesi v boční uličce města a tak míříme pěšmo kamsi, kde tušíme centrum. Dorazíme na malé, naprosto kouzelné náměstíčko. Posadíme se na lavičku a hned se k nám přidá několik unuděných psů. Nic nechtějí, jen se druží a dělají společnost. Rozvalí se a pospávají. Prostě nádhera. Nechávám starého psa /Petra/ s mladými na náměstí. On je učí nové kousky a já jdu hledat místo na spaní. San Pedro je jediné místo, odkud mi nepotvrdili ubytování, ale to určitě nebude problém. Najdu turistické informační centrum, vezmu si mapku a jdu pátrat. Narazím na docela pěkný hostel, mají pro nás pokoj /dokonce 3 postele/ a venkovní koupelnu sdílenou jen s jedním dalším pokojem. Cena je slušná, tak to beru. Jmenuje se to LA RUCA a vypadá to sympaticky. Jdu pro Petra a konečně se můžeme osprchovat. Není to sice horká sprcha, ale je to nádhera, po 3 dnech strávených v autě. Pak si dáváme venku v altánu kávu a odpočíváme. Měl jsem původně v plánu udělat si zde výlet do blízkého Valle de la Luna, ale vzhledem k horku a k faktu, že ten výlet trvá asi 6 hodin, to vzdáváme a rozhodujeme se, že si zde opravdu odpočineme. SAN PEDRO DE ATACAMA je malé městečko, ležící ve výšce 2400 metrů. Kolem je nejsušší poušť světa ATACAMA, a proto je tu trvale hodně teplo a hodně sucho. V uličkách vidíme dřevěné, vyřezávané sloupy pouličního osvětlení. Každý dům má vyřezávaný štít, zdi jsou natřené hlinkou a celé to vypadá naprosto čistě a stylově. Na náměstíčku je krásný, bílý kostelík a je to asi nejvyšší budova městečka. Celé to na nás působí jako naprosto kouzelné místo, malé, ospalé, úžasné. Tady se čas vleče tak pomalu, že se tu asi nedá ani zestárnout. Vyrážíme na obhlídku, projdeme pár uliček, nakoukneme do několika obchůdků, skočíme na chvilku na internet a pak jdeme na večeři do zahradní restaurace hotelu AYLLU. Dáváme si úžasnou zeleninovou polévku a každý máme kus masa. Je to výtečné. San Pedro De Atacama se zdá být malým rájem na zemi. Jdeme zpět do hostelu a spát. Spí se naprosto úžasně, kyslíku tu mají na rozdávání. Je opravdu mile, býti v Chile.

18. duben 2009
Vyspaní do růžova, si v kuchyňce uvaříme kávu, trochu poklidíme náš přehledný nepořádek a dáme se do důkladné očisty našich skvělých botek. V duchu opět skládáme poctu panu SALOMONOVI. Jeho botičky nás bezpečně dovedli z Prahy až sem. Pak si jdeme koupit lístky na autobus, který nás zítra doveze do Antofagasty. Cestou se zastavíme na skvělou snídaní v maličkém podniku, který je krásně a stylově vyzdobený barevnými malbičkami a vedou ho dva kluci, hudebníci. Přinesená volská vejce /servírovaná v mini-kastrůlku/ nám snad nikde takto skvěle nechutnala. Byla to opravdová mňamka. Navštívíme místní malé, ale zajímavé muzeum. (Nese jméno GUSTAVA LA PAIGEA, což byl belgický kněz, který se zajímal o historii zdejší oblasti pouště ATACAMA. Při svých cestách po okolí nacházel a sbíral doklady o historii tzv“atacameňos“ až 11 tisíc let zpět do historie. Muzeum bylo založeno v roce 1957 a za podpory SEVERNÍ KATOLICKÉ UNIVERZITY byl v roce 1963 otevřen první pavilon v nynější podobě.) Mimo kulturního vyžití musíme, pochopitelně, zavítat také na místní trh. To by Petr nepřežil, pokud bychom to neudělali. Nějak mě zlobí SD karta v Nikonu a tak si radši nechám přetáhnout všechna data na zálohovou USB paměť. Vracíme se do hostelu a dáváme odpolední siestu. Venku je úplně jasno a krásno. Já jsem si dneska koupil moc pěknou čepičku. Když jsem si ji zkoušel, a když mě Petr viděl, začal něco mumlat o Židech, a kde prý mám pejzy. Fakt nevím, proč to říkal, ale čepice je moc pěkná!! Pak zase vyrážíme na další nákupy a taky jsme navštívili jednoho Petrova kolegu. Umělce. Nevím, jestli národního, ale umělec to byl. Prodával pěkné keramické věci a měl tam moc hezký plakát. Před ním jsem oba umělce vyfotil. Na fotce je Petr, onen neznámý umělec a pan SALVADOR ALLENDE. (To je ten pán, co byl presidentem v Chile a táhlo ho to moc, až příliš, doleva. Když došlo v roce 1973 k vojenskému převratu, spáchal 11. září onoho roku sebevraždu při obléhání paláce LA MONEDA.) Na večeři jdeme opět do skvělé restaurace AYLLU. Tentokrát si k tomu dáme jakési řezané pivko a je tedy dobré a silné. Vypít ještě jedno, měl bych asi opičku. Pak ještě Petr kupuje nějaký ten náramek, má jich totiž stále málo. Káva a jdeme si ustlat do pelíšku.

19.duben 2009
Dobře jsme se vyspali, ač jsme měli trochu obavy z několika mladých Dánů a Dánek, kteří minulou noc nějak jančili. Tentokrát byl klid. Je neděle v San Pedru de Atacama, což znamená, že je ještě větší klid a mrtvo, než obvykle. Jdeme vylidněnými a prázdnými uličkami a potkáváme jen pár lidiček. Podnik, kde jsme včera snídali a chtěli totéž udělat dnes, byl zavřený. Asi jsme vypadali opravdu zklamaně a sklesle, protože si nás všimla jakási bábina a prý jestli chceme snídani. No jasně, že chceme. Tak na nás „španělsky kývla“, ať jdeme s ní. V ruce nesla tašku a tam bylo spousta pečiva. Následovali jsme ji na druhou stranu městečka a tam nás posadila do své restaurace a šla do kuchyně přichystat slíbenou snídani. Mimo nás tam byl ještě jeden domácí „hombre“ a povídal si s tou babkou. Asi o nás a myslím, že jsme byli zdrojem jejich zábavy.  Za chvíli jsme dostali zase skvěle nachystaná vajíčka a čaj a pečivo a bylo to celé výtečné. Bábina byla malá, milá, až roztomilá. Pak se zase pomalu potulujeme městečkem, já si nechávám ještě jednou zazálohovat fotky a Petr mezitím sedí na sluníčku a ukájí se. Pochopitelně na duši. Pomalu míříme zpět do hostelu, kde nás v 12.30 hodin vyzvedne taxi a odveze na autobusovou mini-stanici společnosti TUR BUS. Máme před sebou asi 350 km napříč pouští Atacama, až ke břehu Tichého oceánu. Cesta by měla trvat asi 5 hodin. Máme místenky na první sedačku nahoře v patře, takže máme nádherný výhled před sebe. Vzpomínám v duchu na Roberta od Blanky, který mi na golfu před několika měsíci říkal, že nikdy nejel v lepším autobusu než v Chile. Už mu to věřím. Klimatizace, televize, pořádek, prostor. Dokonce speciální podpěrky na unavené nožky. Prostě nádhera. V autobusu je jeden řidič a 2 stevardi. Nevím, jestli se mi to chilské ČSAD nezdá. Scenerie při výjezdu ze San Pedra je naprosto úžasná, vypadá to tu zase jako na jiné planetě. Však je nedaleko místo zvané VALLE DE LA LUNA. Musím napsat, že náš pobyt zde byl opravdu skvělý a moc jsme si to užili. Měl jsem sice v itineráři výlet do onoho Měsíčního údolí a okolí San Pedra, ale nic z toho se nekonalo. Celý pobyt jsme pojali jako odpočinek po dosavadním úžasném, ale i únavném cestování. Ty 3 dny na Salar de Uyuni byly nádherné, ale museli jsme je kompenzovat pobytem zde. San Pedro má úžasné kouzlo, těžko se to dá popsat. Všechno je takové milé, malé, zpomalené. Petr byl pobytem zde naprosto unesen, a kdyby to šlo, zůstáváme zde třeba 2 týdny. Nyní jsme však v autobusu a míříme přes poušť k vodě, směrem na západ. První zastávku máme asi po 100 kilometrech v městě CALAMA . (Je zde i letiště a při prohlížení jeho fotek jsem našel letadlo společnosti SKY AIRLINE u nichž jsem pak koupil letenky z Antofagasty do Santiaga.) Z Calamy jedeme v autobuse téměř sami. Petr si zabere celé dvousedadlo vlevo a já sedím vpravo, naprostý luxus. Krajina kolem silnice je celá rozvrtaná nějakými povrchovými doly a až později si to srovnám v hlavě s tím, že Chile je největší producent mědi a největší naleziště rudy jsou zde, v Atacamě.  Taky se tu těžíval ledek, chilský ledek. (Chilský ledek je vlastně dusičnan sodný, který se používal jako přírodní hnojivo. Pod označením E 251 se taky používá v potravinářství jako konzervant-pozor na ta éčka. Chilský ledek také zničil několik lodí při přepravě. Při hašení požáru bylo použito směsi horké vody a páry. V kombinaci s chilským ledkem je to naprosto spolehlivá výbušnina. Jsou popsány případy, že v přístavu vybuchla celá loď a zničila i část onoho přístavu.) Míjíme opuštěná místa s doly ze začátku minulého století. Na jednom z nápisů zachytím informaci, že se v tom určitém místě těžilo mezi lety 1910 až 1926 35 000 tisíc tun ledku měsíčně a pracovalo tam 610 horníků. Takových míst míjíme možná desítky. Vidíme opuštěné a rozpadající se dlouhé řady baráků, které asi sloužili jako ubikace pro dělníky. Na našem GPS Garminu sleduji, že pomalu, ale jistě klesáme a klesáme. Vyjeli jsme z výšky 2400 metrů ze San Pedra, vystoupali do 3300 metrů a musíme pochopitelně skončit téměř na nule, protože Antofagasta leží na břehu Pacifiku. Během cesty dostaneme od stevardů i občerstvení! Sendvič, sušenka a pitíčko. Jako u nás u ČSAD, že?! Konečně přijíždíme do cíle naší dnešní cesty a padáme z kopce k oceánu. Autobus nás vykopne na BUS terminálu, jsme v Antofagastě. (ANTOFAGASTA je přístavní město a centrum stejnojmenné provincie. Založeno kolem roku 1870, původní jméno PEŃAS BLANCAS, jako přístav pro objevené stříbrné doly. Ještě nedávno hlavní přístav pro export mědi, dnes tuto roli převzal přístav v MEJILLONES. Ve městě je také letiště AEROPUERT CERRO MORENO, z části vojenské.) To uvidíme při našem odletu další den a já si vyfotím nějakou F16. Taxíkem se necháváme dopravit do rezervovaného hotelu LICAN TAY. Hotel není nijak přeplněn/čti je prázdný/, ale recepční je sympatická a milá. Petr si zapomněl v taxíku pouzdro na brýle a v něm VOUS OD FILIPA!!! Protože nám řidič dal svou vizitku, domluvili jsme si již zítřejší odvoz na letiště, recepční mu zavolá a on to pouzdro/i s vousem/ přiveze. Využijeme toho a nechám se odvézt blíže centru, protože máme hlad a chuť na nějakou dobrou večeři. Jsme u moře, tak to bude asi ryba. Jenže vlezeme do jakési jídelny, tedy „POLLO“ jídelny. Tam si dáme každý půlku grilovaného kuřete, k tomu i nějaké hranolky a salát a hořčici. Netušíme ovšem, že nám donesou každému půlku malého pštrosa. To jsou tedy opravdu pořádné porce. Řekl bych, že je to minimálně jako celé kuře u nás. Baštíme, mlaskáme, pivo pijeme a je nám dobře v té Antofagastě. Je to takové malé obžerství a my si ho zasloužíme. Pěšky se couráme do hotelu, tedy skoro se plazíme. Petr vleze do postele a iFUNÍ a já jsem tak nějak příjemně zmožen, že pěkně vytuhnu a upadnu do limbu. V noci je docela horko a dusno /chvilkami hnusno/.

20. duben 2009
Vstáváme až skoro v půl deváté, rychlá očista-dočista a vyrážíme ven, do města. V recepci je dneska milá recepční, jmenuje se ANDREA a mluví anglicky. Domluvíme si, že můžeme pokoj opustit až ve 13 hodin, normálně to musí být do 11. hodin. Jdeme pěšky do centra, dolů k oceánu. Hned první ulice, kudy jdeme, je zajímavá. Je tam několik nápisů FUNERARIA, tedy pohřební ústav. Dokonce tam je nápis ve smyslu RÁJ POHŘBÍVÁNÍ. To mi připadá dost, opravdu dost morbidní. Je pondělí a ve městě je opravdu cvrkot, všude davy lidí. My hledáme směnárnu, abychom mohli směnit dolárky. Procouráme si hlavní náměstí, na chvíli jdeme na nábřeží a pak se pomalu vracíme zpět do hotelu. Cestou zaskočíme na chvíli na internet, abychom zkontrolovali emaily a ejhle, hned vedle objevíme pekárničku a tam mají pěkné a určitě i chutné koláčky. Jdeme do nich! V recepci si necháme udělat kávičku a všechny ty krásné koláčky normálně sežereme. Recepční Andrea nám prověřila dnešní let a zjistila, že odlet je posunut asi o jednu hodinu. Taxi tedy objednáváme až na 14. hodinu.  Jdeme do pokoje, ještě si dáme příjemnou spršku a dobalíme zavazadla. Pak již jen okouníme v recepci. Já si čmárám do deníčku a Petr dělá co? No, iFUNÍ. Taxi je tu na čas a my si jedeme prohlédnout jednu přírodní nádheru, kterou je Antofagasta vyhlášená. Je asi 20 minut autem z centra, jmenuje se LA PORTADA a je to přírodní, kamenná brána, která stojí ve vodách PACIFIKU asi 100 metrů od nádherných pobřežních útesů. Zase je to čirá krása a oko žasne. Děláme si pár krásných fotek a Petr točí. Odsud již jedeme na letiště, což je jen pár kilometrů daleko. V pohodě se odbavíme a jdeme si dát dobré kafíčko a zase nějakou tu sladkost. Pak jdeme na konečné odbavení a vyrážíme, vlastně vylítáme o 5 minut dříve. Letíme Boeingem 737. Na druhé straně startovací dráhy je vojenská část letiště a jsou tam zaparkované krásné stíhačky F16. To by se letělo, to bychom byli brzy v tom Santiagu! Sedím u okna a tak mohu vyfotit La Portadu z výšky. Pak letíme podél pobřeží přímo na jih. Let trvá asi 1 hodinu a 45 minut a přistáváme na SCL AEROPUERTO DE SANTIAGO. Cestou k zavazadlovému pásu vidíme krásnou dekoraci v jedné letištní hale. Jsou tam nastavěné barevné kufry do výšky asi 4 metrů a vypadá to skvěle. Pak nás odchytí nějaký náhončí/ my se snadno necháme/ a jedeme asi za 13 000 Sol do centra Santiaga. HOSTAL RIO AMAZONAS je v centru města, hned vedle Argentinské ambasády. Dostaneme veliký pokoj s obrovskými postelemi a koupelnou.  Nádhera, která má své ALE, ale to ještě nevíme. Budeme však vědět brzy, protože okna pokoje vedou na ulici, na hlavní ulici. Po té hlavní ulici jezdí autobusy. Tyto autobusy jsou dlouhé a hlučné. Hodně hlučné. STRAŠNĚ hlučné!!! To je doslova příšerné. Na oknech jsou sice okenice, ale ty vůbec netěsní.  Nadcházející noc mě začíná děsit. Jasně, Petr bude spát. Ten spí vždycky a všude. A co já???  To se teprve uvidí. Jsme v SANTIAGU DE CHILE. (Hlavní město, které má kolem 5 milionů obyvatel a je to nejstarší město v celé zemi. Bylo založeno 12. února roku 1541 španělským dobyvatelem Pedrem de Valdiviem.  Mezi jinými zajímavostmi města jsou například 2 pěkné kopce. Jeden se jmenuje San Cristobal a druhý Santa Lucia.) Zmíním se o nich později. Teď jdeme spát. Tak tedy „dobrou“ noc.

21. duben 2009
Nevím jak je to možné, ale spalo se mi docela dobře i když venku od rána burácely ty autobusy. Petr si nacpal do uší ucpávky, aby ho ten hluk nerušil. Asi to budu praktikovat taky. Vstáváme a je skoro 9 hodin. Rychlá hygiena a hopky na snídani. A ta je výborná. Chutný domácí džem a také dostaneme sýr. Standardně je káva a pečivo. Sbalíme si batohy a vyrážíme na celodenní courání po Santiagu. Jdeme pěšky směrem k centru nějakým parkem kolem řeky. Tam vidíme docela hodně bezdomovců, kteří zde vegetí. Občas na nás pokřikují, protože v nás poznají turisty. Nejdříve dorazíme k MERCADO CENTRAL (Centrální tržnici, což je krásná budova, která byla vyrobena v Anglii a po dílech dovezena sem do Santiaga. Roku 1872 byla slavnostně otevřena při příležitosti Národní výstavy umění a průmyslu, z iniciativy slavného starosty města, který měl krásné jméno: BENJAMÍN VICUŃA MAKENNA.) Uvnitř tržnice je obrovský rybí trh a kupodivu to tu nesmrdí, jak tomu obvykle v takových místech bývá. Ve vnitřní hale je nespočet restaurací, které, světe div se, nabízejí ryby a vše ostatní z moře.  Restaurace jsou i na vnitřních ochozech. Všude je spousta naháněčů a ti se snaží ulovit zákazníky pro tu svou restauraci. Je to opravdu pěkné pozorovat, jak se předhánějí a vychvalují jen tu jejich restauraci. Pochopitelně se necháme snadno lapit a vylezeme do prvního patra na ochoz, abychom měli výhled na celou tržnici. Dokonce se najde číšník, který s námi komunikuje anglicky. Objednáváme si něco a ještě něco jiného. Tedy mušle s parmezánem a jakousi rybu s omáčkou z mořských plodů. Jídlo bylo opravdu výborné a složitě objednaná káva nakonec taky. Odcházíme a u jednoho stánku na nás zkoumavě a dlouze kouká jedna z místních prodavaček. Nevím proč, ale ptá se mně, jestli jsme „partneři“. Tak jí říkám, že ano i ne a je z toho zmatená. Do ucha jí zašeptám, že spolu nešu…., že spolu jen cestujeme. Dívá se, dívá, ale myslím, že mi nevěří. Třeba jí to vrtá hlavou dodnes. Přecházíme řeku a po druhé straně se pomalou couráme zpátečním směrem a míříme k lanovce, kterou chceme vyjet na kopec Cerro San Cristobal. Procházíme jakousi obchodní čtvrtí, kde je spousta tržišť a malých obchůdků a prodávám se tam vše, co člověka napadne. V jednom z nich se na nás culí tři děvčata a upozorňují nás, že bychom si měli pečlivě hlídat batohy, kameru a foťáky. Pak jdeme ulicí, kde jsou nějaké hudební kluby. Všechny zdi a chodníky jsou samé grafitti, ale dlužno podotknout, že velice pěkné. Ostatně jsme to už viděli na několika jiných místech, ale zde je toho nejvíc. Přijdeme na úpatí kýženého kopce, koupíme lístek a jedeme obstarožní lanovkou nahoru. Je zde možnost vystoupit na mezistanici a jít do místní ZOO, ale to nás neláká. Chceme až nahoru, abychom mohli koukat dolu. (CERRO SAN CRISTOBAL je 869 m vysoký kopec ve středu Santiaga a na jeho vrcholu se tyčí bílá, 22 metrů vysoká socha Panny Marie, kterou jim roku 1922 darovala Francie.) Je odsud hezký výhled na Santiago, a pokud je dobré počasí, jsou vidět i krásné, majestátní Andy. Dnes tomu tak není, protože se kopce ztrácejí v mlžném oparu.  Strávíme tam asi hodinku a počkáme si na lanovku opačným směrem. Předtím se však musíme ukojit, hlavně Petr. Myslím tím nákup, tedy vlastně dlouhé probírání, přebírání a přehrabávání suvenýrů.  Pak se již, celkem znaveni, pomalu couráme uličkami zpět k našemu dočasnému bydlišti. V jednom místě se kolem mě začínají motat 2 nesympatický, podezřelý ksichty. Jeden z nich mluví s někým po telefonu a slyším, že něco blekotá o Nikonu. Pochopil jsem z toho, že se mu asi líbí můj foťák, který mám na krku. Kupovat ho tedy rozhodně nechtěl. Radši se zastavíme a já si ho dám do batohu. Kolem je sice dost lidí, ale nerad bych, aby došlo na slova těch ženských, které nás varovaly. Petr je pěkně nabuzen a říká něco, že by je rozsekal, rozštípal, nakopal, přerazil a zabil. Naštěstí se ta pakáž ztratí v davu a máme klid. Kdyby se něco stalo, už v duchu vidím titulky českého bulváru: V Santiagu de Chile, český turista P.K., omylem těžce zranil několik členů místního foto-kroužku, kteří si chtěli jen vyměnit zkušenosti se zrcadlovkou N80, kterou používá jeho milý, nejmilejší přítel, E.R. Kousek před naším hostelem se stavíme v malém obchůdku, koupíme si něco studeného k pití a něco sladkého k snědku. Na pokoji nejdříve příjemná sprška, objednáme si kávičku a k ní sežereme koupené sladkosti. Já se pustím do psaní a Petr, pro změnu, ujíždí na iPhonu. Jde se spát, zítra večer odlétáme na nejzazší místo naší cesty.

22. duben 2009
Kristepane, to byla zase noc. Rámus, rámus, samý autobus. Petra vzbudila televize, která se sama zapnula. Mně se tohle stalo hned první noc. Tak alespoň nevypadám jako debil. Pravidelná očista a stejně dobrá snídaně jako včera. Pak si zabalíme velká i malá zavazadla. Dáme si vše do recepce, bereme jen foťáky a kameru a vyrážíme do Santiaga na procházku. Chceme se podívat na ten druhý kopec, co tu mají. Trošku tápeme, kde je správný směr a prodloužíme si tím cestu. Nevadí, je hezky, tak se prostě potulujeme. Dorazíme k CERRO SANTA LUCÍA. (Je to 69 metrů vysoký kopec uprostřed Santiaga, který je častým cílem turistů. Jméno dostal kopec podle dne, kdy ho zakladatel Santiaga, již zmiňovaný Pedro de Valdivia, dobyl. To bylo 13. prosince 1541, kdy se slavila Santa Lucia. Kopec kdysi sloužil jako hřbitov a také jako obranný post. Již také zmiňovaná vicuňa, pardon zmiňovaný Vicuňa Makenna, který započal s urbanistickými změnami celého Santiaga, nechal Cerro Santa Lucia upravit. Jsou tam zdobené fasády, schodiště, fontána. Pěkné, moc pěkné.) Z kopce je krásný výhled na město a tak koukáme a fotíme. Pak se vracíme do hostelu, cestou si dáváme něco malého k jídlu a pivko. Už na nás čeká taxi a celkem sličná taxikářka. Vyřídíme platbu a domlouváme si lepší, čti tišší, pokoj, až se sem ještě vrátíme na poslední noc před odletem do Evropy. Taxikářka to s námi pěkně mydlí směrem k letišti, vůbec se tedy necourá. Tam máme dost času na odbavení, ale nejdříve nás posílají z jedné strany terminálu na opačnou, až se konečně domluvíme, co je vlastně pravda. Problém je v tom, že letíme sice mezinárodní linkou, ale z terminálu pro domácí lety. Je to linka Santiago / Chile / – Hanga Roa / Velikonoční ostrov / - Papete / Tahiti /. Vše je vyřešeno, zavazadla odbavena a my máme dost času okounět. A děláme to. Pak si jdeme dát dobrou kávu a taky dobrý sendvič. No a pak už šup do letadla a letíme, letíme, nezdržujeme. Jsme v krásném letadle BOEING 767 – 300, společnosti LAN. To je jediná společnost, která lítá na Velikonoční ostrov. A taky toho v cenové politice plně využívá. Let je příjemný a trvá 5 hodin a 10 minut. Klimatizace pracuje výtečně a tak je nám trošku chladno, ale deka to vyřeší. Zkoukneme nějaký film, poslechneme trochu pěkné hudby a už jdeme na přistání. Časový posun jsou dvě hodiny a tak je již pěkná tma, když dosedáme na mini-pidi-letiště, které se jmenuje MATAVERI. Měl by tu na nás někdo čekat, ale není tomu tak, bereme si tedy taxi a jedeme asi 5 minut k CHEZ MARIA GORETTI, kde budeme bydlet. Objednáme si kávu a nějakou vodu k pití a vejdeme do naší chatičky. Hned máme návštěvu. Hlásí se k nám pěkná fena, milá, přátelská, přívětivá. Pozná v nás dobré duše a v Petrovi obsedantního milovníka koček a psů. Vůbec nemůžu uvěřit tomu, kde to vlastně jsme. Jsme na VELIKONOČNÍM OSTROVĚ, neboli ISLA DE PASQUA.  Kdy mi tohle všechno vůbec pořádně dojde? Jestli vůbec někdy. Tak tedy dobrou noc, ztracenci uprostřed Pacifiku.

23. duben 2009
Spalo se nám skvěle a hlídala nás čuba. Vylezu z chatky první a kochám se couráním po krásné zahradě, plné všech možných, mně neznámých, kytek a květů. Je to opravdová nádhera. Chceme jít na snídani, ale pozor, tady jsme na Velikonočním ostrově a tady se nikam nepospíchá!! Takže snídaně se podává až za hodinu. Počkáme si a stojí to za to. NEJlepší snídaně celé naší cesty. Káva, čaj, čerstvý džus tak hustý, že skoro neteče ze sklenice. Pečivo, sýr, šunka, slané, sladké, ovoce. Úžasné a hodně dobré. Pak si chceme půjčit auto. Řekneme Marii a ona volá do půjčovny, a že nám auto brzy dovezou. Asi za 20 minut přijede sám majitel auto-půjčovny s pěkným, červeným SUZUKI 4 x 4. Jmenuje se SERGIO, ten majitel půjčovny, a chce po nás číslo řidičáku. Jsme za blbce, oba jsme nechali řidičáky DOMA!!! Tak to řešíme tím, že si půjčujeme auto i s majitelem firmy. Sergio bude náš řidič pro dnešní den. Děláme s ním okruh po ostrově, najedeme asi 70 km a vidíme toho opravdu hodně. (VELIKONOČNÍ OSTROV – RAPA NUI,Velká země polynésky, nebo taky TE PITO O TE HENUA – pupek světa/ objevil na Velikonoční neděli roku 1772  Holanďan  Jacob Roggeveen. Ostrov má rozlohu asi 160 km2 a žije zde cca 4000 obyvatel. Z toho je asi polovina domorodých Polynésanů – Rapanuiců. Ostrov spadá pod správu Chile. Známý je sochami MOAI. Dodnes se přesně neví, proč byly sochy stavěny, nejpravděpodobnější důvody jsou kultovní. Sochy stojí na posvátných plošinách AHU, které jsou kolem celého ostrova. Sochy jsou všechny vytesány z kamene z kráteru RANO RARAKU. Některé mají na hlavách klobouky PUKAO z načervenalé horniny, která se těžila na opačné straně ostrova. Všechny stojící sochy se dívají do vnitrozemí, jen jedna kouká na oceán. Říká se jí VIAJER. Kolem Rano Raraku je přibližně 600 nehotových soch nebo jejich trosek. Ve skále stále leží ta největší, nedokončená. Měří 21,6 metrů!! ). Nejdříve vyjedeme ke kráteru RANO KAU, odkud je krásně vidět na letiště Mataveri a na celé hlavní „město“ HANGA ROA. Pak jedeme podél pobřeží a postupně navštívíme místa s úžasnými názvy: 
AHU AKAHANGA – pozorujeme nádherný Pacifik a malou bárku vracejících se rybářů. • RANO RARAKU – „továrna“ na Moai, svahy posázené nádhernými a tajemnými „ksichty“. • TUKU TURI – jediná vousatá a klečící socha u Rano Raraku, která je zcela výjimečná, protože není vyrobena ze stejného materiálu, ze kterého jsou vyrobeny všechny ostatní sochy. Tato Moai byla objevena expedicí  Thora Heyerdahla v letech 1955-56. • AHU TONGARIKI – plošina na břehu Pacifiku a na ní 15 soch Moai a jen jediná s kloboukem Pukao na hlavě. • ANAKENA BEACH – místo, kde podle legendy přistál HOTU MATUA a osídlil Velikonoční ostrov/Hotu Matua je první obyvatel ostrova, který přijel na lodi z neznámé země HIVA, což jsou pravděpodobně MARKÉZSKÉ OSTROVY/ Na pláži si dáme v „bufáči“ dobrý sendvič u mladé hezké a usměvavé Rapanuiky. • AHU NAU NAU – plošina na pláži Anakena, kde je sedm soch Moai, z nichž 4 mají klobouk Pukao. • TE PITO KURA -  plošina, poblíž které leží zaoblený, magnetický kámen, který se jmenuje TE PITO O TE HENUA – pupek světa. Podle legendy kámen dovezl zmiňovaný Hotu Matua, který věřil, že se zde nalézá střed světa. • AHU AKIVI – plošina uprostřed ostrova, na které stojí sedm soch Moai. • TAHAI – komplex poblíž centra ostrova, městečka HANGA ROA, jehož součástí jsou: AHU TAHAI – plošina na dohled od Ahu Vai Uri s jedinou sochou. • AHU KO TE RIKU  - plošina, kde stojí asi nejznámější socha Moai s nádhernýma vyvalenýma očima a kloboukem Pukao. Je vysoká 473 centimetrů a váží asi 20 tun. • AHU VAI URI – plošina, kde stojí 5 soch s různým stadiem poškození. Všechny ty názvy úžasně znějí a ta místa úžasně vypadají. Je to neuvěřitelný den na neuvěřitelném místě. Nádherná příroda, kolem Tichý oceán. Každou chvíli se navzájem utvrzujeme v tom, že se nám to nezdá. Po návratu do Chez Maria si dáváme příjemnou spršku, kávu a jdeme pěšky na břeh Pacifiku na západ slunce. Ten obrovských kýč si pochopitelně nemůžeme nechat ujít. Jdeme k místu s jedinou „okatou“ Moai , zážitek je to dokonalý. Pak jdeme kolem místního hřbitůvku, s několika psi v patách, do centra na večeři. Narazíme na jednu, sympaticky vypadající, restauraci a sedneme si na terásce. Je tam prázdno, jen my a naši psi. Ti si lehli kousek od nás na schodech a hlídají nás. Objednáme si nějaké ryby a pivo. Večeře je výborná, cena je odpovídající místu, kde jsme. Tedy nic laciného. Pak se vracíme pěšky domů a naši věrní psi nás stále doprovázejí a odhánějí psi jiné. Cítíme se tedy naprosto bezpečně. Ještě si dáme rychlou kávu, a protože Petr hezky tuhne, jdeme spinkat. Komu máme poděkovat za ten nádherný den? Sami sobě?

24. duben 2009
Vyspaní do růžova se už těšíme na výbornou snídani. Pak si domluvíme půjčení kol u Sergia. Pošle pro nás auto a kola si vybereme v jeho půjčovně. Jsou to 2 pěkné, černé BIKY s přehazovačkami tam i onde. Nasadíme batohy na záda a vyrážíme. To mě bude pěkně bolet prdel, tuším dopředu. Nejdříve míříme k plošině Tahai a jdeme si vyfotit úžasnou okatou sochu na  Ahu Ko Te Riku. Je to čirá nádhera a tak fotíme ze všech stran a úhlů. Pak jedeme dál podél břehu. Jsme nadšení a uneseni z každého nového pohledu na tu krásu kolem nás. V jednom místě se spustíme po vyvřelých skálách až skoro ke hladině Pacifiku. Voda tam při každé vlně stoupá skoro o 2 metry, je průzračná a láká ke skoku. Rádi bychom to udělali, ale nejde to, protože bychom se v tom přílivu určitě nedostali ven a voda by nás umlátila na skalách.  Jedeme zase dál a nesmírně si to užíváme. Sjedeme zase k nádherným útesům, je tam jeskyně, která se jmenuje ANA KAHARGA. Vede do ní díra v zemi, kde Petr na chvíli zmizí a já jsem trochu nervní, kdy a kde vyleze. Já se o to ani nepokusím, nerad bych se tam někde zasekl. Jeskyně má ještě jeden otvor, který je ve výšce nad vodou. Nemáme ale žádnou baterku a tak to Petr nemůže celé prošmejdit. Pak popojedeme k místu zvanému AHU TE PEU, což jsou pozůstatky tzv. lodních domů /mají půdorys lodě/. Protože jsem vysušen jako treska, žebrám vodu od jednoho domorodce na koni, kterého potkáváme. Je velice milý a vodu mi dá a odcválá pryč. My pak pokračujeme k jeskyni zvané AHU TE PAHU. Jsou to zbytky sopečné jeskyně, která sloužila jako obřadní místo. Venku je opravdu horko a tak je chvilka ve stínu moc příjemná. Pak se domluvíme, že se vracíme zpět do Hanga Roa. Cestu nám zkříží mrtvola uhynulého koně, posetá miliony much, která leží napříč cesty.  Místo do Hanga Roa dojedeme do místa, které se jmenuje PUNA PAU. Je to místo, kde se těžila načervenalá, pórovitá hornina z které se vyráběly ony obrovské klobouky pro sochy Moai – PUKAA. Stojíme na krásném kopečku s nádherným výhledem na celou oblast kolem Hanga Roa a jsme z toho úplně vedle. Krása všude kolem nás. Nemůžeme se toho nabažit. Pak nasedneme na kola a po dobré, asfaltové silnici se řítíme z kopce do Hanga Roa. Jsme z toho vedra vysušeni a tak do sebe lijeme litry Coca Coly. Pak se stavíme na místním suvenýrovém trhu a musíme něco nakoupit. Pro sebe i našim milým v Evropě. Doma si dáme pořádnou sprchu a odpočinek. Najeli jsme, podle GPS, 25 kilometrů v terénu a pro mě to byl špičkový výkon. Prdel mám totálně rozmlácenou a dopřál jsem si řádnou „prostatickou“ masáž. Tour de France bych už asi nejel, tour de Hanga Roa mi bohatě stačí. Místo žlutého trikotu mám rudou řiť. Již za šera jedem někam na večeři. Zastavíme u jednoho stánku a okukujeme, co ta Žena za pultem nabízí. Vypadá to dobře a tak zůstáváme. Dáme si čokla, tedy pardon, CHOCLA. Je to zapečená směs masa, brambor, zeleniny a vajec a je to výborné. K tomu dostaneme ještě salát a moc si pochutnáváme. Pak ještě výtečný moučník a káva.  Na to, že to byl jen stánek na chodníku, bylo jídlo opravdu výborné a moc jsme si pochvalovali, že jsme takto vybrali. Pak na kolech zpět a spát.

25. duben 2009
Čím to je čím, že tu krásně spím?  Snídáme v obvyklých 8.30 a je to jako vždy dobrá mňamka. Pak jedeme vrátit kola a cestou zpět Petr zahlédne ve výloze jednoho obchodu pěkné, černobílé plakáty s Moai. Stavíme se pro ně, až pojedeme na letiště.  Se sbalenými zavazadly čekáme na taxi a to přijede až po dvou urgencích o 20 minut později. Vše se odehrává v tom místním zpomaleném rytmu. Nikdo nikam nepospíchá, vše se odehrává very s-l-o-w-l-y. Pravda, kam ovšem tady pospíchat? Petr koupí vyhlédnuté plakáty a jsme na letišti. Jdeme si nechat odbavit zavazadla a jen tak lelkujeme před letištní budovou. Vyhlížíme, odkud se objeví Boeing 767. Dnešní linka není ta z Papeete, která tu má jen přestávku při letu z Tahiti do Santiaga. Dnešní let je vlastně jen otočka Santiago – Hanga Roa – Santiago.  Mezi lidmi zahlédneme Sergia, asi tu na někoho čeká.  Najednou vidíme naše letadlo, dělá velký oblouk a krásně dosedá na přistávací dráhu (mimochodem, dráha na letišti Mataveri byla prodloužena na délku 3 km, aby zde v případě nouze mohl přistát raketoplán). Necháme se vyfotit před jakousi sochou před letištěm a jdeme dovnitř. Pak nasedáme do letadla, poslední fotka ze schůdků, sbohem a šáteček. Velikonoční ostrov, nádherné a mystické místo. Let tentokrát trvá jen 4 hodiny a 30 minut. V Santiagu bereme taxi a spěcháme do našeho hostelu Rio Amazonas. Dnes máme pokoj v patře a zadním traktu, tak bude snad klid. Je tu zase ta milá, vlasatá, rajcovná Francouzka, která tu již nějakou dobu žije. Je to nějaká umělkyně a ve volných chvílích maluje obrazy a obrázky. Opravdu zajímavá osoba. Tak dobrou a třeba se nám bude zdát o sladké Francii.

26. duben 2009
Spalo se nám v tom zadním pokoji dobře a hluboce. Byl tam opravdový klid. ALE…copak to v noci třáslo mojí postýlkou? Měl jsem sen, že je zemětřesení a já si říkám, že to je v pohodě, tento dům je dobře stavěný a nemůže spadnout. Otočím se v posteli a spím sladce dál. Ráno, po probuzení, se mě Petr ptá, jestli jsem slyšel v noci ten hysterický řev. Neslyšel, spal jsem jako nemluvně. Jenže už vím, co to třáslo tou moji postýlkou. No přece ZEMĚTŘESENÍ!! Petr se v noci vzbudil a slyšel řev nějaké ženské, protože se opravdu třásl celý dům a postele. A já jsem se vrtěl v posteli a spinkal. To je nádhera, prospal jsem zemětřesení. Po snídani si pořádně vše zabalíme, přebalíme, sami sebe co nejvíce očistíme. Petr zase ujíždí na iPhonu a já chytím na Skypu Ralfa a tak nám to docela utíká. Pak se jdeme najíst do nedaleké čínské restaurace. Asi je vyhlášená, protože jsme tam jen my dva. Utrácíme poslední chilské drobné za polévku a nějaké nudle. Pak se vrátíme zpět, dáme poslední kávu a objednaným taxíkem odjíždíme na letiště. Jsou 4 hodiny odpoledne a nám to letí až za 4,5 hodiny. Odbavení ovšem trvá déle, protože letíme do USA. Ještě proběhneme nějaký ten free shop a Petr tam objevuje pěknou, barevnou čapku. Pak vlezeme do trochu obstarožního Boeingu 767 společnosti Delta, se stejně obstarožním palubním personálem a letíme do Atlanty. Let trvá asi 9 hodin a docela se to dá vydržet. Co nám také jiného zbývá, vystoupit se nedá.

27. duben 2009
Je ráno, 5.30 hodin a jsme v Atlantě, na tom obrovském letišti. Opakujeme si proceduru se snímáním otisků prstů na obou rukách a zase se uculujeme do kamery. Welcome to the USA again. Kufry si přehazujeme na jiný nekonečný pás a vláčkem přejedeme na jiný terminál. Pak musíme ještě jednou změnit odletový východ. Čekáme u kafe na náš let do NY a pozorujeme ten cvrkot kolem. Teď už věřím, že Atlanta má nejrušnější letiště na světě. Taky zíráme, co a jak ti Američané snídají. Litry Coca Coly, hromady hranolků, slaniny a vajíček.  Opravdu dietní. Šup do letadla, tentokrát je to MCDONNELL DOUGLAS MD 90, a frčíme do Nového Yorku. Tam musíme přejet zase vláčkem z terminálu 3 /ten je Delty/ na terminál 4 /ten je mezinárodní/. Chci si vyfotit terminál ze stanice Airtrainu a jsem dvěma snědými/černými/chlapy upozorněn, že tady se nesmí fotografovat. To je Amerika, letiště, tady pane nesmíte nic fotit!!! Policie se na vás dívá, pane!!!  Je to absurdní. Pak přežíváme poslední 3 hodiny v terminálu. Dáme si něco k jídlu a koupíme si něco voňavého v duty free a pak už letíme do Prahy. Tam dorazíme další den ráno asi v 6 hodin 10 minut. Když odcházíme s kufry, celník nám klade inteligentní otázku, zda vezeme nějaké zboží?! Petr mu nasraně odpoví, jestli tím myslí náramky a suvenýry?  Teď se nasere celník a projede nám zavazadla rentgenem. Nic nenajde a my jsme zpátky. Doma.  Po více jak měsíci úžasného cestování a zážitků jsme tady. Dobré ráno PRAHO!