15. duben 2010
A už je nám zase Evropa malá a my máme potřebu utéct od civilizace někam daleko a tak vyrážíme na další společnou cestu. Tentokrát to bude více zaměřené na přírodu a zvířátka. Vymysleli jsme si dva symboly této cesty. Je to jedna zajímavá opice a jedna zajímavá ještěrka.
Petr ke mně dorazí kolem 15. hodiny, já už stepuju u připraveného báglu a hned vyrážíme směr Mnichov. Do Pfaffenhofenu, kde máme zamluvený pokoj v soukromém penzionu, dorazíme krátce před osmou večer. Pokojíček je útulný a v lednici čeká vychlazené pivko, kterým spláchneme prach z cesty. Jako aperitiv si dáme trochu fernetu a k večeři dobré řízečky, které jsem doma nachystal (jak nečeské). Pak příjemná sprcha, REFLEX, iPHONE, zápisníček a poslední dobrou noc v Evropě.
16. duben 2010
Spalo se dobře a snídaně byla „echt“ německá, tedy výtečná. K letišti v Mnichově dorazíme asi za 40 minut, chvíli hledáme parkoviště MUC, kde máme zamluvené parkování za velice přijatelnou cenu. Mikrobus nás dopraví k terminálu II, kde jsou tisíce lidí a obrovský zmatek. To jsme ještě neznali pravý důvod toho zmatku. Chvíli jsem hledal, kde se máme odbavit na náš let do Doha a cestou jsem zaslechl humornou konverzaci mezi jedním nešťastným cestujícím a slečnou, která podávala informace. Ten nešťastník se ptal, co má dělat, že mu zrušili let. Ona mu odpověděla, že se musí postavit do fronty, kde stály stovky a stovky lidí, a zajistit si jiný let. Když on opakoval svou otázku asi potřetí, slečně došla trpělivost a slušně, nicméně trochu jedovatě, mu otázku: „What shall I do?“, odpověděla:“ You should go home!“ Až později se dovídáme, že na Islandu jakási sopka „EJAKULA“ začala chrlit a zastavila letecký provoz nad Evropou. My máme ale kliku a tak s QATAR AIRWAYS do Doha odletíme asi 2 hodiny před uzavřením letiště! Let je naprosto OK, letušky krásné a jídlo dobré. V Doha máme pauzu asi 2 hodiny a tak si jdeme dát COSTA CAFE a pak si vyfotíme vystavené MASSERATI a ASTON MARTIN, které můžeme vyhrát v loterii, když si koupíme los za 125 USD. Možná, snad až poletíme zpátky, uvidíme. Let do Kuala Lumpuru trvá 7 hodin, ale mně připadá nekonečný.
17. duben 2010
Konečně jsme na místě. Malajsie, KUALA LUMPUR. Kupujeme si za 35 MYR (to je malajský ringitt a je o cca 6-7 kaček) lístek na rychlovlak do centra, což je cca 65 km. Je to klimatizovaná, moderní rychlodráha a cesta rychle ubíhá. Ve městě si berem taxi za 13MYR,které nás doveze k hotelu MAYTOWER. V recepci jim vypadl počítačový systém a my tam dřepíme od 11. do cca 13. hodin, než konečně můžeme na pokoj. Mezitím si dáme kafe, za 24 MYR! Pokoj 3027 máme ve 30. patře. Jsme neskutečně utahaní a nevyspalí, já víc než Petr, protože on pochopitelně za letu spal. Dáme si vytouženou sprchu a uvaříme čaj a já skoro upadnu do bezvědomí. Pak se ale probereme a pěšky se vydáme ke věžím PETRONAS TWINS, dominantě města i celé země, což je náš hlavní úkol zde. Byli jsme v Taipei na „stojedničce“ a tak nemůžeme zdejší „dvojčata“ v žádném případě vynechat. (Do stavby věží se hodně mluvil tehdejší malajský premiér Mahathir bin Mohamad. Byl to prý on, kdo rozhodl o konečném půdorysu obou věží. Tím je jeden ze základních symbolů islámu - RUB EL HIZB, což jsou dva překrývající se čtverce, z nichž je jeden pootočen o 90 stupňů.My jsme se s ním/ tím symbolem, ne Mohattirem/setkali už v Indii, kde je například na námi navštívené hrobce Humayuna. Konec přednášky). Vidíme je z okna našeho pokoje, tak si troufáme tam dojít. Je vedro a dusno, až hnusno. Ukazuje to 40stupňů Celsia a je to ubíjející. Vyjdeme ven a okamžitě se topíme ve vlastním potu. To si ještě neuvědomujeme, že takhle to teď bude v podstatě celou další cestu. Stojí to ale za to. Věže jsou nádherné. Fotíme a točíme, co se dá. Když se ptáme na vstupenky, abychom mohli vyjet nahoru, je nám řečeno, že už dávno nejsou. Prý je třeba si je rezervovat dlouho dopředu! To je ale škoda, proto jsme přece tady. Spolu s námi se tam motá několik starších Belgičanů a taky se ptají na vstupenky. Najednou se stane zázrak, oni nás tam pustí a to dokonce zadarmo. Jsme opravdu ta „šťastná čuňátka.“ Já si skromně myslím, že si to zasloužíme. Vyjedeme na spojovací lávku (SKYBRIDGE) mezi věžemi, která je myslím někde v 68 patře. Výhled je odtud nádherný. Venku prší, ale nám to vůbec nevadí. Jen na nás pospíchají, protože se bude brzy zavírat.(Tady se točil film PAST – ENTRAPMENT se Seanem Connerym a Cathrin Zeta-Jones). Tak si musíme pospíšit, jinak bychom tu vydrželi mnohem déle. Sjedeme dolů, chvíli se motáme kolem a vlezeme do jedné z věží a jdeme si dát něco k jídlu. Uvnitř je to jeden obrovský mumraj. Luxusní i neluxusní obchody, kavárny, restaurace, všechno možné. Vlezeme do jedné z jídelen a dáme si cosi k jídlu za 10MYR. Je to na rozpálené plotýnce a není to tedy žádný zázrak. Pak si fotíme a točíme (to je přísně zakázáno) věžičku zevnitř i zvenku. Poté vyrážíme na cestu zpět do hotelu. Cestou nás přepadne déšť. Chvíli se schováváme na jakési autobusové zastávce, ale pak se srdnatě vydáme do deště. Zapomeneme včas odbočit a pak se různě motáme a hledáme cestu k hotelu, který máme stále na dohled. Zeptáme se jednoho domácího, kudy, kudy cestička a nakonec jsme zpátky. Utahaní jako koně, ale spokojení. Věže PETRONAS byly dobyty! Pořádná sprcha a jdeme spát. Zítra odsud mizíme na Borneo.
18. duben 2010
Postel je skvělý vynález! Spali jsme jako zabití, jen jsem občas zaslechl na chodbě nějaké děvky. Jinak ale paráda, protože jsme vlastně nespali skoro 36 hodin. Celou noc pršelo, ale my jsme odpočatí a v pohodě. Jedeme dolů na snídani a připadáme si jako v Indii. Restaurace je zaplněna převážně Indy a bílých či šikmookých je tu menšina. Pak se jdeme projít kolem hotelu a hledáme nějakou směnárnu, po delším hledání se nám jednu podaří najít a tak měníme, abychom měli na taxi a další výdaje. Jdeme vyřídit platbu za hotel a v recepci se nám věnuje krásný kluk-buk. A uvidíme jich ještě víc. Zabalíme zavazadla a bereme si taxi, aby nás odvezlo na stanici SENTRAL, odkud chceme jet zase rychlovlakem na letiště. Nakonec se s taxikářem dohodneme, že nás prakticky za stejné peníze odveze až na letiště, terminál LCC a navíc nám zastaví na focení v PUTRAJAYE, což byl můj sen. Zastaví nám uprostřed jednoho mostu a je to krása. Není žádný provoz a tak můžeme v klidu fotit a točit, protože je co. PUTRAJAYA je během 10 let vystavěné nové správní centrum Malajsie, postavené v džungli. Leží na půli cesty z KL na letiště. Z Kuala Lumpuru tam lidé ale jen dojíždějí za prací, moc se jim zde nechce bydlet. Je to soubor supermoderních budov ministerstev a dalších státních úřadů. Architektura je krásná a nechce se věřit, že to vyrostlo fakt jen za 10 let. Na dohled z Putrajayi leží jiný památník premiéra Mahathira bin Mohamada, vědecké centrum, které má ambice stát se malajským SILICON VALLEY. Jmenuje se příznačně CYBERJAYA. Po příjezdu na letiště, jedeme kolem okruhu F1 SEPANG, se jdeme odbavit k přepážce AIR ASIA, se kterými tady teď budeme různě poletovat. Petr musí zaplatit asi 45 MYR za nadváhu (zavazadel, pochopitelně) a moc se mu to nelíbí. Pak si jdeme sednout na kafe a dortík. Očumujeme na terminálu a já se stanu objektem jakési dotazníkové akce a za ochotu odpovídat dostanu nějaké dětské tričko. Jupíí. K letadlu pak jdeme pěšky po ploše a tak můžeme všechno fotit z blízka. Let Airbusem A320 je v pohodě a v KUCHINGU (kočičím městě) přistáváme do deště. Po pasové kontrole platíme u přepážky taxi do města a nesympatický řidič nás odveze do místa našeho pobytu na další 3 noci, apartmánů BASAGA. Je to parádní ubytování, do bazénu to máme od dveří asi 8 metrů. Dáme si pivko, ferneta a jdeme na večeři ve venkovní restauraci. Vypiju 3 půllitry piva(!) a k tomu 3 bavoráčky, které rychle naučím dělat místního barmana. Necháme si u něho dovezenou půllitrovku a on nám toochotně míchá s koupeným tonikem. No a jsem pěkně máznutý, ale je to v pohodě. Ještě před spaním si na chvíli vlezeme do teplého bazénu a je nám blaze. V noci je strašné vedro a já nemůžu vůbec spát. Petr, pochopitelně, je normálně v limbu. Začíná mě bolet v krku od klimatizace. A mnohem bude hůř.
19. duben 2010
Jsme v KUCHINGU, centru provincie SARAWAK. V překladu to znamená Město koček. Je to pěkné místo a personál v našem hotelu je velice přátelský a milý. Domlouváme si program na dnešek. Majitel nám prý vezme autem dopoledne do centra k místním muzeím. My však nemáme moc náladu bloumat uvnitř, tak jen nakoukneme a couráme kolem a fotíme, co se dá. Je pořádné vedro a sluníčko nemilosrdně pálí. Dojdeme na nábřeží řeky SARAWAK a fotíme budovu místní samosprávy, což je taková moderní špičatá budova, nedaleko bývalé residence místního guvernéra z koloniálních dob, která se jmenuje ASTANA. Upocení si jdeme koupit něco k pití a v obchodě, kde se prodává i maso a ryby, nás zaujme způsob, jakým lapají otravné mouchy. Mají to fakt vymyšlené, protože maso i ryby jsou naprosto čisté a mouchy jsou jen na jakési návnadě, která vůbec nevypadá na mucholapku. Bereme si taxi zpět do hotelu a řidič nám dá vizitku, kdybychom ho třeba ještě potřebovali. Na 14. hodinu pro nás přijede mikrobus a my vyrážíme za orangutany do záchranného centra pro orangutany. Jmenuje se to SEMENGGOH WILDLIFE REHABILITATION CENTRE a je to součástí mezinárodního projektu na záchranu orangutanů. My dorazíme na místo akorát na 15. hodinu, kdy je druhý čas krmení. S námi je tam asi 25-30 dalších lidí a jen 4 opičky. Tedy jeden pořádný samec, jmenuje se RITCHIE, jeden malý opičák a dva takový odrostlý fešáci. Za chvíli se pak objeví ještě jeden UTAN. Protože to je pod hustými stromy v pralese, kde je vedro a velká vlhkost, tak se mi normálně zamlží objektiv a já nemůžu pořádně fotit. Alespoň pár fotek se nakonec ale povede. Petr alespoň točí a točí a tak to máme zdokumentované. Asi po hodině se vracíme zpátky do BASAGY. Koukneme na internet a pak se natáhneme na pohodlné lavice na terase a skoro usneme, jak jsme zmožení z toho vedra. Najednou přijde pěkná bouřka, přesuneme se tedy na pokoj a dáme vytouženou spršku. Pak jdeme ven na večeři a já dneska piju jen čaj, protože mě pořádně bolí v krku. K jídlu máme polévku, rýži a nudle a všechno je to mňamka. Nakonec si dáme kafe a odvalíme se spát. Ještě si ale domlouváme na zítra výlet do národního parku BAKO a objednáváme si toho taxikáře, co nám dneska dopoledne dal svou vizitku.
20. duben 2010
Vstáváme před 7. hodinou a jdeme na snídani, protože v 8. hodin už na nás čeká zamluvený taxikář. Jedeme asi 30 minut k přístavišti lodiček, které odvážejí turisty k NP BAKO. Na místě se domlouváme s jedním šikmookým a jeho blonďatou ruskou přítelkyní, že se podělíme o cenu za lodičku. Každý zaplatíme jednu cestu a ušetříme. Návrat je stanoven na 15. hodinu. Teď si to však svištíme do NP Bako a cesta nám trvá asi 25 minut. Počasí je parádní a příroda okolo taky, tak fotíme a točíme. Po příjezdu na místo si jdeme vybrat a zaplatit jeden z možných okruhů a taky koupit nějaké pití s sebou. Cestou k pokladně zahlédneme dvě nosaté opice, ale ty se kolem jen mihnou a fotit se to prostě nedá. Zaregistrujeme se u rangerů a vybíráme si LINTANG TRAIL, což je asi 3. nejdelší trasa a měří 6 km. Nepřipadá nám to tak moc, ale to netušíme, co nás čeká. Sbalíme si 4 lahve s pitím a vyrážíme. A je to nářez!! Začínáme od pláže stoupat pomalu nahoru skrz džungli a za chvíli jsme úplně promočení. Neprší. Poprvé si naplno uvědomuju výraz – koupat se ve vlastním potu. Není na mně ani nitka, ani místečko suché. Nikde! Petr má na sobě takový nákrčník, co slouží jako čelenka či ušanka, podle toho, co potřebujete. V každém případě mu to chrání oči od potu. Já mám ale oči zarudlé, protože mi pot crčí z čela rovnou pod brýle. Pak dostanu spásný nápad. Vytáhnu kudlu a ze svého trika si uříznu na spodním konci pruh, asi 7 cm široký a udělám si z něho čelenku. Naprosto geniální! Cesta tou divočinou je krása a nádhera. Vystoupáme na náhorní plošinu s vyvřelou lávou, kde jsou vyryté jakési otvory, kolem spousta exotických rostlin. Vidíme nádherné masožravé rostlinky, přeskakujeme rozpadlé dřevěné chodníčky a brodíme se přes rozmočené jílové cestičky. Celou dobu jdeme sami, až když pomalu začínáme zase klesat k moři, potkáváme jeden mladý pár ze Španělska. Jinak jsme za těch 4,5 hodiny nikoho nepotkali. Dolů k moři se dostaneme asi 20 minut před odjezdem. Kousek před pláží objevujeme jednoho nosatého pacholka ve větvích nad našimi hlavami. Jenže chrápe a vystrkuje na nás jen řiť. To je ta opička, kvůli které jsme vyrazili do Malajsie. Její čas ale teprve přijde. Rychle jdu koupit něco k pití, protože jsme totálně vysušení. Po 4 plechovkách chlazeného pití se jen zapráší. Jde pro nás náš lodník, ale nikde nevidíme šikmookého a jeho blonďatou Natašu. Je nám řečeno, že už dávno odjeli. Tak se vracíme sami. Nálada je dobrá, fotíme se s lodníkem a je nám fajn. Jen do chvíle, než mi ten mizera řekne, že musím zaplatit víc, než byla dohodnutá cena. Začnu se s ním dohadovat a nesmírně mě to nasere, protože prý ty dva blbci řekli, že to platíme i za ně, tu jejich extra cestu zpět! Kdepak, věřit Rusům se fakt nedá a to šikmý oko taky s námi vyjebalo. Hádám se s lodníkem i po dojezdu do přístavu a snažíme se to vysvětlit dalším domorodcům, kteří se diví, co to tam je za nasranýho bělocha. Po několika minutách zjišťuju, že to nemá smysl a zaplatím, co chce a pošlu ho do prdele. Jedeme zpátky do Basagy. Bazén, sprcha, káva a odpočinek. Pak pořádná očista a jdeme na večeři. Pořádně se rozšoupneme, dáme si polévku, smaženou havěť, kuře a salát. Pochopitelně káva před spaním. Já jdu ještě na chvíli na internet a pak docela brzy jdeme spát. Jsme ušlapaní a utahaní, ale spí se krásně, navzdory bzučící klimatizaci.
21. duben 2010
Žádný budík není zapotřebí, vstáváme, až se nám chce. Jen musíme stihnout snídani, kterou tu podávají do půl desáté. Jako tradičně si dáváme, omeletu, párky, džus a kávu. Pak se jdeme ještě povalovat a pak začínáme balit. Pokoj musíme opustit v pravé poledne. Zavazadla si necháváme v recepci a objednáváme si taxi do města. Nejdříve si chceme vyměnit nějaké peníze a mně odmítnou vyměnit 100 dolarovou bankovku, protože prý je z roku 1999 a to oni nemění. Docela mě tím naserou, dolar je dolar, ne?! Pak se různě motáme poblíž centra a hledáme nějaký čínský chrám. Sedneme si kdesi na pití a ptáme se na cestu. Jednu místní „baculku“ zaujme můj foťák a prohlíží si moje fotky a moc se jí líbí. Je zase strašné vedro a opět se koupeme ve vlastním potu. Postupně navštívíme 3 různé čínské chrámy a pak si na nábřeží, kde jsme už byli první den, dáváme Nescafé a pak konečně nacházíme tu krásnou barevnou bránu, která vede do čínské čtvrti. Tam si sedneme u BÍLÉHO TYGRA a dáváme si ledový čaj a vynikající plněné knedlíčky s delikatesním sósíkem. Pak si bereme zase taxi zpět do Basagy. Domluvíme si za nějaký poplatek za půjčení jednoho pokojíčku, abychom se před odjezdem na letiště mohli ještě osprchovat. Na letiště odjíždíme cca v 19. hodin. Tam si dáme v KFC nějakou mňamku a pak ve Starbucks dobrou kávu a dortíček. Samotný let do KOTA KINABALU je OK, přelezeme si z 15. do 14. řady, protože tam je víc místa na nohy. V Kota Kinabalu na nás čeká s mikrobusem kluk z rezervovaného hostelu BGB a za 10 minut jsme doma. No, doma. Je to taková kobka bez okna, ale s klimatizací. A na stropu je značka, kterým směrem leží Mekka! Ještě že tak, jinak bych se fakt nevyspal. Osprchujeme se v koutě na hajzlíku a jdeme spát.
22. duben 2010
Postele jsou sice tvrdé, ale spalo se celkem dobře. Hostel je vlastně několik přestavěných „kobek“ v části nějaké průmyslové haly čí garáží. Skromné, malé, ale na pouhé přespání to stačí. Po hygieně jdeme do patra, kde je jakási samoobslužná kuchyňka, kde si dáme nějaký toust s margarinem a džem a k tomu kafe. Pak se nachystáme na odjezd a za 25 MYR nás ten mladý kluk ze včerejšího včera zase veze na letiště. Tentokrát se za nadváhu neplatí. Dáme si kafe a čajík a čekáme na odlet do Sandakanu. Let je pohodový a krátký, trvá asi jen 40 minut. Je to takové „šup nahoru a dolu“ a jsme tady. SANDAKAN, centrum východní provincie SABAH. Odsud už je skoro možné dohlédnout až na Filipíny, tedy opravdu „skoro“. Při odchodu letadla si fotíme letištní budovu, ale jsme důrazně upozorněni, že se to nesmí. Vyzvedáváme si zavazadla a za 26 MYR si bereme taxi do rezervovaného hotelu NAK. Je to asi 14 km jízdy do centra. Dostaneme pokoj 503 v pátém patře a je to celkem ucházející. Chtějí po nás deposit 300 MYR a dostaneme voucher na „welcome drink“ do baru na střeše hotelu. Jdeme nejdříve na pokoj, sprcha, káva, odpočinek. Pak vyjedeme výtahem na střechu hotelu na ten drink, což je dobrý koktejl s kytičkou ve skleničce. Je odsud nádherný výhled na město na jedné straně a na moře, na straně druhé. Fakt krása. Když už jsme tady, tak si objednáme dobrou večeři a dáme si do nosu nějaké mořské pochutiny. Je to výborné, ale je tu strašné vedro, přestože jsme asi 50 metrů nad zemí. Po večeři vyrazíme na chvíli ven na obhlídku terénu. U taxikářů se snažíme domluvit si nějaký jednodenní výlet do okolí. Chtějí za to asi 350 MYR, což není tak málo. Zapadneme do děsivého internetového doupěte, kde se to hemží mladýma, který hrajou online hry a je tam strašný bordel a rámus. My jsme tam za opravdové exoty a každý si nás prohlíží. Vydržíme tam asi hodinu a pak s úlevou odsud vypadneme. Při návratu do hotelu měníme plány, rušíme výlet s taxikářem a rezervujeme si kombinaci výletu do SEPILOKU a na řeku KINABATANGAN, to celé za 400 MYR. Na pokoji si dáme dobré Nescafé, koukneme na televizi a jdeme spát.
23. duben 2010
Spali jsme jako mimina a vstáváme až v půl desáté. Jedeme na střechu na snídani a než tam dorazíme, jsme zase propocení z toho strašného vedra. Po snídani ještě zalezeme do postele a lenošíme. Po zaslouženém odpočinku vyrážíme do směnárny, která je hlídaná ozbrojenou stráží. Bereme si taxi a necháme odvézt na prohlídku jednoho krásného buddhistického chrámu, který se jmenuje PUU JIH SHIH. Strávíme tam asi hodinu a je co fotit a prohlížet. Pak se ptáme taxikáře, co zajímavého by ještě stálo za návštěvu. Řekl, že nás vezme na krokodýlí farmu, která je asi 15 km odsud. Souhlasíme a jedeme tam. A dobře jsme udělali. Nebyl tam nikdo, mimo nás a jedné české(!) rodinky se dvěma dětmi. Když je míjíme, tak slušně pozdravíme. Paní vyvalí oči a odpoví, děti taky, jen ten jejich, již od pohledu debilní, tatínek, na nás čumí jako jelito a ani nezabučí. Uděláme spoustu fotek, nakoupíme /Petr/ nějaké suvenýry a jedeme zpět. Celé to stálo 105 MYR a fakt jsme si to užili. Na pokoji si dáme kafe a po 17. hodině vyrážíme na CENTRAL MARKET – místní tržiště. V patře si sedáme do jakési jídelny, mezi místní a dáváme si cosi k jídlu. Stojí to 4 MYR a je to skvělé, dobré, vynikající. Pro domácí jsme zase za exoty. Sem musíme zavítat i za bílého dne. Vracíme se na hotel a já chci nějaké informace o zítřejším odjezdu na výlet. Nikdo však nic neví, prý až po 23. hodině. Pak se kdosi ozve s tím, že odjíždíme ráno cca v 9. hodin. Před tím se s ním sejdeme a domluvíme co s sebou.
24. duben 2010
Po vydatném spánku si nachystáme zavazadla na 3 denní výlet a jdeme na snídani. V 9. hodin pro nás přijede nějaký klučina s mini-autíčkem a odveze nás do SEPILOK ORANGUTAN REHABILITATION CENTRE, které je také součástí celosvětového programu na záchranu orangutanů. Na místo dorážíme na 10. hodinu, kdy je první denní krmení. Je to veliké zklamání, spousta lidí a jen dva malí opičáci. Opět strašné vedro a vlhko, takže se nedá fotit, protože objektivy jsou zamlžené. Ani toho moc nelitujeme, protože to opravdu není nic, co by nás uchvátilo. V místní kavárničce čekáme, u občerstvení, do 13. hodin, kdy pro nás přijede auto, které nás má odvézt do vesničky SUKAU. Auto dorazí, s řidičem jako bidlo, ale už tam sedí 2 pasažéři. Je to kluk a děvče, oba z Belgie. Petr se nacpe k nim dozadu a já se usadím vpředu u řidiče, zavalen 2 velkými bágly. Cest trvá asi 2 hodiny a krajina kolem je stále stejná, všude kolem nás jsou olejové palmy. (Nekonečné lány rostliny, která dělá z Malajsie největšího světového producenta palmového oleje. Kvůli ní se vypalují a kácejí původní deštné pralesy a v důsledku toho se stále zmenšuje populace orangutanů. Víte, že deštné pralesy v Malajsii jsou pravděpodobně ty nejstarší na světě?) Za dvě hodinky jsme opravdu na místě. Ubytováváme se v takové malé dvoj-chatičce. V předním pokoji jsou ti dva mladí a v zadním pokojíku jsme my dva. Jmenuje se to SUKAU GREEN VIEW a majitel je sympatický a přátelský chlapík. Dostaneme pár informací od místní šéfové a na 16. hodinu máme nachystanou první vyjížďku po řece. Jedou s námi 4 Švédky a nutno říci, že jsou tedy typicky blonďaté, ale nehezké. Takové chlapské typy. Pochopitelně, že jsme tady, ostatně jako všude jinde, nejstarší. Určitě ale nejhezčí! Jedeme po řece KINABATANGAN, druhé největší řeky Malajsie, a pak uhneme do menší odbočky, která se jmenuje MENANGGUL RIVER. Máme velké štěstí, protože se najednou před námi objeví stádo divokých slonů a začínají se brodit napříč řekou. Je to naprosto úžasný zážitek. Na pár metrů je pozorovat, jak se brodí v bahně a jílu, slyšet jak funí, když se snaží vyškrábat se na druhý břeh. Naprosto mi to bere dech. Nevím, jestli to je pravda, ale průvodce nám tvrdí a pak večer kdosi jiný to potvrzuje, že se tu sloni neobjevili asi 2 měsíce. Tak si to vysvětluji tím, že jsme ta“šťastná čuňátka“ a zasloužíme si to. Kolem nás se objevují různé druhy ptactva a najednou je konečně vidíme. PROBOSCIS MONKEY – KAHAU NOSATÝ. To je ta frňákatá opice, která žije jen zde na Borneu a kvůli které tu vlastně jsme. Chceme si je pořádně vyfotit, ale teď se to nedá, protože jsou vysoko ve větvích a není dobré světlo na focení. Zahlédneme i pár zoborožců, ale ani ty nelze teď fotit. Po břehu poskakují nějací makaci a najednou se nám o loďku otře krokodýl!!! Jsem z toho naprosto u vytržení. Nikdy v životě by mě nenapadlo, že jednou budu sedět kdesi na Borneu na kocábce uprostřed divočiny a kolem mne se budou producírovat divoká zvířata. Vracíme se zpět na večeři a pak vyrazíme ještě jednou na noční vyjížďku na řeku. Jedeme ve stejné sestavě a stavíme u břehů řeky, kde se ukládají ke spánku různý ptáčci a jiná havěť. Narazíme na malého, spícího ledňáčka. Má sice otevřené oči, ale je asi v limbu, protože jedna z těch Švédek se ho na radu našeho průvodce normálně dotkne prstem a s ním to ani nehne!! Spí dál. Pak se nám nad hlavou ve větvích objeví velká, proužkovaná, černo-žlutá hadice. Tedy on je to had, ale vypadá jako hadice od bazénu. Objevuje se jiný, tentokrát mnohem větší ledňáček, řekl bych spíš ledňák! Krásně vybarvený, ale ten nespí a uletí nám. Ze břehu nás pozoruje aj ta KRAJTA. Je ale celkem malá, takže krátká (short) jak zmíní jedno z děvčat. Na chvíli zastavíme loď, vypneme motor a jen posloucháme zvuky kolem nás. Bere mi to dech, když si uvědomuju, kde to vlastně jsme. Pak otáčíme loď a zase do nás vrazí nějaký zbloudilý krokodýl. Náš průvodce nám chce ukázat hnízdo, kde se nedávno vylíhli mladí krokodýlci. Když se blížíme k tomu místu, v záblesku světla se na vteřinu opravdu objeví jedno mládě, ale není šance to zvěčnit. Po návratu do chatky zjišťuju, že jsem pěkná trubka, protože jsem si nechal na objektivu polarizační filtr a proto jsem nemohl normálně fotit. To jsem ale blb. Nikdo není dokonalý, tím spíš já ne. Byl to krásný den, především odpoledne a večer. Moc jsme si to užili. Jdeme znavení spát a ráno musíme vstávat brzy, na řeku zase vyrazíme v 6. hodin.
25. duben 2010
Ráno vstáváme v 5.30 a v 6. hodin jsme už zase na řece. Tentokrát jedeme proti směru proudu na „OXBOW LAKE“, což je vlastně takové záplavové jezero, které vzniklo z mrtvého ramene řeky. Cestou vidíme bílé volavky, orly, různé opice na břehu řeky a pozorujeme krajinu kolem. Něco nafotíme a vracíme se zpět. Po snídani je pěší vycházka do džungle, ale tu my vynecháme a domluvíme si soukromou odpolední vyjížďku lodí s průvodcem, který se jmenuje se NAL a je to sympatický kluk. Pokoušíme se usmlouvat nějakou lepší cenu, ale paní šéfová je tvrdá a neustoupí ani o píď. No nevadí, stojí to za to. Jdeme na vycházku do vesničky SUKAU, což je asi 15-20 minut chůze. Každý, koho potkáme, nás zdraví nebo nám zamává. Vypadá to, že jsme jim sympatický. Koupíme si studenou CC a skočíme do místního „IT střediska“ na chvíli na internet. Jsou tam samé malé dětičky a ty si nás zvědavě prohlížejí. Pak se vydáváme zpátky a stíháme oběd v 12.30 hod. Po obědě s sebou plácneme pod větrák a v půl čtvrté vyrážíme s NALem na naši vyjížďku, tentokrát na 3 hodiny. Je to zase úžasné. PROBOSCIS MONKEY nám skáče nad hlavami, dokonce nás skoro počurá! ( Tahle opice, tedy jen opičák, se vyznačuje visícím velkým břichem, velkým, baňatým a visícím nosem a malým, vždy trčícím červeným pindíkem). Volavky, zoborožci, makakové a spousta další havěti. A nikde nikdo, jen my a divoká příroda. Prostě nádhera. Vracíme se zpátky a potkáváme sousedy. Po večeři nás čeká třetí večerní vyjížďka po již známé trase. Zastavujeme na stejných místech, jako při prvních vyjížďkách, až po odbočení na MENANGGUL, kde najednou zastavíme u břehu a průvodce se nám snaží kdesi ve větvích a již ve tmě ukázat, že tam je ta malá, vzácná opička, s vyvalenýma očima, která údajně žije jen na Borneu a Filipínách, jmenuje se NÁRTOUN. Já tedy nevidím nic a Petr se to NIC pokouší alespoň zachytit kamerou. Ve tmě zahlédneme nějaké divoké prase, ale jinak to není nijak zajímavé. Vracíme se zpět. Je asi 22.30 a tak dáme sprchu a šup pod větrák. Ráno budeme zase vstávat brzo.
26. duben 2010
Vstáváme opět v 5.30 a za chvíli jsme zase na řece. Tentokrát s námi jede NAL, Švédky, Belgičani a taky dva Francouzi, kteří dorazili včera odpoledne. Ranní vyjížďka je úžasná, nad řekou se válí chuchvalce mlhy, z toho občas vykoukne sluníčko, tu a tam zahlédneme postavičku na břehu řeky nebo osamělou lodičku. Opravdová nádhera v divočině. Po odbočení na Mennaggul jdeme na břeh a splní se nám sen. Najednou se nám nad hlavami ve větvích objeví ON. Divoký orangutan!! Jo, jo, jo, jsme „šťastná čuňátka“, teď už tomu věřím. Podařilo se nám vidět orangutana ve volné přírodě, sice jen chvíli, ale přece. Protože nás z větví vidí, vydrží na místě jen chvíli a pak před námi uteče. Nevadí, byl tady a my ho viděli. Jedeme dál a narazíme krásnou rodinku makaků s mládětem. Je to rozkošné, pozorovat je při jejich hygieně, kdy ONA dělá pedikúru JEMU a přitom schovává mrně na břiše. Pak se nám ukáže pár zoborožců a jiné havěti. Je to na rozloučenou, protože po návratu nás čeká snídaně a návrat do Sandakanu. Když dorazíme k naší chatě, slyšíme ze zahrady nějaké hulákání a tak se jdeme podívat, co nebo kdo to tam rámusí. A hele, na větvi tam sedí GIBON, celý v černém, a řve jako blázen. Asi nás chce vyštvat ze svého teritoria. Vyfotíme si ho a taky si uděláme fotku s milým klukem NALEM, který se nám věnoval po celý pobyt. Po snídani rychle zabalíme věci a jedeme zpět. Veze nás stejný, vysoký, ušatý a sympatický řidič. Má zvláštní tvář, protože vypadá, že vůbec nemá mimické svaly ve tváři a vypadá to, že se stále usmívá. Belgičani jedou s námi, ale asi po 30 kilometrech na nějaké odbočce vystupují a jedou jinam. My pádíme směrem na Sandakan a tam dorazíme kolem poledne. Menší dohadování při placení a jsme zase na pokoji 503!! Očista, káva, odpočinek, nádhera. Pak vyrážíme zase na Central market, fotíme místní rybáře, kteří vykládají ulovené rejnoky a další ulovenou havěť. V patře si dáme skvělou polévku MIHOEN SOUP za 2,5 MYR = 15 korun!! V cukrárně U TLUSTÝ KOČKY si koupíme nějaké zákusky a zajdeme do místního blázince na internet. Tam vydržíme asi hodinu a pak mizíme domů. Na pokoji si uvaříme kafíčko, sežereme dortíky a jdeme spát. V divočině bylo dobře, ale v civilizaci občas taky není marně.
27. duben 2010
Moje obvyklé cestovatelské trable jsou snad vyřešeny pomocí G. Zaplať pánbůh. Ráno nás zase brzy vzbudil rámus zvenku z ulice, proboha proč tam někdo řve takhle brzo?! V 9. hodiny nám volají z recepce, že snídaně je jen do 10. hodin! To asi, aby nás popohnali a mohli jít brzy domů. Tak se tedy vyhrabeme na střechu, posnídáme a pak se vydáváme zase na Central market. Mysleli jsme, že tam dnes bude k vidění víc ryb, ale jen to tam víc smrdí. Obcházíme kolem, fotíme si pár lidí a lodí a pak vyjdeme do patra, kde je nějaká restaurace. A dobře děláme. Dáváme si pivo a k jídlu si objednáváme 9 úžasných mňamek. Každou jednu za 3 MYR. Jsou to všechno mořské plody, různě zabalené, usmažené, uvařené v páře. Od každého 3 porcičky. Naprosto božská mana! Namlsaní vyjdeme o patro výš, kde je tržnice se vším možným i nemožným. Vlezeme tam a jsme za exoty. Každý se za námi otáčí a směje se na nás. Petr kupuje nějaké náramky (to je překvapení) a taky jakési tmavé perličky. Fotíme si místní děvčata a je to velká bžunda. Jdeme si vyměnit peníze a mně zase nechtějí vyměnit těch 100 USD z roku 1996. Až u jednoho Inda mi je vymění, ale v nižším kurzu. Co se dá dělat, měním i se ztrátou. Jsme v jakémsi nákupním středisku a kolem nás se motá neskutečné množství kluků, co jsou vlastně víc holky. To jsem ještě neviděl. Jednoho z nich si vyfotíme, protože nám velice ochotně zapózuje. Kluk jako buk. Pak se vracíme do hotelu na kávu a odpočinek. Cestou zpět v jednom obchodu u Inda kupujeme nějaký SARONG a vyfotíme si i zde místní usměvavá děvčata. Večer jsme zase vyrazili do IT doupěte na internet a v obchodě objevujeme SABAH TEA, čaj z deštného pralesa. To bude hezký dáreček. Zabalíme na zítřejší cestu na ostrov a jdeme spát.
28. duben 2010
Spal jsem málo a blbě. Slyšel jsem chrápat Petra a rámus z ulice. Po snídani si bereme taxi a jedeme k přístavišti JETTY. Tam zaplatíme za rezervovaný výlet a čekáme na odjezd. Mezitím si fotíme rybáře, kteří zde mají jakousi loděnic a opravují tu lodě. Je to pěkná podívaná a chlapci se rádi nechají vyfotit. Pak už se nalodíme s dalšími lidmi na menší, ale rychlou loď, která má dva motory YAMAHA 115 a vyrážíme. Míříme na ostrov SELINGAAN, který je odsud vzdálen asi 40 kilometrů, a my to zvládneme asi za 45 minut. Loď skáče po hladině a občas se musíme pořádně držet, abychom nespadli ze sedadla. Dojedeme na ostrůvek, v recepci se zaregistrujeme a dostaneme klíče od chatky D4. Cestou do chatičky si rovnou půjčujeme věci na šnorchlování a rohož na ležení na pláži. (Míjíme místní porodnici, říká se tomu TURTLE HATCHERY. Je to ohrazený prostor s pískem, do kterého denně ukládají želví vejce, která odeberou na pláži, jakmile je tam Karety nakladou. Zde je zahrabou do odpovídající hloubky a chrání před možnými predátory. Jakmile se začnou líhnout želvičky, přenášejí je na pláž a čerstvě vylíhnuté potvůrky neomylně zamíří do vody.Ve chvíli, kdy tam jsem , je v porodnici několik tisíc vajec a o všem se vedou velice pečlivé záznamy. Kareta naklade do hnízda obvykle kolem 100 vajec. Někdy nepřipluje žádná, někdy zase několik, takže se taky stane, že za noc uloží do porodnice třeba i 2000 vajec a více!) Hned jdeme na pláž a je to velká nádhera. Je tu jen pár lidiček, všude písek, modrá voda a sluníčko pálí. Vlezeme do vody a okukujeme rybičky a korály. Já pozoruju tak z 1 metru malého rejnoka, co se usídlil na dně pode mnou. Celé tělo má poseté maličkými modrými tečkami. Plácáme se ve vodě asi hodinu a pak radši mizíme před sluníčkem zpátky v chatičce. Dáme spršku a v 12.30 jdeme na oběd. Po obědě je nařízen odpočinek a pak zase vyrážíme k vodě. Dojdeme na místo, kde jsme si nechali věci a co se to děje? Někdo vypustil moře!?! Je tu najednou asi o 2 metry vody méně. Bereme potápěčské náčiní a šup do vody, jenže já mám problém. Zatímco Petr točí pod vodou na kameru, já se ale s panem Bechtěrevem nemohu dostat v té nízké vodě pod hladinu a stále se dřu o korály a šutry. ( Je tu s námi jedna francouzská rodinka s dvěma dětmi. Hlava rodiny/asi o 10 let mladší chlapík než já/ má taky Bechtěreva, ale to já jsem proti němu „hadí muž“. V duchu toho pána nesmírně obdivuju, protože pro něho je problém i jen sedět na normální židli. A on se vydá s dětmi do takovéhle dálky a exotiky. Ono nic není nemožné, když se opravdu chce). Po několika pokusech a utrpěných zraněních to vzdávám a lezu ven z vody. Petr pak objeví jedno místo, kde je vody víc a dá se tam lépe potápět, tak si to chvíli taky užívám. Zpátky do chaty jdeme asi v 17.40 a pak na 18.30 máme sraz na centrálním shromaždišti, tedy v restauraci. Je zataženo a začíná se blýskat. Je to nádherná podívaná, protože kolem celého ostrova se míhají blesky a vypadá to úžasně. Petr jde do chatky pro kameru, aby to natočil. V 19.30 se podává večeře a začne pršet. Schováni pod střechou sedíme a čekáme, až nám ranger dá pokyn, že želvy dorazily. Sedíme tam s ostatními asi do 23. hodin, a když už se chystáme, že to vzdáme, objeví se ranger a volá nás, že můžeme jít za ním. Předtím ovšem proběhne jeden humorný moment. Petr sedí a pomalu se mu zavírají oči, prostě usíná. Já mu řeknu: „NESPI“ a on vytřeští oči a odpoví mi: „ZBLÁZNIL JSI SE“?! Tím myslí fakt, že se to nedá vydržet a neusnout. Skoro přestalo pršet a tak jdeme za ním na pláž, kde je v asi 70 cm hluboké jámě jedna Kareta zelená a klade do písku vajíčka. Je to úžasný zážitek, pozorovat to ze 1,5 metru, slyšet, jak chudák želva funí a roní ty pověstné slzy. (Ona je to ve skutečnosti jen sůl, kterou želva spolyká s mořskou vodou a tímto způsobem ji z těla vylučuje). Jak říká Petr, je to až intimní chvilka a my bychom tam vlastně neměli být. Je to ale citlivá duše, ten můj parťák, že? (K tomu ovšem ještě musím dodat, že když tohle vyprávím po návratu do hotelu NAK jeho majitelce, což je asi 40letá fešná dáma, se slzou v oku se zadívá na Petra a prohlásí, že by se do něho zamilovala. Ještě, že brzy odjíždíme!) Jsem rád, že i v té tmě a dešti mohu udělat pár fotek, protože to je nezapomenutelný okamžik. Želva usilovně klade vejce a vůbec neví, že jí je „vzadu“ hned ranger odebírá do připraveného kyblíku. Ona se pak stejně usilovně snaží ta „domnělá“ vejce zahrabat do bezpečí a neví, že jen zasypává prázdnou díru. Ostatní lidi jdou pak ještě k líhním, kam rangeři přemisťují právě nakladená vejce, ale my už jdeme do chatky a spát. To hlavní jsme viděli. Dáme rychlou spršku a šup do postele a spát. Ráno odjíždíme brzy zpět do Sandakanu.
29. duben 2010
Vstáváme už v 5.45, rychle na snídani a v 7. hodin už zase sedíme na rychlé lodi a svištíme si to zpět do Sandakanu. V hotelu NAK si domlouváme zapůjčení pokoje na odpoledne za MYR, abychom se mohli osprchovat a v klidu zabalit zavazadla na dnešní přelet do Indonésie. Potkáváme se s majitelkou hotelu, což je docela příjemná dáma. Jdeme ještě na chvíli ven, Petr kupuje taky nějaký sarong a zapadneme do recepce jednoho hotelu na chvíli na internet: Pak si bereme naše zavazadla, sedáme do taxíku a míříme na letiště. Čeká nás nejdříve let do Kota Kinabalu a pak do Jakarty. Ze Sandakanu před námi odlétá nějaký let MALYSIA AIR a s ním asi někdo hodně důležitý, protože se tam odbývá jakýsi oficiální obřad s váženými potentáty. Všichni se všem klaní a k tomu společná motlitba, je to srandovní. Chvíli po nich odlétáme my. Let do Kota Kinabalu uteče jako voda a za 40 minut jsme tam. Zde ovšem budeme čekat do 21,35, kdy nám to letí do Jakarty. To máme tedy 7 hodiny času a tak různě bloumáme po letišti, jdeme si nejdříve dát něco k jídlu. Já si dám výbornou TOM YAM a Petr cosi jiného. Pak se Petr věnuje iPhonu a já zapadnu kamsi na internet a navážu spojení se světem. Celkem nám těch 7 hodin uteče a jdeme se odbavit. Tentokrát za nadváhu nic neplatíme, nejsou tu tak přísní. Jsou tu dva odlety, jeden do Kuala Lumpuru a druhý do Jakarty. Už ve 21.00 se do něj začnou hrnout lidi a já si myslím, že to je ten do KL, ale omyl. Je to náš let do Jakarty a čekají už jen na nás!! Tak rychle dovnitř a ve 21.35 jsme už ve vzduchu a sbohem Malajsie! Let trvá něco přes dvě hodiny a v Jakartě je o hodinu méně, takže přistáváme cca ve 23. hodin místního času. Postavíme se do jedné fronty na razítko do pasu, ale bohužel jsme přehlédli okénko, kde se kupuje vízum, takže musím zpět a vystát si tu frontu ještě jednou. Za vízum se platí 25 USD nebo 20€. Když máme vše vyřízené, jdeme si najít naše zavazadla. Ta jsou kdesi odstavená, protože se tu motáme už hodinu. Po chvíli hledání je najdeme a hlídá nám je jakýsi klučina. Nejdříve potřebujeme místní měnu, tak si u jakéhosi okénka měním nějaké dolary za statisíce místních chechtáků - rupií a jsme z toho zmateni.
30. duben 2010
Je už po půlnoci a chceme se rychle dostat do zamluveného hotelu IBIS KEMAYORAN. Najednou se u nás objeví nějaký chlap, vezme nám kufry z ruky a táhne je pryč. A už je u něho další, který mu pomáhá s mým báglem. Ani se neptají, kam jedeme a prostě s nimi mizí pryč. Tak je rychle dohoníme a vyjasňujeme si, o co se jedná. Že je to taxi a kam si přejeme odvézt. Říkám mu jméno hotelu a on ať si nasedneme a jedeme tam. Už v autě za jízdy se ptám se na cenu. Prý 250 000 RP. Nějak se mi to celé nezdá a tak po něm chci vizitku firmy nebo majitele. Že prý žádnou nemá, ale vše je OK. Mám z toho fakt divnej pocit a ten chlap se mi vůbec nelíbí. Při dojezdu k hotelu s ním sehrajeme divadlo. Řeknu Petrovi, ať s ním počká v autě, že jdu ověřit rezervaci a v recepci se ptám, kolik stojí taxi na letiště. Říkají, že tak kolem 100 000Rp. A ten šupák po nás chce 250 000Rp. Tak jdu zpátky k autu a řeknu mu, že se nenecháme okrádat a že mu zaplatím normální cenu. To ho rozčílí a začne hrát divadlo, že jsme se přece domluvili a že mu to musím zaplatit. Po chvíli mě to přestalo bavit, řekl jsem, že tedy zavoláme policii nebo mu dám 150 000 Rp a ať táhne do hajzlu. Nejdříve řekne, že tedy nic nechce, ale když tedy říkám, že jdeme spát, vezme si těch 150 000 Rp a konečně vypadne. Uff, to je tedy přivítání v Indonésii. Konečně jsme na pokoji, dáme sprchu a jdeme spát. Máme okna přímo nad hlavní ulicí, takže žádný velký klid není, ale co se dá dělat. Vstáváme v 8.30 a jdeme dolů na snídani. Výběr je velký a tak si dáme do nosu. Pak bereme rikšu a jedeme směrem do centra. Cestou hledám lékárnu, protože jsem zase nějaký přichlíplý. Necháme se vysadit u obrovského náměstí, kde se k nebi tyčí betonová věž, která je součástí národního památníku MONAS. Fotíme si lidi kolem, oni si fotí nás, usmívají se na nás a je to taková velká pohoda. Vyjedeme výtahem na vrchol té věže a prohlížíme si JAKARTU z ptačí perspektivy. Nějací kluci a holky se s námi chtějí fotit a tak se zase stáváme velkou atrakcí. Většina holek chodí se zahalenou hlavou, ale vypadají v tom docela pěkně. Některé! (INDONÉSIE je největší muslimská země na světě, má cca 230 miliónů obyvatel a rozkládá se na 17 508 ostrovech!) Sjedeme z věže zpátky na zem, vezmeme si taxi a necháváme se odvézt do starého přístavu. Jmenuje se SUNDA KELAPA a je to naprostá bomba. Jsou tam nádherné, dřevěné lodě, které sem dopravují z ostrovů ovoce a zeleninu a odsud odvážejí všechno, co je třeba k životu na ostrovech. Průmyslový a stavební materiál, prostě cokoliv. Lodě jsou krásně barevné a je to jako z filmu o Sandokanovi. (Lodě se jmenují PINISI a jsou to tradiční dvojstěžníky. Měří 20-35 metrů a váží až 350 tun. Tento typ lodě původně pochází z Jižního Sulawesi.) Ostatně je možné, že tu někde byl ten Sandakan. Za 40 000Rp si pronajmeme lodičku se starým lodníkem, který nás proveze kolem té dlouhé řady zakotvených lodí. Je to úžasná pastva na focení, prostě nádhera. Potkáváme 2 mladé, sympatické námořníky. Jmenují se FAJSAL A DIDI a nechají se fotit s našimi spolucestujícími figurkami. Pak se vydáváme na cestu zpět, protože se už stmívá. Naskočíme do jakéhosi mikrobusu a ani nevíme, jestli jedeme správným směrem. Snad ano. Minibus je nacpán domácími a všichni na nás koukají jako na exoty, ale všichni se usmívají. Pak mi jedno zahalené, milé děvče řekne, že máme vyskočit na křižovatce a snažit se zastavit nějaké taxi. Nikdo nám nestaví a tak jdeme kus pěšky, zastavíme v nějakém Fast-foodu na kuře a colu. Pak už chytneme taxi bez problémů a rychle zpátky do hotelu IBIS. Nebo bude průser! Naštěstí nebyl, stihl jsem to! Kýžená sprcha a dobrou noc.
1. květen 2010
Tentokrát jsme se vyspali do růžova a pak jsme šli na pozdní snídani. V poledne se odhlásíme z hotelu a čekáme na taxi na letiště. To nás tentokrát stojí pouhých 100 korun! Na letišti potkáváme skupinu buddhistických mnichů z Thajska, kteří letí stejným letadlem jako my. S jedním z nich si chvilku povídám a Petr má zase cukání, obchází místní obchody a kouká, co by koupil. Pak se usadíme v letadle a už si to míříme na jih, do starobylé YOGYAKARTY. To je hlavní město stejnojmenné provincie a centrum javánské kultury. V letištní hale vítají cestující tři okrojovaní hudebníci jakousi tradiční hudbou. Na nás hlavně čeká náš řidič SOLOMON se svou TOYOTOU INOVOU. Jedeme do hostelu DELTA HOMESTAY, kde máme domluvené dvě noci. Ubytujeme se ve skromné chatičce a vyrážíme ven, do ulic. Okukujeme život na ulici a hledáme, kde bychom se najedli. Pak se usadíme v jedné maličké hospůdce a dáme si jakési místní mňamky. Oba máme rádi asijskou kuchyni a tak zkoušíme a ochutnáváme. Cestou zpátky narazíme na prodejce/výrobce/ parfémů! Vlastně by se mělo napsat „míchače“. Mají tam v plastových a skleněných lahvích všechny možné ingredience. Jakou vůni si přejete? Armani? Boss? Chanel No.5? No problém, sir! Tak se ptám na Aqua di Gio a oni mi něco namixují. Na počkání a za pár kaček, vlastně rupek. A voní to tak trošíčku podobně, ale fakt jenom trošíčku. Vyvonění jdeme spát. Zítra vyrážíme na Borobudur.
2. květen 2010
Vstáváme v 6. hodin a jdeme na snídani. Řidič Solomon už na nás čeká a tak vyrážíme směrem na Borobudur. Všude vidíme spoustu dětí a řidič nám říká, že je dneska nějaký slavnostní den místní university a pořádají se nějaké akce pro dětičky. Bohužel není vidět sopka MERAPI, která se schovává v mlze, ale o její blízkosti svědčí všude přítomný černý vulkanický písek a kameny. Cestou nám řidič u jednoho zemědělce ukazuje SNAKE SKIN FRUIT, neboli místní ovoce, které má slupku jako hadí kůži. Ono se to správně jmenuje SALAK a je to jeden druh palmy. Jedeme dál a blížíme se k cíli cesty. BOROBUDUR je největší buddhistický chrámový komplex na JÁVĚ. Je tady strašná spousta lidí, parkoviště je plné aut a autobusů se školními zájezdy. Před výstupem nahoru si kupuji klobouk ve stylu L.Cohena, abych si nespálil šišku, protože už je neskutečné vedro. Stoupáme po cestičkách a schodech pomalu nahoru k vrcholu chrámu a zjišťujeme, že jsme místní největší atrakce. Děti nás pozorují, fotí si nás i s námi, praktikují angličtinu a ptají se, co si myslíme o Indonésii a muslimech. Pozornost nám věnují i dospělí a okukují nás. Jestli tedy tu je něco exotického, není to chrám samotný, ale dva pánové v nejlepších letech z Prahy. Ještě nikdy se nám snad nestalo, že se za námi otáčeli domácí a žádali o fotku s námi. Někteří si nás fotili jako, že nenápadně. Já jsem navíc měl s sebou ŠIŠMU (malého, cca 20 cm vysokého medvěda od jedné kamarádky, která mě požádala, jestli ho můžu vzít na cestu do Asie. Ostatně, byl s námi již v Jižní Americe). Šišma si sedí na vidtelném místě na mem batohu a tak na mě děti pokřikují: MR.BEAN! Kdyby tak Rowan Atkinson věděl, že má dvojníka … Když jsme dostatečně utahaní a máme nafoceno, pomalu se vracíme dolů na parkoviště. Zastavujeme ještě u jednoho menšího chrámu, kde se potkáváme s těmi budhistickými mnichy z Thajska, kteří s námi včera letěli z Jakarty. Vracíme se do Yogyakarty a jdeme se podívat na TAMAN SARI - WATER CASTLE, což je jakýsi chrám, kde je několik pěkných jezírek. Není to nic moc zajímavého, jen je tam zase všude spousta dětí. Dáváme si kdesi kafe a slyšíme po dlouhé době češtinu. Je odpoledne a my ještě chceme navštívit PRAMBANAN, což je pro změnu největší hinduistický chrámový komplex na Jávě. Leží na opačné straně od Yogyakarty než Borobudur, tak nás čeká asi hodina jízdy přes vesničky, po místních úzkých cestách. Kousek před Prambananem stavíme na chvíli u chrámu SAMBISARI, jehož zbytky jsou „utopeny“ ve velké zahradě. Je tam jen pár lidí, tak se tam zdržíme jen chvilku. Rychle máme nafoceno a navíc, čas e je nám v patách. Pak dojíždíme na PRAMBANAN. Je zataženo, blbé světlo na focení a všude strašná spousta lidí. Celkem rychle to projdeme, uděláme nějaké fotky a pryč odsud. Cesta ven ovšem fikaně vede „uličkou utrpení“. Navede nás to přímo doprostřed tržiště a každý nám chce něco vnutit, prodat. Je to otravné a tak prcháme tak rychle, jak jen to jde. Jedeme zpět do Yogyakarty a necháváme se vysadit poblíž našeho bydliště. Zastavíme ve směnárně, protože Petr bude chtít nakupovat. Cestou zpátky jsme viděli, že kdesi v dálce se blýská a je bouřka. Když jsme dorazili do města, zjistili jsme, že nejde elektřina. Tak se potulujeme ztemnělými ulicemi a hledáme místo, kde bychom dostali najíst. Narazíme na jednu restauraci, kde se svítí svíčkami, ale najíst nám dají. Tak se tam usadíme, odpočíváme a objednáváme si cosi k jídlu. Večeře je výborná, oba jsme si pochutnali. Pozorujeme jednu „bělošku“, která se víc a víc otírá o asi majitelku této restaurace. Jsou to holky hezké, přítulné, lesbické. Nakonec, proč ne?! Když je láska opravdová…
3. květen 2010
Ráno v 6.30 již máme sbaleno a jdeme na rychlou snídani. Čeká nás dlouhý den, protože jedeme na MOUNT BROMO a to je zhruba 12 hodin jízdy, jak dopředu avizoval Solomon. Míříme ze středu Jávy směrem na severovýchod. Cesta celkem ubíhá a je stále na co koukat, jak projíždíme malými i většími městy a vesnicemi. Všude je spousta motorek a tak si fotím různé typy helem, které mají řidiči na hlavě. Tu a tam zahlédneme nějakou menší nehodu a všude spoustu dětí. Holky se zahalenou hlavou, jak jdou do školy. Dáváme si pauzu na jednom ptačím trhu a okukujeme tu spoustu různých ptáčků, které tu nabízejí ke koupi. Dáme si čerstvý kokos a místní kafe a pokračujeme dál. Ještě Petr koupí svazeček čerstvých buráků, za 2000Rp a tak poprvé ochutnávám nepražené buráky. Jedeme dál a další zastávku si uděláme u jedné benzinové pumpy, kde si dáme Nescafe a kupujeme různé pochutiny jako Strepsils a nějaké další posilující tabletky. Ještě jednou zastavíme kdesi, kde si/slovní hříčka/ dáme polévku. A rychle pokračujeme v cestě. Najednou začne silnice stoupat a my se pomalu a jistě šplháme do jakýchsi kopců. V 18.30 dorazíme do YOSSCHI´S HOTEL a bereme si krásný, prostorný apartmánek za 350 000 Rp. Je to paráda, spousta místa a teplé deky!! Za stejných 350 000Rp si na ráno zamlouváme výlet jeepem na Mt. Bromo. Ubytujeme se a jdeme na večeři do místní restaurace. Během čekání na jídlo se najednou kolem nás prožene po zemi takový „vláček“. Je to máma-myš a za ní 4 malé myšky. Vypadá to, že jsou na klíček, ale oni jsou opravdový!! Jdeme po večeři brzy spát, protože ráno vstáváme ve 3. hodiny!
4. květen 2010
Fuj, jsou 3 hodiny ráno a někdo nám buší na dveře! Vstávat, oblékat a vyrážíme. Máme pro sebe auto s řidičem a stoupáme ve tmě stále kamsi do kopce, stále nahoru. Je tma jako v pytli, takže nevidíme, kam to vlastně jedeme. V jednu chvíli je cesta horší než na Dakaru, samá díra a my jedeme jen krokem. Konečně jsme na místě. Vyjeli jsme na jakousi vyhlídkovou terasu, kde už je spousta aut a lidí. Všichni sem přijeli za jedním cílem. Vidět východ Slunce nad východním obzorem, což je směr, kde leží Bali. Je tam spousta Holanďanů a dalších Evropanů. Petrovi v té tmě kamsi upadne víčko z foťáku. To samé se stalo mně v Bolívii u Laguny Colorada. Fouká a je strašná zima. Najednou začíná představení a objevují se první paprsky vycházejícího Sluníčka. Nastávají „foto-žně“. Všude kolem to cvaká a cvaká a lidi jsou nadšení. S každou minutou přibývá světla a podmínky na focení se mění. Najednou je už normální světlo a z mlhy se vynořují vrcholky sopek BROMO, BATOK a SEMERU. Je to nádhera, opravdu úžasný pohled. Jmenuje se to tu TENGGER CALDERA a je to NÁRODNÍ PARK BROMO TENGGER SEMERU, podle jmen sopek, které tu jsou. Sjíždíme autem dolů, do té obrovské kaldery, které se zelená travičkou vyrůstající z černého, sopečného písku. Na chvíli stavíme a dělám pár fotek. Pak dojíždíme k jakémusi parkovišti, odkud se vyráží k Mt. Bromo. Je možno si pronajmou koníka-poníka, ale my jdeme pěšky. Míjíme místní, hinduistický chrám, který zde vypadá až nerealisticky. Ale je tu. Dojdeme ke schodům, které vedou na vrcholek Broma. Je jich přesně 250. Tak je pomalu vystoupáme a jsme tam. Jsme na vrcholu sopky MT.BROMO. Úžasný pohled, Poprvé v životě koukám do jícnu sopky. Nikdy jsem si to neuměl představit a je to tady. Naštěstí má sopka klidné období, takže z nitra stoupají tu a tam nějaké čmoudíky, ale je cítit blízkost pekla. Tedy, je cítit síra. Pobyt nahoře si žíváme a fotíme všechny možné strany a pohledy. Pak jdeme pomalu dolů a k parkovišti, kde na nás snad ještě řidič čeká, jdeme korytem, vymletým v černém písku po posledních deštích. Normálně se tudy nechodí, ale nám se to libí a jsou odsud pěkné fotky. Řidič je už trochu nevrlý, protože všichni jsou už pryč a my jsme asi poslední. Vracíme se do hotelu, dáme si snídani, zabalíme, zaplatíme a mizíme. Cestou zpět z kopců dolů obdivujeme úžasná políčka, která jsou rozesetá po okolních kopcích a Tengeřané na nich pěstují zeleninu. Jedeme směrem na východ, jedeme k Mt. IJEN. Podél moře vede pěkná silnice a tak cesta docela ubíhá. Kdesi zastavíme na občerstvení a fotíme si rybáře a jejich zajímavé kocábky. Potkáváme, již podruhé dneska, stejnou partu lidí v mikrobusu. Asi mají stejnou trasu jako my. Pokračujeme dál a cesta nás zavádí do džungle. Džungle je krásná, cesta strašná. Solomon to avizoval dopředu, že tu je nějaký úsek, kde to bude složité. A opravdu je. Postupujeme pomalu a opět potkáváme tu partu lidí. Dojíždíme do jakési vesničky, obklopené kávovými plantážemi. Tady budeme nocovat. Nabízejí nám jakýsi „luxusní“ pokoj za 300 000Rp, ale nám se to zdá moc a tak bereme normální za poloviční cenu. Je to takové ušmudlané, ale jednu noc to vydržíme. Připomíná nám to některá ubytování z Indie. Dostávám SMS z Brna, že mi někdo vykradl v Praze auto. Tak volám Kulíška a Jezinku, jestli by s tím něco udělali. To je sranda, z východní Jávy volat do Prahy a zařizovat odtah vykradeného auta. Nic není nemožné. Rychle si dáme cosi k večeři a jdeme spát.
5. květen 2010
Vstáváme ve čtvrt na pět a jedeme k MOUNT IJEN. Tam dorazíme kolem 6. hodiny. Necháme auto dole na malém parkovišti a vydáváme se nahoru. Solomon tvrdí, že to asi 1,7 km do kopce, ale jak zjistíme později, není to pravda. Jsou to víc jak 3 km. Začínáme stoupat po ušlapané a klikaté cestě vzhůru a už potkáváme první nosiče. Nechce se tomu ani věřit, kolik toho mají naloženo v těch bambusových koších. Chodí tak, že mají přes rameno bambusovou tyč a na obou koncích zavěšený koš, plný žlutých šutrů. Ty šutry, to je surová síra, kterou vynášení z kráteru Mt. Ijen. Někteří nosiči nemají ani košili, někteří mají na nohách jen vietnamky a někdo jde dokonce bos. Podél cesty vidíme tu a tam odložený náklad a tak Petr na jednom místě zkouší, jestli to uzvedne. Uzvedne, ale je vidět, jak se s tím nadře. Obvyklá váha jednoho nákladu je tak 70-80 kilo síry!!! Jsou to prostě galeje, středověk. Když si uvědomím, že si takhle prý za měsíc vydělají cca 100-120 USD, tak je mi z toho špatně. Fotíme si ty chlapíky a prakticky všichni si říkají o cigarety! Bohužel nemáme, ale pak narazíme na jakési odpočívadlo, kde si všichni váží vlastní náklad a tam nějaké hřebíčkové cigarety koupíme, abychom jim mohli něco dát. Stoupáme stále do kopce, až dorazíme na vrchol a je to tedy něco. Ďáblovo sídlo! Už v Bolívii jsme byli v jakémsi „předpeklí“, ale tady je to pravé ďáblovo hnízdo. Vidíme kráter MOUNT IJEN. Uprostřed je jezero kyseliny sírové, z toho stoupá žlutý a smradlavý kouř a na břehu se dole těží síra. Z hlubiny sopky vyvěrá sirný dým, oni to nějak ochlazují proudem vody, tvoří se žlutý kondenzát, který pak tuhne v sirný kámen. Ten je pak rozbíjen na menší kusy, naložen do košů a odnášen ke zpracování. Takže nosič musí s prázdným košem vystoupat na vrchol, sejít do nitra Ijenu, naložit si náklad do košů, vystoupat ven z kráteru a pak snést 3 kilometry dolů, ke zpracování. Je to prostě šílený, něco takového jsem si neuměl představit. Fotím si jednoho nosiče, který má tu bambusovou tyč úplně za bořenou do atrofovaných svalů. Vypadá to, že to má do toho masa úplně zarostlé. Hrůza. A navíc jde bos. Přiznám se, že to je jeden z nejotřesnějších momentů celé cesty. Když si všechno vyfotíme a na chvíli slezeme kousek do kráteru, vracíme se zpět. Petr by šel nejradši až k místu, kde se těží, ale já jsem utahanej a nechce se mi tam. Navíc se otočí vítr a hodí nám do ksichtu ten sirnej dým a tak si trochu pokašleme. No a dost, jdeme zpět. Po návratu k autu se ještě stavíme v místní manufaktuře, kde tu síru zpracovávají pro export. Vyfotíme si to a vyrážíme směrem na KETAPANG. To je přístav na nejvýchodnějším cípu Jávy a odsud pojedeme trajektem na BALI. Silnice pomalu klesá k moři a my projíždíme malými vesničkami, obklopenými poli s ovocem a zeleninou. V Ketapangu hledáme směnárnu, abychom měli peníze pro sebe a Solomona. Pak zastavíme v nějaké restauraci a dáme si něco k jídlu. Sedneme naposled do auta a Solomon nás vysazuje u terminálu trajektů. Poděkujeme za dobré služby a rozloučíme se s ním. Hned jsou u nás nějací chlapi, a jestli prý jedeme na Bali. Když řekneme, že ano, berou nám kufry a ať jdeme prý za nimi. Za dohodnutou cenu nás nějak propašují do jednoho z autobusů, co už je na trajektu. Usadíme se a za chvíli odplouváme. Přejezd na Bali trvá asi hodinu. Po příjezdu na tamní terminál musí všichni domácí, mimo nás, vystoupit z autobusu a projít kontrolou. Jsme svědky pašování lidí, protože víme, že v jednom úložném prostoru autobusu je zabarikádován nějaký chlapík, který se potřebuje vyhnout té kontrole. Pak zase všichni nasednout a jedeme. Cesta je dlouhá a pomalá. Je tu velký provoz, silnice je úzká a tak se spíše ploužíme, než jedeme. Autobus ale nejede do Ubudu, kam míříme my, ale do Denpasaru. Tam si tedy usmlouváme taxi, které nás odveze do kýženého UBUDU. Trvá to asi 40 minut a ve 21.30 jsme konečně na místě. Vítá nás NURIANI, místo našeho pobytu. Máme k dispozici krásný velký pokoj s balkónkem a klimatizací. Jsme utahaní a upocení po celodenním trmácení na cestě. Dáme si pořádnou sprchu a jdeme spát. Už druhý den mám nějaký problém s očima, mám je zarudlé a pálí mě. Doufám, že to brzy přejde, protože je stále na co koukat.
6. květen 2010
Sladké spaní! Na snídani jdeme až v 9.30, ale je o hodinu víc, zapomněli jsme si posunout hodinky. Snídaně je skvělá. Nasi, džus a ovoce. Veliká mňamka. Pak jdeme ještě lenošit a odpoledne se jede autem na výlet, prohlédnout si krásné rýžové terasy a okolí UBUDU. Zastavíme se v jednom posvátném místě, kde je spousta lidí na rituální koupeli. Jmenuje se to chrám TIRTA EMPUL a je to moc zajímavé na focení. Pak se vracíme zpět a jdeme na pěší obhlídku. Ulice jsou plná krámků a obchůdků a ty jsou zase plné suvenýrů a uměleckých předmětů všech druhů. Je to prostě past na turisty.Lidi jsou nesmírně milí a všichni se usmívají. Přesně jak se praví ve všech průvodcích. Najdeme směnárnu a měníme peníze na zítřejší den. Sedneme si někde na kafe a vlezeme na internet. Zítra vyrazíme na podrobnější průzkum.
7. květen 2010
Po opět dobré snídani vyrážíme do ulic. Jdeme po jedné ze dvou hlavních a ta nás dovede až k hlavnímu tržišti. Okukujeme všechny ty obchody a je toho kolem tolik, že to hlava a oči neberou. Jednu chvíli zahlédnu takovou starou ošklivou masku. Upozorním na ni Petra a jemu se tak líbí, že jí nakonec koupí. Je to u takové staré bábiny a ta má nesmírnou radost, že si u ní ještě koupíme nějaké cetky a hadry. Babí kolem nás skáče a snaží se nám vnutit ještě víc a víc. Pak si sedneme na pití v restauraci NOMAD a vypadá to tam moc dobře, takže si uděláme rezervaci na večer. Dorazíme tam zpátky před 18. hodinou a večeře je naprosto luxusní. Já si dávám tuňáka a Petr BBQ. V klidu a pohodě si vychutnáme výtečné jídlo a pak se pomalu vracíme do NURIANI. Musíme si zabalit, protože další den vyrážíme na poslední část našeho cestování. Letíme na ostrov FLORES a pak lodí na KOMODO za draky!
8. květen 2010
Vstáváme už ve čtvrt na šest a ke snídani si dáme jen kafe a toasty. V 6. hodin pro nás přijede auto a veze nás do DENPASARU na letiště. Odsud poletíme společností AVIASTAR, letadlem BA-146JET, na ostrov FLORES, do místa, které se jmenuje LABUAN BAJO. Let nad souostrovím Malé Sundy trvá asi 55 minut. Na maličkatém letišti na nás čeká s autem průvodce SILVESTR a hned jedeme do přístavu. Tam se nalodíme na naši loď, která je v této chvíli bez jména, protože čeká na novou registraci. Posádku tvoří 3 chlapíci, LUKMAN, AHMAD a RONALD. Ti se teď o nás budou starat. Na nic nečekáme a hned vyrážíme směrem k ostrovu RINCA, což bude první zastávka za komodskými varany. Dostaneme dobrý ovocný koktejl na uvítanou a pak se plácneme na horní palubu a jen se kocháme. Loď by normálně pobrala tak 8 -10 cestujících, ale my ji máme jen pro sebe. Plujeme, fotíme a točíme. V jednu chvíli zahlédnu hřbet žraloka, Silvestr tvrdí, že tu jsou, ale nestačím to vyfotit. Pak dorazíme na Rincu. A jsou zde. VARANI KOMODŠTÍ, největší ještěři na světě! Jo, vidíme je na vlastní oči. Jeden pořádný ještěr je pár metrů před námi a vypadá děsivě. Rozeklaný jazyk a strašně slintá. U domku místních rangerů se jich motá několik a dva se perou a mlátí do sebe ocasy. Stahujou se sem, protože cítí žrádlo i na několik kilometrů. S jedním průvodcem se vydáváme na kratší okruh, ale bohužel potkáme jen jednoho malého dráčka, ostatní, velcí, jsou někde zalezlí. (Varani komodští jsou kanibalové, takže jakmile se mládě vylíhne z vejce, stráví většinu z prvních 3 let na stromech, aby se nestalo potravou těch velkých. Po třech letech jsou již dostatečně velcí a rychlí, aby těm dospělým eventuálně utekli.) Je pořádné horko a tak se brzy vydáváme na cestu zpět k lodičce a zastavíme u jednoho malého ostrůvku na koupání a šnorchlování. Je to moc příjemné a my si to užíváme. Pak přejíždíme k jednomu mangrovníkovému ostrovu, kde budeme nocovat. Půjčuju si udičku a pokouším se něco chytit, ale mám smůlu. Ani Petrovi se nedaří. Lukman vedle nás již vytáhl 3 ryby. Jestli si z nás nedělají prdel. Pomalu se stmívá a najednou z toho ostrůvku vyletí první. Co? Kdo? No přece KALOŇ. A začíná velké divadlo, téměř celou hodinu nepřetržitě vylétají kaloni z toho lesa mangrovů. Jsou jich tisíce a tisíce, neuvěřitelný pohled. Všichni letí několik hodin až na ostrov Flores do vnitrozemí, aby se nažrali. Protože se živí jen ovocem, musí letět takovou dálku. Zpátky se prý vracejí až nad ránem a pak chrápou celý den, schovaní ve stromec. Bylo to úžasný. Někteří domorodci na ostrovech kaloně chytají do vysokých sítí a vaří z nich výživnou polévku. Lodníci nám připravili dobrou večeři bez kaloňů a my si chystáme spaní na horní palubě. Jenže najednou se zatáhne obloha a začíná pršet. Musíme tady na spodní palubu a vše pořádně zabezpečit igelitem proti vodě. Spí se celkem dobře. Je to neuvěřitelný, jsme kdesi u Komodských ostrovů a spíme na lehátku, na palubě jakési kocábky. Ještě za tmy slyším jak lodníci nahodí motory a vyrážíme směrem na Komodo. Silvestr i Petr ještě spí a já se o to marně snažím.
9. květen 2010
Cesta na ostrov Komodo trvá asi 4 hodiny, protože jedeme proti větru a vlnám. Po příjezdu se opět vydáváme za doprovodu jednoho strážce parku na obhlídku části ostrova. Vidíme různé rostliny a různé ptactvo, ale varana nezahlídneme. Ona je to v podstatě náhoda, narazit na ně ve volné přírodě. Ostrov Komodo je velký a varanů zde údajně žije asi 1000 – 1100 kusů. Celková populace varana komodského prý je kdesi kolem počtu 2200 kusů. Žijí pouze na třech místech. Ostrov RINCA, cca 1000 ks, ostrov KOMODO, cca 1100 ks a ještě jeden malý ostrůvek, jméno si nepamatuji, a tam jich žije asi 100 ks. Cestou po vyhlídkové trase jsme žádného nepotkali, ale když se vracíme na břeh a u domků rangerů si dáváme kafe a něco k pití, najednou se nám pár kousku přijde ukázat. A jsou to výstavní kusy. Po takové cestičce se k nám jeden pomalu blíží a vyplazuje ten rozeklanej jazyk. Petr říká: „Hele, tenhle ten, ten je objednanej, ten sem přijde, tady si před námi lehne a nechá se vyfotit“! Zasměju se tomu, protože mi t připadá vtipný. Jenže, co se nestane? Ten varan přijde na vzdálenost asi 3-4 metrů, prohlídne si nás, očichá tím jazykem a najednou se mu rozjedou všechny 4 nohy do stran, on se normálně rozvalí a fakt zaujme pozici fotomodela. Ty vole, ten Petr měl pravdu! Tak si toho fešáka nafotíme a natočíme a k tomu ještě pár dalších, kteří se tu objeví. Kolem ještě proběhnou nějaká divoká prasata a jeleni. Pak se vracíme k lodi a cestou nás otravují nějací mladí kluci, kteří se snaží nám cokoli vnutit ke koupi. Po dlouhém váhání kupuju dřevěnou sošku varana a pak taky asi 3 malé varánky, vyřezané z lastury. Petr kupuje jeden veliký bílý zub, skoro tesák. Prý to je zub z kosatky! Údajně se tu taky vyskytují. Když tu jsou žraloci, proč by nemohly i kosatky, že?! Odjíždíme a na chvíli se zastavujeme na PINK BEACH, což je tradiční místo na šnorchlování a potápění. Je ale dost silný proud, tak na Petra čekám na palubě. Vyrážíme na cestu zpět, do Labuan Bajo. Počasí je pěkné a cesta ubíhá. Před cílem naší cesty ještě zastavíme na jednom malém rybářském ostrově a to je tedy zážitek. Jmenuje se MESA ISLAND a je obýván tzv. MOŘSKÝMI CIKÁNY – SEA GYPSIES. Všude spousta malých dětí, které na nás křičí a chtějí s e s námi fotit. Rychle projdeme kousek té vesnice a vracíme se na loď. Pak již míříme do přístavu v Labuan Bajo. Poděkujeme našim námořníkům, dáme jim nějaké peníze a na památku trika, čepice a čelové lampy, které už nebudeme potřebovat. Chlapci nám skoro líbají ruce, až se za to stydíme. Myslím ale, že s námi měli docela dobrou plavbu a my jsme se k nim chovali jako ke kamarádům. Auto nás z přístavu odveze na kopec nad město, kde nás čeká příjemné překvapení. Hotel GOLO HILLTOP. Pěkný hotýlek s chatkami. Vše čisté, útulné! Aby ne, vedou to tady totiž 2 Holanďanky a podle toho to taky vypadá. Všude kytičky, vše čisté a upravené. Dáme si dobrou večeři, pořádnou hygienu po dvou dnech a zapadneme do postele. Dokonce spíme každý ve své posteli a já v té větší, pochopitelně!
10. květen 2010
Po příjemném spaní jdeme na snídani a už přijíždí Silvestr s autem, aby nás odvezl na letiště. Cestou se ještě zastavíme v MIROR CAVE, což je jakási malá jeskyně, ze které udělali skoro povinnou zastávku pro všechny turisty před odletem z ostrova. Po krátké prohlídce jedeme už na letiště, kde čekáme na přílet stejného letadla se stejným pilotem, který nás dopravil sem. Po příletu zpět do Denpasaru volám do cestovní kanceláře, protože tu na nás nikdo nečeká. Problém je, že nemám telefon a tak tu poletuji a hledám, odkud bych mohl volat. Nakonec mi za úplatu půjčí svůj mobil jeden kluk, který zde prodává občerstvení. Jsem ale idiot, protože Petr má u sebe Iphone a já blbec mu neřeknu, abychom ho použili, a Petra to taky nenapadne. Nakonec se paní z cestovky objeví s tím, že uvízla kdesi v zácpě. No a co jako?! Já mám taky zácpu a jsem tu včas! V poledne jsme zase v Nuriani. Chvíli čekáme na pokoj a pak šup do sprchy a dáme si dobrou kávu. Po odpočinku jdeme očumovat obchody a koupit nějaké suvenýry. Dojdeme zase až na tržnici a tam máme malé nedorozumění s jedním klučinou. Petr uvažuje o koupi dalších hodinek, a když se dozvídáme cenu, řekneme, že v Jakartě to bylo z polovic. To se hodně dotklo prodavače a byl velice, velice nepříjemný a poslal nás zpátky do Jakarty. Tak ho necháme být a jdeme pryč. Je strašné vedro a dusno. Kdesi si sedneme na kafe a relaxujeme. Večer se posadíme v jedné příjemné restauraci a dáme si SOTO AJAM a MIE BAKSO. Obojí je výtečné. Jak tak sedíme, vidíme, jak nám nad hlavami po trámu pod střechou proběhne krysa. Moc mi to připomíná pobyt v odlehlé vesnici v deltě Mekongu, ve Vietnamu. Tam nám během jídla taky pobíhali nad hlavami krysy. No co, jsme už na to zvyklí. Jdeme ještě navázat spojení na internet a pak rychle do postele.
11. a 12. květen 2010
Oba dny trávíme potulováním po Ubudu. Vydáme se MONKEY FORREST, což je vyhlášené místo. Je to v podstatě park, kde žijí 3 tlupy makaků balijských. Ti vypadají srandovně, protože jsou všichni takoví fousatí a vypadají fakt zajímavě. Jinak jsou nesmírně oprsklí. Lezou lidem do tašek, kabelek a ruksaků, žebrají a otravují. Je s nimi ale legrace, zvláště s těmi malými. Dojdeme k takové malé fontánce s jezírkem a tam normálně plavou a potápějí se 3 opičáci. To je neuvěřitelný, s otevřenýma očima pod vodou a dovádějí jako malé děti. Petr to pěkně točí, protože fotit se to moc nedá. Součástí toho parku jsou taky asi 2 chrámy a tak k jednomu z nich sestupujeme dolů, ale brzy se vracíme. Na 12. květen připadá jeden z hlavních svátků hinduistického kalendáře (má jen 210 dnů) GALUNGAN a tak se všude chystá slavnostní výzdoba. Všechny silnice jsou lemovány dlouhými, nazdobenými listy banánovníků a tyčí se do výšky asi 4-5 metrů. Je to všechno velká pastva pro oči. V 10. hodin se budou konat různá shromáždění a motlitby. My se necháme odvézt taxíkem k jednomu z chrámů a děláme nějaké fotky. Všude je strašná spousta lidí, Holanďanů nejvíce. Zase je pořádné vedro, tak občas zalezeme do klimatizovaných prostor a dáme si něco k pití. Petr kupuje v jedné galerii pěkný starý náhrdelník. Je to echt stará práce, dovezená z nějakého vzdáleného ostrova, protože jsou v něm kasuáří drápy a hlava s tou kostěnou přilbicí. (Víte, kdo to je KASUAR PŘILBOVÝ?) Opravdu kapitální a originální věc. Není to nijak levné, ale zase se ukazuje, že Petr má na tyhle věci prostě čuch. Holt se nezapře to jeho „umělecké“ střevo a cit pro „atributy“. Jedeme zpět domů a s taxikářem si domlouváme na další den krátký výlet k MOUNT BATUR, což je jedna ze dvou místních sopek. Večer jdeme na stejnou večeři, tedy Soto Ajam a zase si pochutnáme. Tentokrát bez krys.
13. květen 2010
Dáme si dřívější snídani a taxi už na nás čeká. Vyrážíme směrem z Ubudu a stoupáme do kopců. Na místě jsme asi za hodinu, ale máme smůlu, je zataženo a docela chladno. Sedneme si v místní restauraci a dáváme si nějaké pití, doufáme, že se vyjasní. Když už je čas na odjezd a my přicházíme k autu, mraky se najednou rozestoupí a my můžeme udělat alespoň pár fotek Mount Baturu. Jsou vidět jasné stopy po poslední erupci z listopadu 2009. Jak je to o těch „šťastných čuňátkách“?? Vracíme se zpět do Ubudu a potkáváme spoustu lidí v autech, ale hlavně na motorkách. Všichni míří k jakési rituální vodě na motlitby. Vypadá to pěkně, protože jsou všichni slavnostně ozdobení a moc jim to sluší. Cestou zpět se zastavíme u jednoho farmáře, který má jakousi „botanickou“ zahradu, kde pěstuje různé druhy ovoce a zeleniny. A hlavně pěstuje KOFI LUWAK, neboli cibetkovou kávu. Dokonce má v kleci 2 cibetky, aby dokázal, že nekecá. Vysvětlí a ukáže nám celý proces výroby a celé je to vlastně příprava na to, abychom si u něho něco koupili. Dostaneme taky ochutnat různé druhy čaje a kafe. Pak vlezeme do jeho obchůdku, ale já si koupím jen takovou sadu čajů a kakaa. Jeho cibetkové kafe mě nějak nenadchlo, ale Petr si ho kupuje a jako prémii dostane kus cibetkového hovna s kávovými zrny. Pak se tam objeví jakási skupina turistů a jeden Malajec se na nás pořád tlemí. Když se ho ptám proč, tak mi řekne, že prý jsme VERY FUNNY. Thank you , honey! Je čas odsud zmizet. Míříme do Nuriani a ve chvíli, kdy jsme schováni pod střechou, začne pořádně pršet. Pak jdeme na podobnou večeři jako předcházející večery, ještě koupíme nějaké drobnosti a jdeme se připravit na balení zavazadel.
14. květen 2010
Dobře se vyspíme, nasnídáme a vše pořádně zabalíme. Taxikáři už na nás číhají. Jsme domluveni až na 11. hodinu, tak máme ještě chvíli čas. Rozloučíme se s milým a příjemným personálem. A taky s Janem Hofmanem, což je Holanďan, který to tam vede. Pak sedáme do taxi a jedeme do Denpasaru. Cesta nám trvá asi 80 minut. Jdeme se odbavit, ale máme nějaká kila přes limit, Petr dokonce 7 kg, tak je třeba to doplatit. Jdeme utratit poslední peníze, protože přelétáme zase do Malajsie a tam rupie už nebudeme potřebovat. Petr to utrácí stylově. Koupí hned 2 hodinky. Co taky jiného, že? Let do Kuala Lumpuru trvá asi 2,5 hodiny. Bereme si taxi a jedeme do hotelu RADIUS, který nám zamluvil a zaplatí DAX. To je ten kamarád z Malajsie, se kterým jsme se potkali v Saigonu v hotelu Blue River. Je to jeho jakési poděkování za služby, které jsem mu občas poskytl v Praze. Dax za námi přijíždí na motorce a bere nás ven, na večeři. Jsme na GOLDEN TRIANGLE, jakémsi „zlatém trojúhelníku“, samém centru KL. Všude jsou mraky lidí, restaurací, stánků s jídlem. Oči z toho přechází. Dax nás bere do jedné restaurace na ulici JALAN ALOR /ulice proslulá pouze jídlem/ a objednává mušle, rejnoka a grilovaná kuřecí křidélka. Jídlo je opravdu skvělé a je zážitek tam jen sedět a pozorovat ten blázinec. Jo, taky nám Dax koupí durian a dragon fruit. Slíbil jsem Petrovi, že ho ochutnáme a na Bali ho neměli. Tak ho ochutnává tady poprvé a chutná mu to. Mně taky. Chvíli se ještě motáme centrem a Petr zase vyráží na nákup. Tentokrát jsou to pro změnu HODINKY!!! Pak se vracíme do hotelu a s Daxem se domlouváme, že nás druhý den vyzvedne jeho žena Chris a povozí nás po městě. Jsme utahaní, ale spokojení. Šup do postele!
15. květen 2010
Dobře se vyspíme a nasnídáme a už na nás čeká Chris s Audi 80. Vezme nás na takovou „city tour“ a ukáže nám pár zajímavých míst. Nejdříve zajedeme k paláci, kde sídlí nejvyšší hlava státu a pak jedeme na oběd do jedné vyhlášené indické restaurace. Tam se setkáme s Daxem a jejich synem. Ten nevypadá vůbec dobře, protože, jak se brzy ukáže, je mu pěkně blbě! Musíme chvíli čekat na místo, protože je tam plno. Pak si sedneme ke stolu na chodníku a jídlo nám prostírají na banánový list! Přijde Ind a cosi nám kydne z plechovky u pasu na ten list. Pak přijde jiný Ind s něčím jiným a nakonec přinesou rýži, kuře, rybu a ještě něco. Je to velká sranda, takhle jíst. Je to chutné, dobré, ale to vedro je ubíjející. Daxův syn evidentní s námi trpí a je mi ho líto. Odsud jedeme k Národnímu památníku, který je tak trochu v americkém stylu, dokonce i vlajka je v podobných barvách. Uděláme pár fotek a prcháme do stínu. Musím říct, že dopravní systém v KL je naprosto úžasný. Všude široké a kvalitní komunikace, nadjezdy, podjezdy, prostě paráda. Od Národního památníku jedeme k hinduistickému chrámu BATU MALAI SRI MURUNGAN TEMPLE, který je v obrovské jeskyni BATU CAVE a je cílem tisíců turistů, Indů především. Ještě jedeme kolem krásných, starých koloniálních budov a je to opravdová nádhera na focení. Pak se rozloučíme s Daxem a Chris, ta nás vysadí na SENTRAL STATION a odsud zase jedeme na letiště rychlovlakem. Tam utrácíme poslední peníze, dáme si nějaké kafe a dortík a čekáme na let do Doha. Zpátky letíme Boeingem 777. V Doha na letišti na nás stále čeká Maserati a Aston Martin, ale peníze na losy už nemáme. Tak někdy příště. Do Mnichova dorazíme ráno po 6. hodině. Zavoláme na parkoviště a přijede pro nás mikrobus. Ten nás doveze k autu, zaplatíme a vyrážíme zpět do Prahy. Tak a to je konec našeho úžasnýho cestování po Malajsii a Indonésii. Třeba někdy příště zase jinde!